"Potřebujeme vůbec ještě školu?", toť otázka, která se nabízí při sledování Debatního klubu věnovaného školství a především při poslechu argumentace Ondřeje Šteffla. Ta otázka není vůbec tak absurdní, jak by se mohlo na první pohled stát, a jako středoškolský učitel bych dokázal vyjmenovat stovky důvodů pro zrušení školy jako instituce, která se přežila.

Škola může být chápána jako místo, kam společnost na 6 až 8 hodin denně zavírá mladé lidi, aby v době, kdy jsou jejich rodiče v práci, nedělali nepořádek v ulicích. Nemůžeme se divit, že nemalá část z nich vnímá školu jako vězení, které je zpestřeno pouze tím, že o přestávkách je umožněn kontakt s ostatními spoluvězni, a učitelé jsou vnímáni jako bachaři, kteří jim brání v tom, aby mohli svobodně šestnáct hodin denně pařit nejnovější verzi svého oblíbeného erpégéčka. Takový dozorce se může snažit, jak chce, aby nějakým způsobem zpestřil svým chovancům pobyt, ale nic to nemění na jeho základní funkci, totiž udržet je po určenou dobu pod zámkem.

Druhý způsob, jak pojmout školu, je označit ji za místo, kde se mladí lidé připravují na své budoucí povolání. Čím lépe se připraví, tím lepší pozici si zajistí na konkurenčním trhu práce. Takto to fungovalo několik let po Sametu a v mých vzpomínkách je to období, kdy do školy chodili vnitřně motivovaní žáci, se kterými se velmi dobře pracovalo. Tato pro učitele vcelku idylická doba skončila poté, co rodiče i žáci zjistili, že zárukou příštího lukrativního zaměstnání není tvrdá píle a prokázané znalosti, ale sociální původ a konexe, a že úřad práce či mizerně placené místo v nějaké montovně zahraničních výrobků je tím nejpravděpodobnějším místem, kde skončí sebepilnější absolvent, kterému se obojího nedostává.

Třetí, u nás neexistující a nediskutované pojetí školy je škola jako sociální laboratoř, místo, kde se učíme toleranci k různými názorům, místo, kde se učíme kriticky myslet a slušně chovat. Místo, kde se nesoutěží, ale spolupracuje. Místo, kde společností vysoce cenění učitelé nejsou ani dozorci, ani automaty na fráze, poučky a výcvik rutinních postupů.

K tomu třetímu potřebuje naše škola hlubokou proměnu. Nikoli proměnu od veřejné k soukromé, nikoli neustálé změny učebních osnov a vzdělávacích programů, ale změny ve vzdělávání a odměňování učitelů, organizaci výuky a komunikace se žáky i rodiči. Změny, kterým bude předcházet otevřená diskuse se zapojením všech, na které dopadnou.


Chcete-li aktivně diskutovat, musíte se zaregistrovat.
Diskuzní fórum rubriky "Z domova" najdete zde.