Divoká slovní přestřelka na téma karikatur v dánském časopise (originální kresby k nahlédnutí <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/karikatury.mht">zde</A>) se postupně dostala do vážných poloh. Vypálené ambasády skandinávských zemí v různých částech světa, čtyři mrtví při demonstracích v Kábulu, bojkot dánského zboží v arabských zemích... Ve výčtu incidentů lze pokračovat do nekonečna, což se doufám nestane.<BR><BR>K celému sporu se řeční ze všech stran, a to není moje parketa. Správně poznamenala mladá francouzská muslimka na protestním shromáždění v Paříži, že hrubé antisemitské vtipy zveřejněné v tisku by byly v Evropě okamžitě potrestány. Ale když jde o ty Araby... Takže muslimové chtějí, aby se jim měřilo stejným metrem jako židům nebo křesťanům, na což mají plné právo - přinejmenším v liberální demokracii respektující stejně plnou měrou svobodu každého civilizovaného náboženství. Jenže papír snese všechno, mentalita lidí a úřadů již snáší věci hodně různorodě. Po holocaustu se veřejné mínění ve většině evropských zemí automaticky mobilizuje proti projevům antisemitismu. Zkušenost nacismu a neonacismu hořce dokazuje, kam vede tolerance netolerance a násilí. Problém s muslimy je však v tom, že s nimi máme velký problém. Proto občanské reflexy mlčí, když jsou zesměšňovány základní symboly jejich kulturní a náboženské identity. Jenže toto bychom v žádném případě neměli dopustit, neboť pak přestane být Evropa domem všech lidí dobré vůle. Část našich občanů bude proti tomuto systému chovat vůli zlou, protože správně vycítí, že tvoří občany druhé kategorie. Nenávistné a posměšné projevy proti muslimům se musí hodnotit stejným metrem jako projevy antisemitské. Jinak si zaděláváme na hodně velké budoucí nepříjemnosti.<BR><BR>Jenže: co má být metrem na hodnocení? Zase se ocitáme v evropské tradici, která si musela vybojovat tvrdou bitvu literárních stylů. Když například píši rozmarné příběhy podle Nového zákona, tak je už dnes většině lidí jasné, že nejde o dogmatickou příručku na úrovni katechismu. Vědí to proto, že instinktivně a kulturně správně rozeznávají určitý literární styl. Někteří kněží nebo i mí jezuitští kolegové se těmito maličkostmi netrápí, proto je zmíněný spis trápí. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich problémy ani Hospodin nevyřeší - nemůže, protože je vševědoucí, a tudíž uznává autonomní hodnotu stylu. Rovněž američtí kreacionisté a jejich evropští přicmrndávači rozlišovací charisma pro literární styl postrádají: interpretují kostelní zpěv z první knihy Mojžíšovy jako vědeckou zprávu o stvoření světa. Jejich zakrnělá schopnost číst hezkou literaturu je pochopitelná, stačí se podívat na jazyk vědeckých publikací. Rozčílení muslimové si tedy musejí projít kus evropské cesty ducha, aby pochopili literární žánr, který se nazývá satira nebo karikatura. Proto vojenský soud první republiky neodsoudil spisovatele Jaroslava Durycha za hanobení armády a prezidenta. Soudci dali na posudek znalce z oboru literatury, jenž odkazem na řecké a římské klasiky žánru obhajoval svobodu spisovatele říci více, než by se slušelo. I nám je jasné, že dánským novinářům nešlo o <em>zlovolnou</em> pomlouvačnou či hanobící kampaň. Ostatně časopis se omluvil, dánská vláda se omluvila, ale radikální muslimové pokračují v potyčkách a dál ničí budovy ambasád. Pak ale nejde o karikatury. Je potřeba analyzovat příčiny politického napětí v arabských či asijských zemích, které si konečně našlo příslušnou roznětku, aby explodovalo.<BR><BR>Je jasné, že od doby křížových výprav a tureckého obléhání Vídně se oba kulturní světy na sebe dívají skrz prsty. O lekci pro muslimy jsem již mluvil: literární žánr je důležitá věc, protože svět není černobílý, a dokonce ani Korán ne. Kdyby svět černobílý doopravdy byl, pak by nemohly existovat židovské vtipy o křesťanech a naopak. A když je vykládám (a rád), rozhodně si nemyslím, že dělám něco antisemitského. Sekularizovaný a nábožensky lhostejný našinec se však může zamyslet i nad jinou věcí. Existují země, které berou svou identitu náboženskou a kulturní tak vážně, že jsou ochotni slevit na vlastním žvanci a neváhají použít ekonomický bojkot jako trestající zbraň. Dánské firmy již ztrácí miliardy a konec není v dohledu. Pak to ale znamená, že arabská civilizace používá ekonomiku tak jako my před dvěma stoletími: totiž jako nástroje a nikoliv jako molocha požírajícího vlastní spotřebitele. Ekonomika je v arabských zemích nástrojem pro obranu a prosazení symbolických hodnot. Jejich udržení a obrana je primární, osobní spotřebitelské výhody a blaho patří k věcem sekundárním. A to je něco, na co malý český a čacký supermarketový nákupčí již dávno zapomněl. Ale Dánové na to již nezapomenou, to je jisté.<BR><BR><BR>