Častým obrazem dnešních kostelů je pár starých babiček v zadních lavicích, nikdo mladší dvaceti let. Není to obraz ryze český – najdeme ho ve většině zemí Evropy. Když ale člověk zavítá do malé vesničky na jihu Francie, do Taizé, připadá si jako v jiném světě. V létě je v místním Chrámu smíření každý týden až pět tisíc, někdy i osm tisíc lidí, téměř všichni mladší třiceti let. Co je sem přitahuje?

Šedesát let stará móda

„Mladí lidé začali do Taizé přicházet sami někdy v padesátých letech. Zpočátku to bylo pro bratry velmi překvapující. Komunita prostě nebyla připravena na uvítání tolika návštěvníků, kteří od ní očividně očekávali velmi mnoho. Trvalo nějaký čas, než bratři pochopili, že skrze mladé lidi se jim Bůh snaží něco sdělit a že by je měli přijmout jako dar,“ říká bratr Wojtek, polský katolík, který se stal členem komunity v roce 2005.

A tak přestože zpočátku museli návštěvníci komunity docházet na modlitbu třikrát denně z dva kilometry vzdálené vesnice, z nějakého záhadného důvodu je to sem táhlo. Snad to bylo charisma skromného a pokorného zakladatele komunity bratra Rogera Schütze nebo možnost pomoci s péčí o válečné uprchlíky, možná se jim zalíbily jednoduché, ale melodické zpěvy s biblickými texty nebo snad překonání rozporů mezi katolíky a protestanty. Možná to začala být i tak trochu módní „hippie“ záležitost (zajímavé však je, že tato „móda“ trvá již několik desítek let).

Žít to, co hlásám

Brzy se protestantská komunita s několika členy rozrostla o první katolíky. Snem bratra Rogera bylo žít pospolu v lásce a smíření jako první křesťané či dokonce apoštolové, překonat teologické rozpory – vždyť naším středem je přece Kristus a o něm žádné spory nevedeme! Bratr Roger nebyl z těch, kteří kázali vodu a pili víno. Jeho příklad přitahoval a oslovoval. Konečně někdo, kdo po hrůzách dvou válek a rozdělené Evropy o křesťanské lásce jenom nemluvil, ale kdo o ní svědčil svým životem, svým konáním i svým radostným postojem k bližním – tedy ke všem lidem kolem sebe.

Poslání komunity si brzy všiml i Vatikán a bratr Roger byl přizván jako pozorovatel na II. vatikánský koncil. V té době již malý románský kostel všem poutníkům nestačil a bylo třeba postavit větší chrám. Stavby se ujal jeden z bratrů, původním povoláním architekt. Když se bratr Roger vrátil z Vatikánu, Chrám smíření byl hotov, ale Roger byl zděšen: „Tak velký kostel bude vždy poloprázdný!“ Již za deset let jeho kapacita nestačila a musela se strhnout zadní stěna. Než byl chrám rozšířen, věřící se tísnili pod plachtou.

Třikrát denně se zde k modlitbě se zpěvy scházeli vedle bratrů i mladí, kteří v té době již bydleli v jednoduchých ubytovnách či stanech hned za kostelem. Vedle modlitby se věnovali i diskuzi nad biblickými texty. Někteří zde strávili pár dní, někteří i několik měsíců. Působivé, mnohokrát opakované zpěvy se jim často tak vryly do paměti, že si je nevědomky zpívali i po návratu domů. Na mnoha místech Evropy tedy začali pořádat pravidelné modlitby se zpěvy z Taizé. A to dokonce i „na východě za oponou“. Bratr Roger si toho byl vědom a kdykoli mohl, křesťany v komunistických zemích navštěvoval. V osmdesátých letech zavítal i do Československa, kde se účastnil „bytových modliteb“ i setkání v evangelickém kostele sv. Martina ve Zdi.

S důvěrou se otevřít

Po pádu železné opony zažila komunita velký nápor návštěvníků z východu, především z Polska. V té době již pravidelně pořádala na přelomu roku i tzv. evropská setkání mladých v různých metropolích. V roce 1990 se jedno takové setkání konalo i v Praze. Zúčastnilo se ho na sto tisíc lidí z celé Evropy. Žádné bariéry je již nesvazovaly, všude panovala euforie z míru, ze svobody. Pražské rodiny ubytovávaly mladé po desítkách. U nás doma prý bydlelo asi dvacet Evropanů mnoha národností. Domluvit se s nimi bylo těžké – rodiče uměli jen rusky a trochu německy. Přesto vše proběhlo bez problémů. Mezi těmi, co přijíždí na evropské setkání i mezi těmi, co je přijímají do svých rodin, musí panovat důvěra. Lidé vzájemně otevírají své domovy i srdce. Musí překonat svou touhu po blahobytu, pohodlí, bezpečí. Stejně tak i ti, kdo přichází do Taizé. Ale není právě tato jednoduchost a otevřenost to, co je sem táhne? Uniknout alespoň na pár dní z moderních domovů, kde máme vše, opustit pompézní barokní kostely a strávit chvíli v prostotě a klidu (přinejmenším vnitřním), kde se najednou Boží blízkost nezdá tak vzdálená...

Jistě, ne všichni z těch, kdo do Taizé přijíždějí, by dokázali v této prostotě strávit celý život. Mnozí ani nejsou praktikující věřící a po návratu domů opět zapadnou do svých zajetých kolejí shonu. Alespoň na pár dní však zažili, že to jde i jinak. „Mladí lidé se s námi dělí o své nadšení a to nás stimuluje. Mnoho z nich také po návratu domů na sebe berou rozličné odpovědnosti vůči druhým a snaží se velmi konkrétním způsobem žít to, co pochopili z Evangelia. Přináší mnoho naděje, protože připravují budoucnost.“

Jsme poutníci hledající pravdu

Rozdíly mezi církvemi a denominacemi nehrají v Taizé takovou roli jako v některých regionech, kde z historických důvodů panuje ještě dnes mezi katolíky a protestanty nevraživost. Jistě, rozdíly nelze smazat ani zamlčovat, někdy jsou i zdrojem jistých problémů. Jako například když těsně před svou tragickou smrtí v roce 2005 přijal bratr Roger-protestant z rukou papeže Benedikta XVI. eucharistii. Tehdy byla velká část protestantů pobouřena: „Byli jsme ohromeni. Protestanti přece eucharistii u katolíků přijmout nesmí! Mělo to tedy být gesto smíření (a já doufám, že ano), či naopak gesto přivlastnění si Rogera do katolické církve? Takhle přece ekumenismus nefunguje,“ říká sestra Bénedicte z protestantské komunity Reuilly ve Versailles. Ať jsme však katolíci, protestanté či „nevěřící“, at jsme Češi, Němci či Španělé, něco podstatného nás spojuje. Všichni hledáme pravdu a smysl života.

„Přítomnost těch, kteří křesťanskou víru nesdílejí, je pro křesťany důležitá, protože tito lidé se někdy ptají na základní, podstatné otázky, které si někteří věřící vůbec nepokládají. Tyto otázky v nás mohou něco probudit, zvou nás na hlubinu naší víry,“ říká bratr Wojtek a bratr Alois, současný představený komunity Taizé, ve svém dopise mladým pro rok 2012 píše: „Všichni jsme poutníci, kteří hledají pravdu. Kdo věří v Krista, nevlastní pravdu, ale nechává se uchopit Kristem, který je pravda, a směřuje k jejímu plnému zjevení.”

Mé setkání s komunitou Taizé (Vlaďka Jelínková)

S modlitbou Taizé jsem se poprvé blíže setkala na studijním programu Erasmus v Paříži. Ačkoli jsem o komunitě a modlitbách slyšela již dříve a sestry se dokonce několikrát účastnily evropského setkání mladých, nikdy mě blíže nezajímala.

Už ani nevím, jak jsem se v Paříži, kde jsem se cítila trochu ztracená a osamocená, dozvěděla, že v kapli kostela Saint Germaine de Prés probíhají modlitby Taizé. Sešlo se nás asi padesát, zpěvy ve starém prostoru nádherně zněly, navíc jsem se k nim mohla díky několikerému opakování také připojit, ačkoli jsem francouzsky téměř nemluvila (mnoho zpěvů je navíc v různých evropských jazycích, včetně češtiny). Po modlitbě jsem v kapli ještě chvíli bloumala, než mě nějaký všímavý mladík oslovil, zda se nechci s ostatními seznámit na farním kafi, které následovalo. Nikomu nevadila moje lámaná francouzština, přijali mě jednoduše mezi sebe a rovnou mě pozvali na prodloužený podzimní víkend do Taizé.

Stejně otevřenou atmosféru jsem pak zažila v samotném Taizé. Kombinace modlitby, ticha, diskuzí nad Písmem na jedné straně a zpěvů, přátelství a legrace na druhé straně si mě získala. Neodolala jsem a vydala se tam v únoru znovu, tentokrát s kamarádkou z Prahy (ujel nám autobus, nicméně i stopem jsme těch 1050 km zvládly za den a byly přivítány milým holandským dobrovolníkem - nyní bratrem Hendrikem - pozdravem: „Crazy Czechs“). Strávily jsme tam týden, z toho polovinu v silenciu, tedy v mlčení. V Taizé bylo asi „jen“ sto lidí a ačkoli jsme spolu prožili pouze pár dní, cítili jsme se velmi blízcí. O dva měsíce později, na Velikonoce, jsem se do Taizé vydala ještě jednou, s dalšími deseti kamarády. I je si Taizé získalo. Rozsvícení pěti tisíc svící v temném kostele bylo na Bílou sobotu tak magické, že se člověk doslova až rozechvěl.

Ať bylo v Taizé sto nebo tisíce lidí, vždy panovala velmi přátelská atmosféra, naplněná zároveň kontemplativními momenty ve chvílích modlitby či sdílení. V tomto duchu se nesly i další Taizé akce, které jsem zažila, ať už to byly olomoucké Dny důvěry, pražský Večer důvěry či evropské setkání v Berlíně (přelom roku 2011/2012).

Převzato z umlaufovin.