Máme za sebou 75. výročí Mnichovské dohody a s ním tradičně množství úvah o zradě, míru a válce. Letos mě zaujal článek bezpečnostního experta Provinčního rekonstrukčního týmu v provincii Logar v Afghánistánu a člena komise pro přípravu Bílé knihy o obraně, Libora Stejskala v deníku Referendum. Autor operuje s několika tezemi, z nichž jsem vybral k polemice následujících deset:

1. Otázka, zda se Československo mohlo samo ubránit (ve smyslu zachovat svrchovanost a územní celistvost), je zodpovězena jednou provždy a jasně – nemohlo.

2. Československo bylo roku 1938 na svou velikost vysoce militarizovanou společností.

3. Polsko bylo oproti Československu silnější kvantitativně, kvalitativně nikoli. Žádnou účinnou pomoc spojenců čekat rovněž nemohlo.

4. V tomto srovnání se ukazuje, že Československo zvolilo nejhorší cestu. Dánové a Nizozemci se na válku nepřipravovali vůbec, přijali ji a prohráli, ovšem bez ostudy a bez velké škody.

5. Naopak je znám počet obětí, které Československo a jeho občané přinesli během války v návaznosti na kapitulaci. Jedná se o nejméně 360 tisíc osob. Československá kapitulace ve skutečnosti nezachránila žádný vyčíslitelný počet životů; jejím následkem byla brutální okupace s heydrichiádou a dalšími akcemi proti odboji. V tomto smyslu vyhnutí se válce Československu a jeho obyvatelstvu nepřineslo pozitivně vůbec nic.

6. Přímo zrůdným projevem mnichovského komplexu, který asi nenajde obdoby jinde a jindy v dějinách, je teze „nemohli jsme se bránit, protože nás zradili naši spojenci“. Prohlásit, že se budu bránit jen tehdy, pokud mi ostatní pomohou, je vrcholem vlastního ponížení i v běžné lidské situaci. Pokud tedy někdo chce i nadále používat pojmy jako „zrada“, měl by nejprve přijmout fakt, že jestli někdo na přelomu září a října 1938 zradil, byli to nejprve a především Češi – zradili sebe sama i projekt svého svobodného a demokratického, byť velmi nedokonalého státu.

7. Tuto alternativu (boje na život a na smrt) dodnes představuje především zabití Reinharda Heydricha, provedené jako akt téměř náboženské pomsty. Zároveň se však jednalo o extrémní čin, jímž politická reprezentace v dané chvíli víceméně izolovaná od většiny národního společenství, potřebovala odčinit svůj vlastní hřích. Takto musela společný průšvih zachránit hrstka dobrovolníků.

8. Ve scénáři „podzimní války“ 1938 by se mohly objevit netušené důsledky: veteránská kultura by po osvobození za jinak předvídatelně stejných okolností – třeba v roce 1946 – určitě výrazněji ovlivnila politické směřování země; časem by mohla vyplavat i obvinění z válečných zločinů spáchaných z české strany na vlastním obyvatelstvu německé národnosti. Zároveň by osvobozené Československo mohlo mnohem spravedlivěji a diferencovaněji zacházet se svými menšinami. Žádné plošné odsuny sudetských Němců by nebyly potřeba: mnozí by nepřežili, mnozí by byli ve vězení, mnozí by dostávali řády TGM a čs. válečné kříže.

9. Pokud v určité krizové situaci Češi a jejich reprezentace zvolí řešení radikálně jiné než všichni ostatní – Finové, Dánové, Poláci, Belgičané, Holanďané a Jugoslávci – rozhodně se nedá předpokládat, že to bude řešení správné.

10. Zato je jisté, že všichni vnímavější Češi dodnes Mnichov vnímají s napětím a pochybnostmi, když trýznivé vzpomínky a stud už patrně vymírají s posledními pamětníky. Po právní a politické stránce je vše dávno napraveno, odčiněno a přebito, náš neklid je přesto důkazem, že tehdejší kalkulace úplně nevyšla: hořkost z vlastního selhání a bezmoci vyprchává jen těžko.

S pohledem experta na válku nemohu souhlasit zejména z následujících důvodů:


Ad 3) Polsko postupovalo přesně podle rad Britů. Velká Británie po napadení Polska vyhlásila Německu válku. Podobně postupovala Francie. V případě neplnění Mnichovské dohody Československou vládou bychom se ocitli morálně, vojensky i politicky ve zcela jiném postavení než Polsko. Odsouzeni celým mezinárodním společenstvím vyjma komunistického Sovětského svazu. Mnichovskou dohodu totiž podepsaly čtyři státy, nikoliv jeden.

Ad 4) S tezí, že je lépe se na válku nepřipravovat, neutrácet zbytečně za armádní výdaje, lze souhlasit.

Ad 5) Ze zmiňovaných 360 tisíc obětí byla drtivá většina Židů. Teze bezpečnostního experta o tom, že válka by nepřinesla žádné další oběti je vskutku pozoruhodná. Možná ji přednášejí ve West Pointu s vědomím technologické převahy za použití robotů a bezpilotních letounů. Tehdy ovšem, alespoň pokud je mi známo, Československá armáda podobnými prostředky nedisponovala. Brutální okupace s heydrichiádou by zřejmě proběhla tak jako tak – expert si odpovídá sám v bodě 1.

Ad 6) Možná to nebyla zrada podobná Jidášovu polibku za 30 stříbrných, ale šlo o dýku do zad Československa, které se ocitlo v postavení proti Německu. Nejde tu vůbec o to, že by nám naši „spojenci“ odmítli pomoc. Jde o to, že se postavili zcela jednoznačně proti nám. Anglie a Francie zaujaly stanovisko PROTI nám.

Ad 7) Čím byl atentát na Heydricha s jistotou nevíme a asi se jen tak nedozvíme. Lze však říci, že určitě nebyl náboženským činem. Těžko také uvěřit, že by taková akce s nedozírným významem proběhla jen z nápadu a dle pokynů Beneše, bez účasti a vojenského vlivu spojenců. Nabízí se mnohem pravděpodobnější scénář, který dle dnešních poznatků mnohem lépe zapadá do tehdejších okolností. Byl to pokus o záchranu postavení šéfa vojenské tajné služby Německa, britského agenta, admirála Wilhelma Canarise? Dost pravděpodobně. Několik tisíc českých odbojářů a nezúčastněných civilistů za takové eso stálo. Není divu, že Beneš stoupl v kurzu, šlo o jednu z nejdůležitějších operací II. světové války.

Ad 8) Autorovo scifi v tomto bodě vyžaduje opravdu bujnou fantazii. Pozitivním efektem prohrané (viz bod1) války by bylo uznání vlastních válečných zločinů? Po prohrané válce bychom lépe zacházeli s menšinami? A proč? Proč jsme s nimi nezacházeli lépe před válkou? A po prohrané válce bychom rozdávali vyznamenání TGM nějakému význačnému počtu sudetoněmeckých vojáků? Nenásledoval by odsun? A proč tedy následoval (nejen) v Polsku? Je na místě připomenout, že ta naše menšina ze Sudet čítala více než 3 miliony Němců, k nimž jsme se nechovali férově po roce 1918, není tedy důvod se domnívat, že bychom to dokázali po válce v roce 1945. K Němcům jsme se po druhé světové válce, s posvěcením našich vůdců, chovali jako zvířata a není důvod se domnívat, že to lze zdůvodnit kapitulací z roku 1938.

Ad 9) Argument „většina má vždy pravdu“ je zcela nesmyslný.

Ad 10) "… hořkost z vlastního selhání a bezmoci vyprchává jen těžko" z našeho bezpečnostního experta. Já žádnou hořkost z toho, že moji předci nevzali do rukou zbraň ve chvíli, kdy je o složení zbraní žádal celý svět, opravdu necítím. Všichni si přáli, abychom nebojovali. Prosili nás o to. Máme se stydět za svůj podíl na NEROZPOUTÁNÍ světové války? Jestliže se někdo má stydět, jsou to naši „spojenci“ za podpis Mnichovské dohody, kdy se postavili na stranu fašistického Hitlerova Německa, PROTI demokratickému Benešovu Československu. Adolf Hitler se prostě svým rasismem, antisemitismem a zejména bojem proti bolševismu dlouho některým mocným kruhům ve Francii, Británii i USA hodil.

My se můžeme stydět za svůj postoj k Němcům v letech 1918 až 1938, kdy jsme jim nebyli ochotni přiznat stejná práva jako Čechům a Slovákům, a ještě mnohem více se můžeme stydět za to, že jsme po válce nechali většinu německých kojenců umřít hlady a se souhlasem politických vůdců jsme všeobecně přistupovali k Němcům způsobem dnes právem označovaným jako genocida, ale úplně nejvíc se můžeme stydět za to, že to nepřiznáme ani 68 let po těchto strašných událostech.