Bude tomu 100 let od vzniku Československé republiky. Podívejme se letem světem, jak běžel čas. Před 100 lety většina mladých Čechů sloužila blahoslavenému Karlovi z rodu Habsburků v c. k. armádě do roztrhání svých těl. Nicméně netruchleme, jak píší ZDE.

Král Karel I. z Domu Rakouského se vrací prostřednictvím svých relikvií a veřejné úcty na mnohá další místa do Čech, na Moravu a do Slezska plným právem jako blahoslavený českého národa na počátku nového tisíciletí, kdy se otevírají nové možnosti pro naplnění vize o sounáležitosti národů křesťanské Evropy, vize, které obětoval život, na jehož konci, na samém prahu věčnosti, řekl: „Musím tolik trpět, aby mé národy znovu našly cestu k sobě.“


Ano, císař trpěl, přišel o trůn a později vlivem nemoci i o život. Pro slávu, věci movité i nemovité rodiny Habsburků položilo život více jak sto tisíc Čechů. Bojovali za císaře pána a jeho rodinu, tedy ne všichni, našli se i zrádci. Ti dezertovali k nepříteli a místo, aby položili život za Habsburky, raději jej položili za ruskou dynastii „Holstein‑Gottorp‑Romanov“. Těchto nešťastníků bylo kolem 5 tisíc, přeživší menšina zrádců z legií se pak vlivem válečného vývoje stala vojenským základem nového státu, Československa. Menšinu z menšiny, která bojovala za komunisty, pomíjím, i když v jejích řadách působil Jaroslav Hašek, nejslavnější spisovatel český.

TGM a půjčka bez rizika

A co dělal touto dobou před sto lety náš prezident Osvoboditel Masaryk? Půjčil si od Spojených států 10 milionů dolarů na nákup amerických zbraní pro tu část legií, která bojovala za cara a jeho rodinu do roztrhání svých těl, přičemž vešla do historie hlídáním, případně rozkradením, carského pokladu. S touto zkušenostní výbavou, kdy ten dělá to a ten zas ono, jsme vstoupili do roku osvobození, do roku znovunastolení české státnosti. Každý s tím, co uměl a co mu bylo nejbližší. Jeden uměl střílet na lidi, jiný psal Osudy dobrého vojáka Švejka a další si půjčoval na cizí účet. První dostal trafiku, tvůrce nesmrtelného Švejka brzy zemřel. Ten, který si půjčil na cizí účet, dostal titul Osvoboditel a stal se prezidentem. Pak bylo jasné, že se dluh zaplatí.

Kdo je zasloužilým Čechem?

V Čechách se rozhořel spor o to, kdo se o stát zasloužil víc. Emigrace, nebo domácí „muži 28. října“? Cynik by řekl, že nejvíce se o vznik státu zasloužila prohra německých vojáků na východní i západní frontě 1. světové války. Tehdejší “němečtí vlastenci”, včetně vyznamenaného rakouského důstojníka jménem Adolf Hitler, se zasloužili o rozbití okovů „žaláře národů,“ Rakouska-Uherska. Německo zatáhlo císaře pána do této války a v ní si vedlo tak bravurně, že nakonec všechno prohrálo, i s tím c.k. mocnářstvím. Proto mocnosti Dohody slíbily samostatnost národům pod monarchií, aby podlomily již tak chátrajícího ducha rakousko-uherské armády. Už ta válka byla prostě příliš drahá, jedna komunistická revoluce v Rusku stačila. A nikdo nestál o další dělnické revoluce zejména v Německu. Je to jasně vidět na osudech německého císaře Viléma II. v porovnání s koncem ruského cara Mikuláše II. a jeho rodiny. Zatímco Vilém spokojeně dožíval v exilu, car s rodinou byl revolucionáři zavražděn. Vítězství socialistů například v USA a komunistů v Německu by bylo pro vítězné mocnosti mnohem horší než prohraná či vyhraná válka. V Čechách se revoluce ovšem nekonala, lid obecný se vyřádil v „mírné revoluci v mezích zákona“ odstraněním feudalismu a nastolení kapitalismu anglo-francouzského střihu. Hodně mávání, troubení, pění a mraky nadějí. Nacionální nadšení vydrželo 20 let a pak přišlo vyúčtování.

Kšeft je kšeft, nic osobního

Československo se nemohlo tak výhodně zadlužit jako jeho západní soused, osud Československa byl tedy zpečetěn. Budoucnost skýtal národ německý zadlužený Adolfem Hitlerem na nákup vybavení Wehrmachtu a Luftwaffe. Tak jako nakupoval Masaryk pro legie u Američanů, nakupoval Hitler u Angličanů, Francouzů i Američanů, ale jaksi ve větším. IBM, Ford, Rolls Royce a mnoho a mnoho dalších by mohlo vyprávět. Kdyby pánové a korporátky chtěly. A to pochopitelně nechtějí, protože nasazení jejich děrných štítků pro průmyslové vyhlazování lidí dnes už není košer. Ale Hitlerovy peníze posílané přes švýcarské neutrální banky, ty nikomu nesmrděly. Hitler byl navíc zárukou boje proti komunismu, tedy největšímu tehdejšímu světovému strašidlu. Je tedy naprosto pochopitelné, že když naši spojenci stáli před volbou: „Beneš nebo Hitler,“ zvolili toho druhého. Vždyť jak jinak by Hitler mohl dělat hráz komunismu, když Německo nemělo se Sovětským svazem společnou hranici? Německé hranice bylo třeba dříve posunout poněkud na východ, dříve než se východní, komunistické hranice, přesunuly na západ.

A co dělali dobří Češi? Chvíli mobilizovali, ale rychle vystřízlivěli a pak se dali do budování Třetí říše národa německého. V budování říší skrze montovny máme tradici a jsme v tom fakt dobří. Češi nejprve protestovali, divili se, že nemáme suverenitu, jenže nic naplat. Západní demokracie a Rusové k utrpení národa českého sice úplně nemlčely, ale vcelku spojeně kuňkaly. Hrstka dobrodruhů zemi opustila a dala se později do služeb našich „spojenců“ na západě či komunistů na východě. Po válce byli jedni popraveni a druzí vyznamenáni, na což se po sametu zase obrátil náhled. A tak začíná další dějství.

Jednomu trafiku, druhému kriminál

Po válce se vrátili naši dobrodruzi jako osvoboditelé, někde ovšem (například v Lidicích), je vřele nevítali. A tak jich řada znovu emigrovala, jiní skončili v československém socialistickém vězení, a jiní byli dokonce „vděčným“ národem popraveni. To už ovšem pro Čechy nebyla vzorem Třetí říše, ale „země, kde zítra již znamená včera,“ tedy Sovětský svaz. Budovali jsme socialismus, ale jakmile jsme mu chtěli dát lidskou (a českou) tvář, už tu byli naši osvoboditelé z našich iluzí. Přijeli v železných maringotkách a dočasně zde působili přes 20 let. Češi opět protestovali. A divili se, že nemáme tu suverenitu, jenže nic naplat. Západní demokracie k utrpení národa českého sice úplně nemlčely, ale jako obvykle jen kuňkaly. Později pár set lidí podepsalo protirežimní tzv. “Chartu”, naproti tomu statisíce prorežimní „Antichartu“. Ti druzí velikáni ducha dnes v médiích tvrdí, že vlastně o nic nešlo.

Revoluce jako kýč a realita montoven

Teprve když se celý východní blok hroutil, začala jako v jedné z posledních zemí „revoluce“ i u nás. Samozřejmě šlo opět o “mírnou revoluci v mezích zákona“, řečenou sametovou. V Čechách se brzy rozhořel boj o to, kdo se zasloužil víc. Emigrace, nebo domácí Charta? Klaus z šedé zóny socialistického bankovnictví, nebo humanitární bombardér Havel? Cynik by řekl, že nejvíce se zasloužily o naší svobodu úspěchy afghánských mudžáhidů. Ti zatopili Rudé armádě natolik, že to přispělo k pádu Sovětského impéria.

Každopádně teď máme konečně, co jsme chtěli, svobodný stát. Češi snili o mercedesu za kupóny, ale pak pochopili, že to nebylo myšleno pro všechny. A tak šli zase se do montoven. V budování říší skrze montovny máme tradici a jsme v tom fakt dobří. Teď se nemusíme bát, že nás přepadnou sousedé, s nimž sdílíme stejné koloniální zájmy. Naopak naši vojáci střílí po celém světě, kde je napadne. Pardon, ne tedy kde nás napadne, ale kde to ve Spojených státech někoho napadne. Jsme věrní spojenci, sloužili jsme císaři pánu, sloužili jsme Třetí říši, sloužili jsme táboru míru a socialismu, věrni zůstaneme, sloužit budeme i světovému kapitalismu a to až do roztrhání těla. A ty montovny u nás jedou skoro zadarmo. Za Reinharda Tristana Eugena Heydricha se dělalo za špek, teď už vyšel z módy, tak jsme na něj jen skočili.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!