Načítání...
 

Církevní restituce

2012-36 Strana 1 2

Návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi

Autor: redakce - Zveřejněno 04.09.2012 08:23 - (14416 Návštěv)

Sněmovnou schválená smlouva pokračuje legislativním procesem. Než se stane zákonem bude ji schvalovat Senát, pak podepisovat prezident, a nakonec bude zcela jistě podána žaloba u Ústavního soudu. Jásot či obava církví z nově nabytého majetku jsou tedy předčasné. Tato studie se chce podívat kritickým okem zejména na právní postavení nároků římsko-katolické církve, která z této dohody nejvíce profituje. Hledejme proto odpověď na následující důležité otázky.

  • Je nová smlouva pro římsko-katolickou církev opravdu výhodná v tom smyslu, že zajistí její ekonomickou nezávislost na státu?

  • Platí princip: "Co bylo ukradeno, to má být vráceno", i z hlediska historického statutu církevního majetku?

  • Jaké zásadní námitky proti zákonu budou uplatněny u Ústavního soudu a jakou mají právní hodnotu?

Když někteří mluvili o chrámu, jak je vyzdoben krásnými kameny a pamětními dary, řekl:
Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.

(Lukáš 21, 5-6; srov. Mk 13,2; Mt 24,2)


Ještě k církevním restitucím

Autor: Jan Baudiš - Zveřejněno 05.09.2012 09:52 - (13434 Návštěv)

Proč by se mělo s řešením otázky financování církví čekat ještě dvacet let - právě dvacet let?

Jeden důvod jsem uvedl už ve svém návrhu ohledně této otázky (viz příspěvek č. 817). Doba uplynulých dvaceti let nebyla dobře využita, nevedla se veřejná diskuse, církve se chovaly k okolní společnosti nerozvážně (a zhusta i tak, že na nějaké veřejné mínění prostě "zvysoka kašlaly").
Vlastně nikdo nečekal, že by otázka finančního vyrovnání s církvemi by mohla takto otřást společností. Těch druhých dvacet let by církve mohly reflektovat zjevenou skutečnost, najít si ke společnosti lepší cestu. Otázky finančního zajištění církví by se měly řešit jednak v rámci církví - celocírkevně, a v rámci společnosti - celospolečensky. Zatím se nedělo ani první ani druhé, "upeklo" to kabinetně pár lidí.



Karel Paluš

Víme co je to vědět, ale nevíme, co je to žít podle svého svědomí a tím se stát lidmi! Co to je svědomí? Znamená to prožít mystérium veřejné výměny myšlenek o věcech, které se dotýkají každého z nás, a pak je společně uskutečňovat v duchu spravedlnosti. Mezi takové věci, které je potřeba realizovat v duchu spravedlnosti, patří i problém církevních restitucí, na kterém lze názorně předvést zachování principu univerzálního určení statků.

Souhlasíme všichni s tezí, že „Bůh nebo běh přírody určil zemi a všechno, co je na ní, k užívání všem lidem, takže stvořených statků se má dostat všem spravedlivou měrou?“
Žádný z nás, žádný člověk se totiž neobejde bez materiálních hodnot, které jsou absolutně nezbytné pro jeho život.

Naše církev, církve, naše víra, je naší nadějí, že tomu tak je. Když naše víra na toto rezignuje, k čemu ještě je? K čemu je pak náboženství, k čemu církev, církve a naše víra? Oddejme se nevíře, oddejme se nespravedlnosti, svévolnosti, bezuzdnosti a žijme na úkor každého, kterého dokážeme obelhat, okrást, ale především si to nepřiznejme, i když se chvějeme, že se jednou objeví někdo, kdo nám vystaví účet.

V církevních restitucích jde o statky stvořené, které z nás lidí nikdo nevytvořil i o statky, které vytváříme my všichni, včetně našich předků i budoucích generací. Jaké právo se vztahuje k těmto statkům? Teď se ptáme představitelů státu a církví, ale především církve, a to proto, že ona uchovává naši naději při životě.

Vztahuje se na tyto statky právo přirozené, které je vepsané do přirozenosti každého člověka, nebo se jedná o právo pozitivní, kterého autorem jsme my lidé?

Ptáme se vás veřejně teď a tady, my obyčejní lidé, vás představitelů státu (jednotlivě představitelů moci zákonodárné, výkonné a soudní) i církví, které právo je původní, které právo má přednost před každým jiným právem, právo přirozené nebo právo pozitivní, právo, které patří každému člověku a má přednost před každým jiným právem, nebo právo pozitivní, právo na soukromé vlastnictví? Podle jakého práva realizujete problém restitucí?

Je ještě nějaký rozdíl mezi státem a církví? Na co odluku státu a církví?

Doufáme, že to neděláte jenom kvůli pouhé účelové reprezentaci a soustavnému vytváření odděleného pohledu na svět a člověka, představovaném na jedné straně státem, který nesmyslně produkuje zákony a reformy těchto zákonů, protože základ práva pouze deklaruje, a tak prefabrikuje člověka, nebo církví, které se sice smysluplně opírají o přirozený zákon, ale na straně druhé usilují o navrácení statků do soukromého vlastnictví?

A co my, obyčejní lidé, máme také sdílet tuto dvojí morálku? Ne!

Co s tím uděláte? Odpovězte veřejně a jasně, jestli nás chcete takhle dále svádět?
My totiž chceme žít konečně rovně, protože vaše služby nám přestávají sloužit.






Václav Umlauf

Stojím u pokladny superkvelbu se zmrzlými pstruhy a skutečným pomerančovým džusem z Německa, přemýšlím o podstatném. Pstruhy musíte v klidu smažit, nejprve prudce, na skutečném olivovém oleji, předtím kořenit s citem a s dobrou směsí, do útrob dát česnek, dijonskou hořčici a chilli omáčku, ke konci smažení zmírnit oheň, pak zalít vínem nebo balzámovým octem. Při placení mne pozdravil anarchistický kamarád, který si bral pouze životní nezbytnosti a byl otrávený, protože musel do práce.

Slušně mne napadl, jak už byl zvyklý za staletí organizovaného odporu proti ideologickým zvrhlíkům a ekonomickým pijavicím: „Tak faráři se živí pstruhy! To se jim to žere, když jim budou vracet majetek nakradený za staletí!“ Má vystudovánu historii na Karlovce, chytrý je jak rádio, a píše málem tak dobře jako já. Proto jsem se s ním nechtěl přít přímo u kasy. Lidi byli i tak dost zvědaví, náš rozhovor se vymykal běžné supermarketové tuposti.

Pohledem jsem zhodnotil jeho nikoliv anarchistickou postavu a stejně tak nahlas odtušil, že trochu práce v církevním lese mu jistě neuškodí. Pravidelné polní práce a dvoje žně, taktéž na církevním, jeho figuru opět vrátí do mužného normálu. Venku jsem mu vysvětlil, že kdybych byl lesním a vodním pánem, pak si jistě dopřeji pstruhy čerstvé, a nikoliv zmrzlé. Tímto zásadním argumentem jsem se snažil onomu pobloudilému, až takřka odpadlému synovi levicového anarchismu vysvětlit, že jsem zatím nic neprivatizoval. Jinak bych neplýtval učitelským platem a panenským olivovým olejem na ty pitomé zmrzlíky ze supermarketu, zajisté plné těžkých kovů a jiného svinstva podávaného v závadném polském či ukrajinském krmení "made in EU" pro české hlupáky jako já. Tomuto už rozuměl. Zavezl mne autem domů a vysadil kousek od fary, kde nefarářuji. Mám prý od něj pozdravovat Nejvyššího, až bude mít zapnutý mobil a bude na příjmu.

dočtěte až do konce


Projev Lenky Procházkové 6.7. 2012 na Václavském náměstí v Praze. Záznam z veřejné demostrace.
"Jsem spisovatelka a vadí mi, jak se v této zemi zachází se slovy. Údajně jde o narovnání vztahu s církvemi, ale toto není narovnání, ale shrbení státu. Přímo ohnutí!"