A tak jsme se zase jednou po čase sešli, stará garda našeho nemocničního oddělení. Pohodlně usazeni hovoříme nejprve o všem i o ničem až nakonec přišla řeč i na práci a spolupracovníky. Téma, na které vždycky dojde. Dáváme dohromady, kolik se jich u nás v posledním roce vystřídalo, docházíme k číslu čtyřicet. Pěkná fluktuace! Někteří přišli, nakoukli a hned věděli, že toto místo není pro ně. Jejich jednodenní či týdenní pobyt nás sice nestál mnoho námahy, ale bohužel ani nic nepřinesl. Pak byli jiní, kteří nás stáli větší či menší úsilí, a jejichž přínos byl více méně sporný. Každopádně trénovali naše sebeovládání a trpělivost. Do této skupiny jsme zařadili ty, kteří vydrželi tři měsíce až půl roku. Nejvíce se o růst naší trpělivosti zasloužili ti, kteří pro práci na našem oddělení neměli ani vlohy, ani znalosti, ale vlastnili urputnou snahu za každou cenu zůstat. Každý vedoucí směny se děsil služby se zarputilci třetí kategorie. I z řad takzvaných neznabohů bývávalo slyšet: „Pane Bože, jenom ať je dneska klid.“ Když se stížnosti na ně kupily, bylo jim vedením doporučeno, navzdory nedostatku sester, aby si hledali jiné místo, které bude pro ně vhodnější. Je pravda, že sami nakonec uznávají, že to i pro ně bylo lepší řešení. Tedy, pokud jsou s námi nadále v kontaktu.
Zvláštní kapitolu tvoří tři zdravotní sestry, které otěhotněly, nastoupily na dlouhodobou nemocenskou, která jim pak plynule pokračuje mateřskou. Kam s těhotnou sestrou? Denní provozy a ambulance jsou neprůstřelně obsazené. Nejlépe bude, když se domluví s lékařem na nemocenské. A že lékař oponuje, že těhotenství není choroba? Ale prosím vás, tak navštivte jiného! Mohou vás bolet záda, nohy či cokoliv jiného. My přece víme, že žádný člověk není úplně zdravý. Jsou jen lidé špatně vyšetřeni!
A to byl i případ Aničky. Taky nechtěla na nemocenskou, ale nakonec jí nic jiného nezbylo.
„Neví někdo, má už Anička miminko?“
„Ach ta a její notýsek“, slyším odpověď a huronský smích.
Anička k nám nastoupila, když končila magisterské studium. Drobná, nenápadná, snaživá dívka. Plná entuziasmu a ochoty stále se učit. Však taky ji někteří dali patřičně pocítit, že ne všechny vědomosti lze získat, byť magisterským, studiem. Její začátky u nás nebyly vůbec snadné. Možná proto měla stále po ruce malý zápisníček, kde si občas dělala poznámky.
„Co se tak řehtáte“, ptám se nechápavě.
„No kdybys věděla, jaké samozřejmosti a blbiny si tam psala.“
„Jak to víte, co si zapisovala?“
„Tak snad jsme si to přečetli, ne!“
„Vy jste tedy hnusní. A proč jste to dělali?“
„Jen jsme byli zvědaví.“
Nechci vědět co si zapisovala a přemýšlím, jestli i můj diář byl zdrojem kolektivního veselí.
„No, my jen, že nastoupil další chytrák s notýskem.“
„Ale Honza je úplně jiný.“
A to už naše debata směřuje k nově příchozímu. Každý dává k dobru své zkušenosti s Honzou. Panuje vzácná shoda názoru: čím dříve odejde, tím lépe pro něj i pro nás.
V následujícím týdnu se na Honzu přišla zeptat vrchní sestra. Jak to zvládá a vůbec... Zvládá to blbě, zato my jsme všichni poučeni o tom, jak se co dělá na interně. Přijde i na jeho sešitek.
„Už víte, co si tam píše,“ zajímá se vrchní sestra.
„Ještě ne.“
„Tak to musíte někdy zjistit.“
A to jsem se domnívala, že ji znám. Ach jo. Kdo chce s vlky žíti, má občas chuť i zavýt.