Venku byl vlhký vzduch a stmívalo se. Tramvaje z nějakého důvodu nejezdily, tak jsme využily příležitosti projít se na čerstvém vzduchu do stanice metra na Karlově náměstí. Když jsme zahýbaly za roh v ulici Na Pernštýně, zabodlo se nám do zad ostré kvílení sirén. Znělo jako sbor orientálních plaček a předcházelo příjezdu kolony asi deseti žlutých policejních antonů. Spěchaly s blikajícími modrými majáky směrem k Národní třídě, s bojovnou nalehavostí jako by někdo právě ukradl korunovační klenoty. Byla jsem samozřejmě zvědavá, co se stalo, ale máma mě upozornila, že náš vlak odjíždí za dvacet minut a přinutila mě jít opačným směrem.

Když jsme dorazily domů, ze zdola už vztekle řinčel telefon. „Kde jste byly?” Křičel otec. „Volám vám celé hodiny!”

„Proč?” Právě jsme se vrátily z kina.” Jeho téměř žárlivý tón mě urážel. „Co tak vyvádíš? Ještě není ani devět.”

„Takže vy o ničem nevíte?” Z telefonu se ozvalo hlasité hvízdání nažhaveného rádia. „Dej mi mámu!”

Obrátila jsem oči v sloup, ale vyplnila rozkaz. Moje matka převzala telefonní sluchátko a trpělivě naslouchala štěkání na druhé straně telefonní linky. „Cože? Revoluce?” ptala se nevěřícně. „Prosím tě, a jsi si tím jistý? Právě jsme se vrátily z Václaváku a nic jsme neviděly.”

Když zavěsila, ihned zapnula rádio. „Tatínek říká, že na Národní třídě došlo ke krveprolití.” Naladila se na Hlas Ameriky. „Proto ta policejní auta, co jsme viděly.”

„Grrr ... huíííí ... v tuto chvíli početné jednotky pořádkové policie s použitím bezprecedentního násilí divoce tlučou neozbrojený dav studentů, který jim podává hořící svíčky.” Exilovému redaktorovi se třásl hlas rozhořčením. „Stovky protestujících byly těžce raněny a proslýchá se, že jsou i zabití.”

„Páni!” vykřikla jsem. „Škoda, že jsme tam nešly.”

„Děláš si legraci?” zamračila se máma.

Hlas Ameriky do nás i nadále pumpoval podrobnosti o tom, co neváhal označit za „masakr na Národní třídě”. Znělo to strašlivě. Povolený studentský pochod na památku 50. výroční tragického dne, kdy nacisté na začátku 2. světové války zavřeli české vysoké školy, se zvrhl v krveprolití, poté co průvod demonstrantů sešel ze schválené trasy a zamířil od Národního divadla k Václavskému náměstí. Podle všeho se jednalo o provokaci. Tisíce nic netušících studentů se ocitly v pasti úzké ulice. Když se vymezený prostor naplnil, uzavřely policejní kordony postranní ulice a policisté začali mlátit každého bez rozdílu - studenty, nevinné ženy a děti, sděloval Hlas Ameriky.

Zjistila jsem, že je téměř nemožné, abych za této mimořádné situace vůbec usnula. Cítila jsem se jako elektrizovaná a toužila zjistit podrobnosti o události, kterou otec neváhal označit za začátek tolik očekávaného pádu Babylónské věže východoevropského komunismu. Západní média se činila ostošest. V sobotu ráno hlásila Svobodná Evropa jména českých celebrit, jež veřejně vyjádřily svůj nesouhlas se způsobem, jakým totalitní režim umlčel své odpůrce. Každou hodinu rostlo tsunami rozhořčených reakcí. Do mikrofonu se vyjádřila herecká hvězda: „Nedovolíme vám bít naše děti!” Zaměstnanci Národního divadla vyhlásili stávku: „Přestaňme hrát podle jejich pravidel!” Stávkový výbor chrlil jedno revoluční heslo za druhým a neohroženě podněcoval občanskou veřejnost k aktivnímu odporu. Ve večerních zprávách zahraničních médií už v sobotu nadšeně četli jména prominentních pracovišť a vysokých škol připojujících se ke stávce.

V neděli 19. listopadu se už revoluce v Praze stala téměř úřední záležitostí. Hlas Ameriky slavil. Šlo podle všeho o mírumilovnou a inteligentní vzpouru proti morálně prohnilé vládnoucí vrstvě. Něžnou a hladkou, jako je těžká látka, z niž byla utkána opona Národního divadla. Jako herci a intelektuálové, kteří se chrabře vyškrábali na jeviště, aby se stali našimi politickými vůdci.

Snad proto byla listopadová revoluce západními médii označena za Sametovou.

„Hurá!” Mávala jsem rukama při snídani jako rozpumpridlíkovaný fotbalový fanda, nadšená Havlovovým hlasem, který se jaksi zadrhavě soukal z rádia. Nový revoluční vůdce trpěl nedefinovatnou „verbální zácpou”, kterou však úspěšně maskoval vrozenou plachostí. Trochu mi vadilo, že mluví jako někdo, kdo se marně snaží vyprázdnit obsah svých střev. Avšak poselství, které se mu nakonec podařilo předat zahraničním reportérům, vyznívalo povzbudivě: „Chtěl bych-ehmehm-vyzvat-hm-ááá-íííí-všechny lidi dobrrrré vůle-hm-ééé-aby se chopili této pchřřříležitosti-hmmm-umhhhh-a uvědomili si, že jedině prrrrávě teď a nebo nikdy-hrrr-musíme spolu táhnout za jeden prrrrovaz-ehmmm-jako jeden nárrrrod-prrrrotože, víte to přřřřece-uhuhuhmmáááá- to nikdo jiný za nás neudělá...”

Všechno nasvědčovalo tomu, že se náš národ opravdu začal probouzet z vynucené letargie. Hlas Ameriky alespoň tvrdil, že se revoluční zástupy shromáždily na mnoha místech Prahy, Bratislavy a snad i Brno se začínalo bouřit, přičemž to vypadalo, že policejnímu sboru buď došel dech, nebo byl příliš zmatený, aby proti komukoliv zasáhl. Samozřejmě jsem se nemohla dočkat prvního vlaku, abych revoluci zažila na vlastní kůži, ale máma byla kategoricky proti a použila všechny argumenty, aby mě od toho odradila. Otec byl také proti a po telefonu mi výslovně zakázal, abych si hrála na hrdinku. To zrovna z jeho úst, věčného dobrodruha, neznělo moc vtipně. I když jsem ho podezírala, že z něj mluví závist, protože se on sám zatím nemohl na revoluci osobně podílet.

Dovedla jsem si živě představit, jak by se choval na mém místě, v mém věku.

„Nemůžu tomu uvěřit, že ze všech podělaných míst na světě, co jsem tam moh tvrdnout, musim tvrdnout právě v Moskvě, když se u nás doma dějou takový vzrušující věci!” stěžoval si hořce do telefónu. „Celej život jsem na to čekal . . . a teď tady musím trčet nejmíň další dva tejdny. Z toho by člověka úplně šlak trefil!”

Možná jsem se nebála postavit se padajícímu režimu, ale necítila jsem se ještě připravena na to, abych otevřeně povstala proti rodičům. Místo mávání vlajkou na barikádách jsem tedy vyhlásila náhradní dobročinný program – šla jsem se upřímně modlit za úspěch Sametové revoluce do černošického kostela.

„Bože můj, děkuji ti, že jsme se dočkali našeho vysvobození,” šeptala jsem se slzami v očích při kázání pátera Evžena. Četli jsme příběh o tom, jak Ježíš uzdravil oči slepce, tím že mu je potřel blátem. Mše se účastnilo jen pár tichých věřících a chrámovou loď ozařovalo mihotavé světlo svíček. Ale mně se zdálo, jako by náš kostel byl zaplněn zlatými světly, jako by už nastaly Vánoce.

„Dokonce i ti z nás, kteří mají zrak, jsou slepí. Bloudí ve tmě místo, aby kráčeli za světlem,” páter Evžen si sundal brýle a zasněně je jal čistit kapesníčkem, který nosil za pasem. Nebylo snadné vysvětlit symboliku tohoto jednoduchého podobenství a dát ho do kontextu s podmínkami současné politické situace. Ale páter Evžen měl talent a přesvědčivě čerpal z Ducha svatého. „Ti z nás, kteří se (narozdíl od našeho pána Ježíše) bojí postavit za své přesvědčení, si musí nejdřív uvědomit, kdo doopravdy jsou, z čeho byli stvořeni.” Páter Evžen smutně pohlédl na zmučeného muže na kříži, jako by u něj hledal oporu. „Potřít člověku oči hlínou znamená, že ho stavíme tváří v tvář k realitě.” Významně se odmlčel, aby si nasadil brýle. „Základ života na zemi je země. Hlína, po které šlapeme, naše matka, zemská přitažlivost, již máme pod nohama. To je zaslíbená zem, náš ráj, náš každodenní chléb a krvavě rudé víno, které pijeme na znamení lásky k Bohu a pokory vůči lidem. Prostřednictvím matky Země, jsme dostali k užívání tělo, které je příbytkem naší duše. To je co nám náš Pán Ježíš přišel zvěstovat – že bychom měli začít hledět na pravdu, na to, abychom byli dobří a poctiví, a milovat jeden druhého. Navždy odmítnout závoj nevědomosti, kterým ti, kdo nenávidí život, zakrývají naše oči. Věřte mi, nikdy není pozdě na to, abychom přestali klopýtat v temnotách pekla a očistili svůj zrak od hnisavého zákalu, který nám bere chuť a radost ze života a okrádá nás o všechny krásné barvy. Amen.”


Když jsem přišla domů, byl právě čas k obědu. Okna u sousedů zela doširoka otevřená. Ozývalo se cinkání talířů a zvuk ševelící televize. Každou neděli v poledne se vysílala sametová politická diskuse. Díval se na ni každý, kdo se u stolu krmil polévkou, místo aby si povídal s ostatními, jako to bývalo zvykem před revolucí. Pan Šimánek také přestal prohrabávat listí kolem plotu a odebral se sledovat televizní program.

Ulice se vylidnila. Holubi vrkali na telefonních drátech a psi si olizovali packy a smutně koukali ze zahrádek.

Ten den jsme měli hosty. Usoudila jsem to podle čtveřice hlasů, které se ozývaly dole z jídelny. Ještě jsem nesešla ze schodů, když jsem poznala nenapodobitelný hurónský smích Jany Šternové.

„Ahoj Dominiko,” oslovila mě chraptivě stará dáma. V levé ruce držela nepostradatelnou Petru. V pravé sklenici naší domácí slivovice. „Tak jak ti to tančí?“ Ofoukla mě oblakem kouře a poplácala po zádech. Bývala také profesionální baletkou. Potom co se vrátila z koncentráku. Tam ji v devatenácti Němci poslali sedět za bratra, co utekl do Anglie, aby vstoupil do RAF. V padesátých letech ale protancovala baletní střevícky na slavných jevištích, což jsem jí tak trochu záviděla a ctila ji za to, protože já sama jsem svůj sen stát se baletkou z důvodů poškozené páteře zrealizovat nemohla.

„Ahoj krásko.”

Otočila jsem hlavu a do zorného pole mi vplul Láďa Štern sedící na krbové římse. Držel v ruce skleničku, ale jen ji žmoulal v ruce a přičichával. Bral už tenkrát spoustu prášků na srdce.

„Kdes ses courala?” Prohlížel si mě potutelně pronikavýma šedýma očima a napínal přitom ústa do tence ironického úsměvu. „Už jsme se báli, že budeme muset obědvat bez tebe.”

Rodiče se zasmáli a matka na mou omluvu vysvětlila, že v neděli vždy chodím do kostela, a to přestože mě k tomu ona sama nikdy nevedla. Otec vehementně kroutil hlavou a otřásal se smíchem, když dával k dobrému příhodu o tom, jak mě černošičtí černoprdelníci chtěli exkomunikovat ze svého společenství. Bylo mi sedm let a bezelstně jsem několik měsíců chodila k svatému příjmání, než se zjistilo, že nejsem oficiálně pokřtěná. Byl to strašný skandál (pomalu konec světa pro některé nejmenované černošické věrné) ale nakonec jej moudrý páter Evžen vyřešil mým urychleným křtem.

„Nikdo mi neřekl, že se to nesmí,” dosvědčila jsem Šternovým, když se mě vyptávali na můj první konflikt s církví. „Nikdo se mě nezeptal. Šla jsem tam sama a dělala jsem, co dělali ostatní. A pak mi řekli, že je to smrtelný hřích a málem mi kvůli tomu zakázali chodit na mši. Přemýšleli i o tom, že by se měl kostel znovu vysvětitt. Naštěstí jsem našla zastání u pátera Evžena.“

„Ale představte si, co se stalo? Nebudete tomu chtít věřit,” zakoulela jsem očima a udělala kyselý obličej. „Dneska mi to udělali znova. Vyhodili mě, protože jsem odmítla podepsat petici, která tvrdila, že Bartončík nebyl spolupracovník StB.”

Šternovi zalapali po dechu, vyměnili si udivený pohled. Poté se začali hlasitě chechtat. „Cože?” Jana se zakuckala slivovicí. „To si děláš legraci! Neříkej, že ti zakázali chodit na mši?” Větrem ošlehaná disidentka se v otázce pronásledování celkem dobře orientovala.

„Ne, ne. Neřekli, že tam už nesmím chodit,” vysvětlovala jsem. „Ale dali mi najevo, že mě tam nechtějí, což je ještě horší, protože proti tomu nemůžu nic dělat. Do očí mi to neřekli, usmívali se. Ale pak jsem slyšela co si šuškají za mými zády. Říkali něco o tom, že jestli je někdo agent StB, tak je to určitě můj otec.“

Pan Štern odložil sklenici a postavil se. „Ježíši Kriste, to je směšné!” Otřel si stařecky suchá ústa ubrouskem a tvářil se znechuceně.

„Mě už nic nepřekvapí,” jeho manželka rozmáčkla nedopalek a zapálila si další cigaretu. Jana vždy vykouřila pouze polovinu cigarety, řikala, že se její zlozvyk tímto stává zdravějším. „Potom co Vašek zradil svoje kamarády, jsou všichni dobří lidé všeho druhu vyhazováni ze společnosti, stejně jako za starých časů,” smutně se ušklíbla. Uvědomila jsem si, že mluví o Havlovi, který býval jejím blízkým přítelem. Jezdili spolu k výslechu a byli často zatčeni a vyslýcháni pohromadě během normalizace. Jako jedna z prvních mluvčích Charty 77 byla tato ostřílená žena, která zažila nacistické výslechy, něco jako matka pro mladého Havla. „Teď už na mě nemá čas,” mávla rukou, jako by rozháněla zklamané iluze v oblaku kouře, který vydechla. „Teď už to není náš Véna, ale Pan Prezident.”

Nastalo nostalgické ticho, které taktně přerušila máma pozvánkou ke stolu. Otec se jal nalévat pivo a rozpřádat politickou diskusi na téma Josef Bartončík. O lidovcích a jejich notoricky známém propojení na StB. Láďa Štern si přitom dělal legraci z nového lustračního zákona, který měl odfiltrovat estébácké udavače z politické scény.

„Jsou to ale chytré hlavinky, ti v té . . . jak jim to říká Dominika? . . . Medúze.“ Krátce se zasmál a odfrknul si. „Ochotně odhalí identitu fízlů, ale nikoli řídících orgánů.”

Můj otec vybuchl v hořký smích: „O to tady přece šlo!”

„Sem tam musíš obětovat i třeba schopného udavače, aby lid uvěřil, že jsi je přestal špehovat,” pan Štern opatrně přežvykoval jídlo, aby mu nevypadla protéza. „To je základní pravidlo politické manipulace.”

„Čemu to říkáte medúza?” obrátila se k nim Jana, která si s mámou na druhé straně stolu povídala o alternativní léčbě revma pomocí kopřiv.
„Dominika takhle pojmenovala nově-vzniklou českou mafii, podle italské Chobotnice,” vysvětlila za mě matka.

„Jo, takže soukromá StB,” stará paní vyfoukla kouř a dodala, jak je rozladěná když vidí, že stejní lidé, kteří ji v minulosti sledovali, nyní vlastní bezpečnostní agentury a pánské kluby, zatímco ona jako jedinou rekompenzaci za všechny oběti, které pro národ podstoupila, obdržela od státu měsíční důchod ve výši 3.000 korun. „Medúzovití, tedy bez páteře, nenápadní, průhlední jako igelitový pytlík, ale velmi agresivní a toxičtí. Nevidíte je, ale oni vás stále mají na mušce.“ Vysmrkala se, aby nám ukázala míru svého znechucení a dodala zlověstným tónem: „Taková je Medúza. Hnus. Blivajs. Horší než nacisti.”

Láďa Štern s ní nesouhlasil. „Alespoň tě nezabijou, když na ně otevřeně sereš,” rozvážně odvětil. „Hodí na tebe nějakou špínu, nebo tě poštípou, když se jim budeš míchat do kšeftu, ale jinak nic vážnýho.”

„No mě se to zdálo docela vážný, ten způsob jakým po nás vyjeli!” přerušil ho otec. „Že si vzali do hledáčku Dominiku, porušili všechny zaběhnutý konvence, a dokonale zaťápli všechny moje politický šance.”

„Ti dva chlápci, co za mnou před pěti měsíci během Palachiády chodili, vypadali jako kriminálníci,” potvrdila jsem otcovu notu. Podle něj se tehdy v lednu 1990 jednalo o nezdařený pokus o můj únos. Vybavily se mi drsné tváře típků, kteří mě pronásledovali po cestě do školy. „Nebyla bych vůbec překvapená, kdybych je viděla někoho ubodat k smrti někde v temné uličce.”

„Nesmíš se tak moc dívat na televizi,” Láďa Štern mě rozverně plácnul ubrouskem. „Máš z toho pak těžký sny.“

„Co já pamatuju, tak StB už dávno vyměklo na konci osmdesátých let,” vstoupila do diskuse Jana Šternová. „Nebylo se čeho bát. Když jsi se nedal, tak si na tebe hned tak nedovolili. Tvrďáků tam bylo pomálu, spíš hodně úředníků. Je ale možný, že si pak najali některé z vězňů, který Vašek pustil v amnestii. To je stará strategie. Vyvoláš chaos, tím že vypustíš do světa démony a zastrašíš lidi.”

Matka přikývla s vážnou tváří: „Tohle Havlovi nedokážu odpustit. Tolik vražd a znásilnění v důsledku jeho rádoby velkorysého gesta.”

„Polovina z těch propuštěných mazáků jsou už zpátky,” rozčiloval se otec. „Zopákli si své zločiny a docela ochotně se vrátili zpátky do cely, kde jsou pěkně v teple a s plným žaludkem.“ Cítila jsem jak mu v hloubi břicha vibruje vztek. Podíval se ostře přes stůl, sevřel pěsti a zaskřípal zuby. „Když si pomyslím, že za tohle jsme tak dlouho bojovali, Láďo? Cítím se jako úplnej blbec. Jak jsem tomu jenom mohl věřit? Tohle má bejt ta vysněná revoluce? Pche! Sehráli s náma obyčejnou frašku.”

© Dominika Dery