Ruští geologové narazili při zkoumání naprosto opuštěného údolí asi 100 km od hranice s Mongolskem na osaměle žijící ruskou rodinu, která ani nevěděla, že vypukla 2. světová válka. Nejbližší známá lidská osada je vzdálena asi 200 km. Přivítal je stařec Karp Lykov, který s celou rodinou odešel do pustiny v roce 1939 se svou ženou Natálií a dvěma malými dětmi. Patřil k ortodoxní sektě starověrců, kteří byli pronásledováni už za carského režimu a pak i za bolševické revoluce. Za stalinských čistek byl zastřelen Lykův bratr a rodina se rozhodla odejít do pustiny. V roce 1940 a 1942 se jim narodily další dvě děti.


Jejich dvě dcery vidíte na obrázku poté, co jim geologové dali nové oděvy, stejně jako jejich rodičům (obrázek v anotaci). Hlavní zábavou celé rodiny odříznuté od civilizace bylo vyprávět o tom, co se jim tu noc zdálo. Ke čtení měli bibli a špalíček pravoslavných modliteb. Děti věděly z vyprávění rodičů o velkých městech a jiných národech, ale samy nikde jinde nebyly. Lykovovi poznamenali, že mohou urazit přes 250 kilometrů, aniž by potkali jedinou lidskou bytost.


První desetiletí jim sloužily železné nádoby, ale ty po čase zrezavěly a také se jim rozpadl oděv. Jako nádoby na vaření jim sloužily pouze mísy dlabané ze dřeva. Pro zhotovování oděvů si vyrobili primitivní tkalcovský stav a využívali divoce rostoucích rostlin ke tkaní látek. V roce 1961 byli na pokraji smrti hladem a Karp Lykov opatroval posledních pár zrn žita, které na jaře znovu zasadili. Bylo zajímavé, jak rodina komentovala lety letadel; všimli si, že od 50. let přibylo na obloze mnoho pohyblivých hvězd.

Tragédie rodiny nastala v roce 1981, kdy už je objevili geologové a udržovali s nimi sporadický kontakt. Zemřeli staří Lykovovi a také 3 z jejich dětí, pravděpodobně na selhání ledvin vinou příliš jednotvárné stravy. Geologové nabídli oběma dcerám (viz obrázek), že je převezou do vesnice, kde dodnes žijí starověrci. Ale obě to odmítly a zůstaly ve svém rodném domě.

O víře starověrců existuje stejnojmenný český film Jany Ševčíkové.

Zdroj: www.smithsonianmag.com