Nejdříve si ujasníme pojem happening a performance, neboť tyto pojmy se budou často vyskytovat v textu. Cituji z Wikipedie: ''Happening značí 1. událost, dění, 2. zaranžované dění jako umělecký zážitek; performance = hra, představení a též provedení, výkon. Většinou mají tyto pojmy význam ve smyslu používání netradičních uměleckých forem divadelního rázu prováděné ve veřejném prostoru, kde je cílem vtáhnout diváky i náhodné kolemjdoucí do prováděné akce. Happeningy a performance jsou metodou blízké surrealismu. Často citovaný výrok francouzského básníka André Bretona: „Nejprostším surrealistickým činem je sestoupit do ulic s revolverem v ruce a nazdařbůh střílet, pokud možno do davu,“ dochází naplnění zejména ve školním prostředí USA tak často, že v médiích tento fenomén zevšedněl. V Česku je jako protagonista happeningů uváděn hlavně Milan Knížák a Zorka Ságlová, u nichž jde vlastně o pouhé výtržnosti nebo snahy o sebezviditelnění bez umělecké hodnoty. V některých případech umělci své počínání vysvětlují různými osvětovými nebo politickými motivy a podobné akce označují různými výrazy jako performance, aktivistické umění, politické umění, public-art, politic-art atd. Jako politické či aktivistické bývají prezentovány akce skupin Pode Bal, Guma guar, Kamera skura a Rafani.

Pro akce těchto skupin je typické, že jsou obtížně zařaditelné a bývá sporné je označit jak za umění, tak za politické. Medializovány byly též akce skupiny Z toho ven a její vůdčí postavy Romana Týce. Také Rafani rozhodně nemají před lidmi ostych - známá je jejich akce, kdy se na protest proti podobě stálé expozice současného umění v Národní galerii ve výstavní síni a snímaní kamerami hromadně vykáleli. Možnou strategii prezentace na oficiálním místě prozrazuje Milan Mikuláštík ze skupiny Guma Guar: „Nezajímá nás obchod s uměním. Jde nám o to, aby se o naší práci zmínila média. Aby se zmínila o našich názorech. My galerie, řečeno s jistou nadsázkou, vlastně zneužíváme jako prostředek.“ „Obsahovou vyprázdněnost a snahu šokovat pro šok sám lze dnes daleko obtížněji rozpoznat. Kde končí upřímný obsah a začíná marketing?“ ptá se kunsthistorik Tomáš Pospiszyl. ''Konec citace z Wikipedie.

V současné době se za umění může prohlásit cokoliv, tak třeba slavný dadaista Kurt Schwitters pronesl: Můj chrchel na podlaze je větším uměním než Leonardova Mona Lisa. Happeningy Martina Jirouse mají zase tuto podobu: Zajdu do hospody opiju se, což je můj umělecký happening, ostatní z toho mají srandu a povyražení. A když zasahuje policie proti opileckým výtržnostem, dodává to hápeningu potřebnou šťávu, neb akce se osobně zúčastňují i policajti.

Ale happeningem může být i navýsost politická záležitost - vždyť co jiného bývaly oslavy 1. máje a slavení všelijakých výročí? No nebyly to perfektní happeningy? A co projevy Adolfa Hitlera a šílení davů? Podobné performance se zajisté provádějí i v USA, o tom není sporu, vizme třeba jenom vojenské parády. Také k tomu můžeme přiřadit všelijaká ta shromáždění za účelem, jako např. kongres ODS, sjezd socanů… Cožpak to není divadelní předvádění se, cožpak to není performance? Dokonce i otázky V.M. jsou docela hezké happeningy, vždyť jak tam politici překrásně exhibují, jsou to exhibice hodny cirkusových klaunů. A i zprávy na ČT 1 dokonale splňují podmínky performance.

Samozřejmě tyto umělecké prostředky používá a využívá i církev katolická (vlastně každá církev), neboť co je to např. mše svatá? Vždyť je to dokonalé divadelní představení, církev si je toho vědoma, a používá všelijaké nezvyklé kostýmy, pohybové kreace a také mluvené slovo, to je sice většinou naprosto bezobsažné, což ovšem síle představení vůbec nic neubírá na působivosti, slova tam hrají prostě podřadnou úlohu. Ještě před nedávnem bývala mše sloužena latinsky, dobře to pamatuju, fakt to byla vznešeně a důstojně působící akce, ač nikdo nerozuměl ani slovo. Náboženské obřady jsou akce typicky divadelní provenience, divadelní prvky naprosto převažují třeba i v procesích k různým svatým a přesvatým místům.

Pamatuji a osobně jsem se zúčastnil procesí s prosbou, aby zapršelo (fakt to mám ze zkušenosti, nikoliv z filmů). V samotném Chrámu Božím velkou úlohu hrají kulisy a dokonalé rekvizity, samí buclatí, nahatí, prdelatí, mladiství andílkové a zahalené postavy patriarchů a svatých v rouchu až po paty (proč nejsou zobrazováni také nahatí?), dokonalé nasvícení, voňavý kouř z kaditelnice… to je mnohem lepší a vybavenější prostor než při koncertu punkové kapely.

Špičkový happening kdysi dávno provedl i Ježíš Kristus, když umýval nohy svým dvanácti apoštolům (i Jidášovi, neb to bylo ještě před zatčením a popravou). Tento happening provádějí, tedy napodobují, i papežové, když za přítomnosti televizních kamer umývají nohy žebrákům a bezdomovcům. Kdyby jim raději zajistili práci a slušné živobytí a hodnotný život! Někdy dokonce i dvanáct kardinálů myje nohy ubožákům, to má prý symbolizovat oněch dvanáct apoštolů (který z nich hraje Jidáše?). Mně tento happening připadá docela trapný, zahanbující a velice ostudný.

Ale mám takový dojem, že v případě nového papeže půjde o performanci s dalekosáhlými důsledky, nejde totiž jenom o mytí nohou, jde o to, že když papež Wojtyla napomohl zhroucení a vymizení tzv. komunismu ve Východní Evropě, zdali nemá dnešní papež za úkol provést něco podobného v celé Jižní Americe a napomoci vymizení tam socialismu pro 21. století? A co když jo? Toť otázka, na kterou budeme znát odpověď během několika málo let. Bůh přikázal Wojtylovi, aby pomohl zničit komunismus, neboť, jak všichni víme z papežských encyklik, Bůh nemá rád komunisty, tak možná přikázal totéž papeži Bergogliovi. Copak víme, jaké jsou úradky (úmysly) Boží? Co s námi zamýšlí provést? Nevíme, neboť cesty Boží jsou nevyzpytatelné a lidskému rozumu nepochopitelné. Možná nový papež touží po tom, aby bylo v historii zapsáno zlatým písmem, že se zasloužil o pád socialismu pro 21. století. Bude z toho mít radost? Nechejme se překvapit.

Ve sdělovacích prostředcích se píše, že současný papež Bergoglio si zvolil jméno František a většina novinářů píše o tom, že papež chce napodobovat a jít ve šlépějích svatého Františka z Assisi. Přichází prý papež chudoby, prostoty a pokory, vždyť pronesl: „Přál bych si, aby i celá církev byla církví chudých, církví pro chudé." Ovšem svatých Františků je vícero, tak například svatý František Xaverský, svatý František Saleský, svatý František z Pauly, svatý František Borgia (Francesco Borgia, někdy česky František Borgiáš), ale existovala i svatá Františka, tedy papež má na výběr množství Františků a František. Kdyby si ovšem fakt vybral toho z Assisi, no to by bylo cosi! Já osobně bych byl nadšením celý bez sebe, a možná bych se i já, zapřísáhlý atheista, stal katolíkem. On totiž svatý František byl performer a hápeningista par excellence, performer špičkové úrovně, kdepak nějaký chudáček a prosťáček, byla to pop hvězda zářící dvacet let - něco jako dnes Michael Jackson. Byl to divadelník, perfektní herec, dnešní terminologií performer, a to skutečně znamenitý performer, ti dnešní současní mu nesahají ani po kotníky, co on si všechno dovolil, to je přímo neuvěřitelné. Však taky kdyby se narodil o půl století později, byl by zajisté upálen jako kacíř, tak jako jeho pravověrní následovníci spirituálové.

Od dnešního papeže ovšem podobné provádění happeningů těžko můžeme očekávat, i když některá papežské jednání bývala často typicky performerská, ale co kdyby? Takže nevím, nevím, zda je to s tím assiským myšleno upřímně a doopravdy. A protože mám v oblibě moderní umění, hlavně dadaisty přímo zbožňuji (ovšem vybírám si, ne všichni mají moji přízeň, to teda zase ne), a František byl dadaista s hvězdičkou, taoista srovnatelný s Čuang-ć, performer jak špičkové víno! Mám ho v převeliké oblibě, ač jsem zatvrzelý atheista, jsem si také naprosto jistý, že kdybychom se dnes spolu setkali, že bychom si vzájemně velice rozuměli - pouze ve dvou věcech či záležitostech bychom se ovšem vůbec neshodli - v otázce homosexuality, tam bychom kamarádi nebyli, a v otázce žebroty, tam taky ne, neboť se ztotožňuji s výrokem Martina Luthera: „František byl nevychovaný vandrák a nevzdělanec. Žil z toho, co jiní získali prací, a to je pokrytectví.“ Jinak bychom se shodli snad na všem.

Tehdejší papež si františkánské mnichy oblíbil a dovolil jim konat přednášky na univerzitách, což ovšem byl šok pro univerzitní Mistry a profesory. Neoholení, špinaví, v kutnách, nevzdělaní, ale mluvit uměli dokonale, všechna čest, posluchárny a náměstí vždycky přeplněné, jejich sláva a obliba se šířila po celé Evropě, mluvili a kázali úplně srozumitelně, rozuměl tomu i obyčejný negramotný lid a to se zajisté univerzitním profesorům ale vůbec nelíbilo, kde je jejich prestiž, vznešenost, důstojnost, autorita, když větší úspěch mají kázání otrhaných žebravých mnichů františkánů? (Přepychové happeningy prováděl také současník sv. Františka vynikající básník Jacopone da Toddi.) Však je také otevřeně nazývali bandou homosexuálů štítících se práce. (Říká se, že tři nejmocnější internacionální síly na světě jsou homosexuálové, zednáři a Exxon oil.)

Jenom tak zběžně se podívejme na tehdejší společenskou situaci. Ani noviny, samozřejmě ani televize, ale ani knihy nebyly k dispozici, psávalo se na pergamen, a ten byl setsakra drahý, to si jen tak někdo dovolit nemohl, kniha byla velikou vzácností, prý v ceně městského domu, proto se zapisovaly pouze důležité věci, pro nějaké blbosti prostě nebylo místo, a nějaká kázání či univerzitní přednášky nikdo nezapisoval, proto tehdy studenti museli zvládnout zpaměti neuvěřitelná kvanta vědomostí. Františkánští mnichové mluvili z patra, kdepak nějaké poznámky či čtení textu. Levný papír k nám přišel až od Arabů (muslimů), kteří jeho výrobu převzali od Číňanů, kteří na princip výroby přišli už v 1. století n.l. (Vynálezcem byl Cchaj Lun, který v roce 105 předložil vzorky papíru císaři Cho Ti. Císař si vynálezu papíru, na který se dalo psát, velmi vážil, Cchaj Luna povýšil do šlechtického stavu a zahrnul ho bohatstvím. Cchaj Lun se však později zapletl do palácových intrik, upadl v nemilost a nakonec vypil číši jedu. Číňané technologii výroby papíru dlouho tajili. Teprve v roce 751 Arabové zajali několik čínských výrobců papíru, a zanedlouho se začal papír vyrábět v Samarkandu a Bagdádu.)

Italský obchodník Fibonacci ve své knize Liber abaci z roku 1202 zavedl podvojné účetnictví poprvé s arabskými číslicemi, taky jsme to přebrali od muslimů, kteří to zase přebrali od Indů. A papírové peníze byly v oběhu pouze v Číně, u nás pouze mince zlaté, stříbrné, měděné, olověné…

V době života Františka byl také „vynalezen“ trakař, zase přebráno od Arabů (muslimů), kteří to přebrali od Číňanů, kteří používali trakař (nazývali ho dřevěný osel) už na přelomu našeho letopočtu, také o tisíc let dříve než my, což ovšem mělo neblahé důsledky, neboť polovina dělníků na stavbách najednou nebyla zapotřebí, proto se po Evropě potulovala spousta nezaměstnaných. Každý takový vynález má vedlejší účinky, tedy zvýší nezaměstnanost. Ony přelomové vynálezy, které změnily svět, musíme přičíst Číňanům a Arabům, takže my Evropané bychom si příliš vyskakovat neměli, a také se nepodivovat, že v Číně kašlou na naše patenty.

Myslím si, že by bylo docela vhodné uvést i některá životopisná data svatého Františka. Narodil roku 1182 a zemřel 3. 10. 1226, dožil se pouhých 44 let. Nejdůležitějším pramenem jsou životopisné příběhy svatého Františka z Assisi, jak je sepsal Tomáš z Celana na podnět papeže Řehoře IX., který dílo schválil dne 25. února 1229. Tomáš z Celana se narodil roku 1190 a zemřel asi roku 1260. Byl od Františka o osm let mladší a samozřejmě se velice dobře znali. Celano byl velmi moudrý muž, byl také nadmíru vzdělaný, poetický a ovládal dokonale spisovatelské řemeslo. Sepsal dva životopisy - první: Život a podivuhodné činy svatého Františka z Assisi a druhý: Životopis svatého Františka. Jenomže dalším papežům se Celanovy texty přestaly zamlouvat a nařídili jejich zničení, tedy Celanovy texty byly spáleny. Svatý Bonaventura dostal úkol sepsat nově životopis svatého Františka, svého úkolu se zhostil během dvou let, dokončil jej v roce 1262. Musím přiznat, že Bonaventurova Legenda maior je v podstatě k nečtení, je to samá nábožensko politicko ideologická omáčka. To Bonaventura udělal z Františka chudáčka a prosťáčka, to on z něho udělal ochránce přírody a zvířátek, patrona ochránců přírody. Jenomže Františkovi se včely a mravenci vůbec nelíbili, protože velmi pečují o to, aby shromažďovali potravu v letní čas pro zimu. Ptáci se mu naopak velice líbili, protože neshromažďují dnes na zítřek. „Ptáček neseje, zpívá vesele, je bezstarostný, neboť Pán se o něj postará, a vy jste víc než ptactvo nebeské. A když se Pán postará o ptactvo, proč by se nepostaral i o vás, o lidi? Proto nepracujte, nestarejte se o zítřek, Pán se sám postará za vás.“ Zamyšlenému Františkovi z vlasů vypadla na stůl veš. František ji jemně a opatrně vzal prsty a vložil si ji nazpět do vlasů se slovy: „I ty jsi Boží tvor.“ Tak jak se ochránci přírody k názoru svého patrona stavíte? Taky nemáte rádi mravence a včely a milujete vešky a ptáčky nebeské?

Ale buďme alespoň trošku spravedliví, vždyť Bonaventura to dostal od vrchnosti jako úkol a dostal určitě instrukce, jak a co může psát a co nesmí a také jakým způsobem musí psát, dostal za to kardinálský klobouk. Skuteční následovníci svatého Františka, tzv. spirituálové, neměli Bonaventuru v oblibě (a nového papeže taktéž) a v jejich textech místo nehtů přidělali Bonaventurovi ďábelské drápy, aspoň tímto způsobem se mu pomstili za znetvoření a zpitvoření životopisu svatého Františka. Ovšem jejich vzpouzení se a odvolávání se na skutečný život a činy Františka a na učení Jáchyma z Fiore se církvi vůbec, ale vůbec nelíbilo, a tak byli mučeni a upalováni. A dne 7. května 1318 na marseillském tržišti byli zaživa upáleni poslední čtyři spirituálové. Přesto se jim ale podařilo uschovat Celanův rukopis (asi pouze opis) před inkvizicí, nebýt jich, Celana bychom neznali! Je taky možné, že Celano se stal nepohodlným a tak církev použila své obvyklé metody (nedělala to však pouze jenom církev), nařídila vymazat z paměti osobu Celana i s jeho dílem, přitom Celanův text je skvost literatury, stejně jako pozdější Fioretti (Kvítka).

Je to přímo neuvěřitelné, ale Celanův Životopis I. byl objeven až roku 1768! Celanův Životopis II. byl objeven až roku 1806! Skoro šest století tento překrásný text spal, aby se až v našem XX. století ukázal v celé své nádheře. I když byl sice vydán v nějakém odborném historickém časopise skoro hned po objevení, nikoho nezaujal, vydání prošlo bez povšimnutí, ani vědu nezaujalo toto svědectví staré šest století, a umělce a uměnovědce už vůbec ne. Do češtiny nebyl doposud oficiálně přeložen. Mám k dispozici pouze knihu Františkánské prameny, kterou vydala Křesťanská akademie v Římě léta Páně 1982 s církevním schválením. V našich knihovnách se tedy nebude asi vyskytovat, byla to tehdy libri prohibiti. Ani kdo přeložil Celana, není uvedeno! Takže to nevím a tudíž překladatele nemohu uvést. Kdo to přeložil, ví pouze Pán Bůh a šéf nakladatelství Křesťanské akademie. Ale překladateli jsem moc vděčný.

Závěrem několik happeningů provedených svatým Františkem.

František se narodil ve velmi bohaté rodině. Obchodník se suknem Pietro Bernadone byl snad nejbohatší v Assisi (dle některých pramenů dokonce půjčoval peníze na úrok), takže František neměl ponětí o hodnotě peněz a vesele utrácel až do svých dvaceti čtyř let, rodiče ho nijak neomezovali, ba naopak jeho hýření s kumpány podporovali - ať se vidí, kdo je tady nejbohatší. A František platil útratu i za zchudlé šlechtické synky a když si občané městečka stěžovali na hlučné rušení nočního klidu, vždycky se to nějak urovnalo, ono kdo by odporoval nejbohatšímu, že? I dnes to platí. Tak se jednou assiská maloměstská smetánka mladíků vydala na výlet do velkoměsta Říma. Tam provedl František svůj první happening. S nějakým žebrákem si nenápadně vyměnil šaty a potom shrbený plačtivými slovy žádal po svých kumpánech almužnu. Kamarádi slzeli smíchem, byla to perfektně zahraná role žebráka. Sklidil zajisté nefalšovaný obdiv za herecký výkon.

Druhý happening už měl ovšem dalekosáhlé důsledky a udělal z Františka to, čím je (dle Celana, ne dle Bonaventury!). Otec poslal Františka do sousedního městečka, kde měl prodat nějaké vzácné šarlatové sukno, a tak synáček sedl na koně a jel za obchodem. Cestou uviděl nějakého mnicha u polorozpadlého kostelíčka (dnešní Porciunkule) a dali se spolu do řeči. Dověděl se, že ten mnich byl spíše něco jako hlídač či strážce a měl za úkol dbát na to, aby obyvatelé nerozkradli to, co z kostelíku zbývalo - ono vždy se hodí nějaké ty trámy, desky, kachle, dokonce i kamení ze zdí je vhodné, je to snazší než lámat kámen v lomu. Mnich si stěžoval, že nejsou peníze na opravu. No a František prodal sukno a dokonce prodal i koně s postrojem a utržené peníze daroval mnichovi na opravu. František fakt neměl potuchu o ceně peněz. Otec se samozřejmě velice rozčilil. A zde začíná docela slušné drama, už ne nějaké srandičky a hépeningy. Dovedu si živě představit, jak otec řve a nadává synovi: „Kdybys to utratil pro sebe, kdybys to prochlastal, kdybys to daroval žebrákům, no prosím, to bych ještě snesl, ale darovat pro nic za nic církvi? To nikdy! Ta je bohatá až příliš!“ Františka zfackoval, řádně mu nařezal a prozatím zavřel do sklepa. Přemýšlel: „Co s ním? Obchod ho nebaví, no asi to má v hlavičce porouchané, dá se to léčit? Musím se poradit s nějakým odborníkem.“ Matinka samozřejmě při první příležitosti milovanému synáčkovi otevřela sklep. František neváhal a uprchl k známému mnichovi.

Otec Františka toto samozřejmě nenechal jen tak a žádal veřejné slyšení u assiského biskupa. Na náměstí před biskupským palácem se sešli snad všichni obyvatelé Assisi, byli zvědavi, jak dopadne spor mezi Františkovým otcem a biskupem. Mluví Františkův otec: „Můj syn bez mého vědomí vzal mé peníze ve výši x a daroval je bez mého svolení mnichovi xy. Žádám vrácení ukradených peněz. A tímto před všemi obyvateli našeho města prohlašuji, že svého syna už nepovažuji za svého syna, vydědil jsem ho a nebudu se k němu znát.“ Biskup se ptá Františka, zda je to pravda a zda vzal peníze otci bez jeho svolení. František po pravdě odpovídá, že vzal a že to byla tak a tak vysoká částka. Biskup: „Když je to tak, zde přede všemi vracím onu částku.“

František nejen k otci, ale hlavně k davu: „I tohle oblečení, co mám na sobě, patří tobě.“ A začíná se svlékat. „Kabát je také tvůj!“ a hodí mu jej pod nohy. „Kalhoty jsou jeho, košile je také jeho, spodky jsou jeho…“ až je František úplně nahatý. Biskup ho zakrývá svým pláštěm. Toto rozhodnutí, tento jakoby „soud-happening“ se konal na veřejnosti, na náměstí, za přítomnosti velkého počtu obyvatel. Ono vidět jak se soudí obchodník s biskupem, to přece stálo za vidění. A jakou měla většina lidí radost, když biskup musel vrátit peníze, to snad nemusím ani popisovat. A vystavování nahoty na odiv veřejnosti je přece jen jakási sexuální úchylka, deviace. Alespoň v dřívějších časech bývala.

František odchází do nedalekého benediktýnského kláštera, za nastalé situace to bylo jediné možné řešení. Tam ho zaměstnají jako pomocníka v kuchyni. Vydrží tam asi týden, holt práce mu nevoněla, neuměl ani pracovat. To byl v celém jeho životě jeden jediný týden, kdy pracoval. Odchází z kláštera. Ten týden mu stačil k rozhodnutí, že bude raději žebrat, než celý život umývat nádobí a posluhovat. Vrací se do Assisi oblečený do benediktýnského hábitu (kutny), potkává hlouček svých bývalých kamarádů, přistupuje k nim a francouzsky a prý ve verších! po nich žádá almužnu. Stává se definitivně žebrákem odmítajícím pracovat. Několik měsíců je takto sám, ale pak se k němu přidává kanovník assiského kostela a začnou žebrat společně. Nechce se mi věřit, že by kanovník opustil docela dobře placené místo a docela vysoké postavení jen tak bezdůvodně. Jiné vysvětlení než homosexualitu zde nevidím. Petr Cattani byl kněz a kanovník assiské katedrály. Přidal se i Bernard z Quintavalle, který byl nejbohatší, nejvznešenější a prý nejmoudřejší z města Assisi. Další druh Silvestr byl také kněz. Rufinus byl šlechtic. O osm dnů později se přidal Egidio. Další: Sabbatino, Giovanni, Morico il Picolo, Jiljí... Většinou to byli vzdělanci a vysoce postavené osobnosti! Holt inteligenti. Kupodivu se nepřidávali žádní zemědělci a nádeníci a už vůbec ne žádní řemeslníci. František do té doby vždy hladce oholen si jako mnich nechává narůst vousy. Oblečení mnichů - plášť s kapucí - v noci sloužilo jako přikrývka, přes den velice pohodlné oblečení, vzdušné, daleko komfortnější než naše těsné kalhoty a saka, byl by to ideální oděv i dnes, nebýt módy. Docela podobné úboru muslimů.

Uznání řádu. Uvedu svědectví Rogera z Wendouveru: Když svatý František předložil papeži Inocencovi III. žádost o schválení řehole, papež si ji přečetl, a když viděl bratra Františka v podivném hábitu s opovrženíhodným obličejem, s dlouhým vousem, neučesanými vlasy a převislým obočím, řekl: „Jdi, bratře, vyhledej si vepře, jimž jsi podobnější než lidem. Pak se s nimi válej v blátě, obrať se k nim jako kazatel a předej jim svou řeholi, kterou jsi připravil.“ František se skloněnou hlavou odešel. Dlouho mu trvalo, než našel vepře. A když konečně narazil na stádo, vyválel se s nimi v blátě, až byl od hlavy k patě zablácen. A tak zřízen, vrátil se do konzistoře a se slovy: „Pane, učinil jsem, jak jsi mi přikázal, nyní tě prosím, vyslyš mou žádost“, obrátil se na papeže. Papež mu rozkázal, aby se šel umýt, pak mu potvrdil jeho žádost a dovolil kázat. Římský lid nechtěl poslouchat jeho kázání, ba vysmíval se mu. František na adresu římského lidu pronesl: „Je mi ze srdce líto vaší ubohosti, půjdu zvěstovat Krista raději zvířatům a ptákům ve vzduchu.“ Kázal kavkám, které se pak dlouhou dobu v okolí Říma neukázaly.

Rohožová kapitula čili slet evropských homosexuálů. Na rohožové kapitule, na takovém shromáždění všech františkánských mnichů, kterému předsedal bratr Eliáš, seděl František u jeho nohou, a když chtěl něco říci, zatahal Eliáše za kutnu a pošeptal mu to, sám nemluvil, pouze ústy Eliášovými. Slavná Rohožová kapitula se konala až v době Františkovy proslulosti, v době, kdy se vzdal vedení řádu. Sešlo se na tři tisíce mnichů, jiné prameny tvrdí, že jich bylo až pět tisíc, a trvala celých osm dnů! Shromáždění bratři se museli zdržet oproti plánovanému termínu o dva dny déle, aby mohli sníst všechno, co jim lidé nanosili. Je to přímo neuvěřitelné a neskutečné, ale dokumenty jsou skutečně pravé. Tato Rohožová kapitula mi připomíná onen slavný rockový koncert v USA, ten tzv. Woodstock, tam ale fanouškům nikdo nic zadarmo nedal! Hépening pro pět tisíc lidí by i v dnešní době byl docela mimořádný.

Bratři navštěvovali často osadu malomocných a bratr Jakub některé vodil až do kostela. František ho napomenul, že by přece jen sem ty malomocné neměl vodit. Pak ho to samozřejmě zamrzelo a řekl: „Chci jíst s tím bratrem z jedné misky.“ Ten ubožák byl pokryt ranami a vzbuzoval hrůzu. Prsty měl zaschlé a podlité krví. Těmi nabíral boby z misky a krev a hnis stékaly mu z nich na pokrm. Když to viděl bratr Petr i ostatní bratři, byli zdrceni a ani nedutali hrůzou.

Stigmata. Celano přímo odborně popisuje stigmata. „Jeho ruce i nohy jako by byly v prostředku probodeny hřeby, při čemž se hlavičky hřebů objevily na rukou na vnitřní a na nohou na horní straně, na protější straně pak byly stopy hrotů. Znamení byla totiž na vnější straně rukou kulatá, na vnitřní podlouhlá. A bylo vidět kousek masa, který přečníval, jako by to byly zkřivené ohnuté konce hřebů. Dalo se pod ně strčit prst. Stejně byly vtištěny hřeby na nohách. Také pravý bok byl jakoby kopím proboden a byla v něm jakoby zajizvená rána, z níž často teklo tolik krve, že jeho hábit i kalhoty byly nasáklé jeho svatou krví.“ Stigmata měl možnost prohlédnout si bratr Eliáš. Také bratr Rufin, když jednou třel prsa svatého Otce, sklouzla mu ruka, jak se může lehce stát, k jeho pravému boku. A tak se náhodou dotkl drahocenné jizvy. Ten dotyk způsobil světci nemalou bolest. Stigmata svatý František skrýval i před bratřími, takže dlouhou dobu o tom nevěděli.

Roger z Wendouveru uvádí, že asi čtrnáct dnů před smrtí se na těle svatého Františka objevila stigmata a jako jediný uvádí, že po jeho smrti stigmata zmizela. Historik Wadding zase píše: „Bratr Eliáš prý žhavým železem udělal po smrti Františkovi stigmata.“ Můžeme tomu věřit, ale i nemusíme. Prý! Můj názor na stigmata? Samozřejmě naprostý podvod! Ale musíme zase vzít v úvahu, že František byl geniální divadelník a že byl nemocen. No a takový vřed na rukou a nohou a rána na boku, to přece lze velice snadno získat, stačí se malinko píchnout špendlíčkem a když mám špatnou srážlivost krve, cukrovku či dokonce syfilis či počáteční stádium malomocenství, tak takové rány musí být nutně velice působivé!

Jednou František poručil bratrům, aby mluvili o Bohu to, co jim Duch svatý vnukne. Během tohoto mluvení zjevil se uprostřed nich Kristus v podobě velmi krásného jinocha, všem požehnal a naplnil je takovou sladkostí, že se všichni ocitli ve vytržení, leželi jako mrtví a nevěděli o tomto světě. Hezká gayscéna, no ne?

Bratr Rufino neměl dar kázání a obratnost v mluvení. Přesto mu svatý František přikázal, aby šel do Assisi kázat lidu. Rufino žádal Františka, aby ho tam neposílal, že přece dobře ví o tom, že nemá dar kázání. František řekl: „Protože jsi ihned neposlechl, poroučím ti, abys nahý, toliko ve spodkách, šel do Assisi, vešel do některého kostela a tak nahý kázal lidu.“ Rufino splnil rozkaz. Vejde do kostela, pokloní se před oltářem, vystoupí na kazatelnu a začne kázat. Té věci se děti i dospělí začali smát: „Ti lidé se pomátli a pominuli smysly.“ Ale František si začal vyčítat, kde že nabral tolik opovážlivosti, aby rozkazoval Rufinovi, který náležel k urozeným lidem v Assisi. A bez meškání se svlékl, vzal bratra Lva, aby nesl jeho i Rufinův oděv, a šel kázat také. Všichni lidé, kteří byli na kázání, se dali do náramného pláče, že se nikdy už nepřihodila věc podobná.

Když jednou chtěl kázat, najednou nevěděl co má mluvit, na nic si nemohl vzpomenout, a tak dal zástupu požehnání a rozpustil jej. Totéž udělali skoro o tisíc let později dadaisté v Praze, když v plně obsazeném divadle řekli obecenstvu, že jim nemají co říci.

Bratr Lev zapsal onen známý příběh o trpělivosti, v níž je dokonalá radost. Tento příběh byl mnohokrát zpracován a je tudíž několik verzí. Zní takto: Když se svatý František z Assisi vracel za chladného deště a větru se svým učedníkem z Perusy do Porcinkuoly, mluvil s ním o tom, v čem je třeba hledat dokonalou radost. Dokonalá radost, pravil, není v tom, aby nás lidé chválili pro naše ctnosti a dobré chování, ani v tom, abychom měli dar léčiti nemocné, vraceli sluch, zrak, ani v tom, abychom předvídali věci budoucí, ani v tom, abychom postihovali dráhy hvězd a vlastnosti všech rostlin a zvířat, ani dokonce v tom, abychom přivedli všechny lidi k pravé víře. „A v čem je tedy dokonalá radost?“, otázal se učedník. V tom, odpověděl František, že až přijdeme ke klášteru, promočení, zablácení, promrzlí a hladoví a zaklepáme na vrátného a on se otáže: „Kdo jste?“ a my řekneme, že jsme bratři jeho, a on nám na to řekne: „Lžete, jste poběhlíci, jen se po světě touláte, lidi pokoušíte, o almužnu je okrádáte, pryč odtud, nepustím vás!“ A jestliže my, promoklí a hladoví, s pokorou a láskou přijmeme slova ta a řekneme si, že má ten muž pravdu, toliko tehdy poznáme, co jest radost dokonalá.

No, to je přece kouzelné!

Dne 16. 7. 1228 papež spolu s kardinály prohlásil Františka za svatého. František zemřel 4. 10. 1226 a za svatého byl prohlášen o pouhé dva roky později. Tedy velmi, velmi brzy! Prohlásit někoho za svatého, znamenalo vlastně zbavit ho svéprávnosti. Toto v plné míře platí i o Františkovi. Františka prohlásili za svatého málem už za jeho života, a tak třeba třetí řehole (stanovy) byla naprosto proti duchu Františka, však také posledních deset let neměl na chod řádu absolutně žádný vliv, byl pouze hračkou v rukách mocných a vypočítavých. Dokonce ani za živa se nemohl bránit! Zachovalo se svědectví, že dokonce chtěl vystoupit z řádu, který založil! Byl vlastně v zoufalé situaci, takže pouze pokračoval v hépeningu dál. Zajisté mu nešlo nařídit, aby udělal to či ono, to církev dobře věděla, ale upravit činy lze vždycky, a hlavně po smrti je lze obrátit v úplný opak.