Žijeme v různých světech, a i když nás všechny obklopuje stejné okolí, stejné domy, stejné stromy, stejná tráva, stejná příroda a stejná města, žijeme v odlišných vesmírech. Na rozdíl od ostatních lidí nacházejí moji přátelé výtvarníci v této uspěchané době čas na chvíli se zastavit. Logickým důsledkem nutně je, že nemohou chodit na setkání ve smluvenou hodinu. Možná moje kamarádka výtvarnice cestou objevila květinu, kterou cítí potřebu obdivovat, možná se setkala s jinými kamarády a tak na sraz přijde možná pozdě a možná vůbec. Výtvarníci se umí postavit této hektické době čelem a pokud pro většinu lidí platí že čas jsou peníze, pro výtvarníky neznamená čas nic. Možná výtvarnice uviděla motýla a v tichu je nadšena z skládání barev na jeho křídlech. Výtvarníci jsou jako ptáci. Všechno je zaujme, všemu se diví, nikdy nad ničím nezoufají, všechno vydrží. Při pohledu do mého zaplněného diáře se mě ptají, kde zde ještě zbylo místo pro náhodu, pro tajemno, pro hřejivě tmavá místa nejistoty, pro nenadálá setkání a diví se, jak můžu v téhle nalinkované pravoúhlé budoucnosti ještě volně dýchat.<BR><BR> Nejen čas neznamená nic, ale ani prostor. Vezl jsem jednou auto plné výtvarníků z Brna do vesničky P., ujišťovali mě, že cestu podrobně a dokonale znají, mnozí z nich v P. trávili od dětství každé prázdniny. Cestou se vedla vášnivá debata o výtvarníku Magnim. Spor se vedl o tom, zda jeho obrazy nejsou příliš tmavé a z mého pohledu poněkud prosté téma vydrželo kupodivu celou cestu, hovor jsem přerušoval jen já dotazy, kudy jet a kde odbočit. Po příjezdu jsem se pro jistotu podíval do autoatlasu, a shledal, že naše trasa na mapě připomínala obrovskou číslici sedm – jeli jsme ohromnou zajížďkou! Zeptal jsem se, proč jsme do P. z Brna nejeli přímo a zda měla navigace oklikou nějaký zvláštní význam. Aha, zamyslel se můj navigátor, ale my jsme tak vždycky jako děti jezdili. Nejdříve vlakem, přesednout, a pak autobusem.<BR> <BR>

V téže vesničce P. jsem se jednou – jako kuchař – zúčastnil výtvarného kursu pro -náctileté. Všem se tábor moc líbil. Program běžel svým tempem, ale nepravidelnosti a zákruty onoho tempa jsem celých 14 dní nedokázal rozluštit. Pravda, formálně byly sice stanoveny hodiny, ve kterých měla začínat snídaně, obědy a večeře, ale nikdy – alespoň se mi to tak jevilo – nebyly dodržovány. Přijít včas bylo příliš přesné, příliš sterilní, příliš skautské, příliš málo alternativní. Výtvarníci spíše porůznu přicházeli a odcházeli, levý začátek gaussovské křivky se začal pomalu zvedat někdy kolem deseti minut od chvíle, kdy měla snídaně teoreticky začínat, někdo se dostavil dřív, někdo později. Každý večer se protáhl a debatovalo se až do ranních hodin a jak se ráno kdo probudil, tak se pomalu dostavil do jídelny. Vzpomínám, že jednou se zorganizoval pochod na starou skládku, že se z nalezených artefaktů budou tvořit umělecké realizace. Nakoukl jsem – nic mi po tom nebylo – před stavení na místo ohlášeného srazu. Bylo dvacet minut po stanovené době a zatím se nikdo nedostavil, ani vedoucí, ani účastníci, nikde nic, pusto a prázdno. Teprve pak – hodinky mi ukazovaly 21 minut po srazu - se v družném hovoru začaly různí jednotlivci objevovat a zase mizet, jak si kdo vzpomněl, že se vlastně ještě potřebuje napít, vzít si fotoaparát, nebo ještě stihnout jít na záchod, vždyť tu ještě tak jako tak nejsou všichni. Na svém skautském chronometru jsem naměřil neuvěřitelných čtyřicet minut, než se roztroušený had táborníků volně vypravil směrem k odpadišti, následován spěchajícími opozdilci. Na konci tábora si vedoucí i frekventanti pochvalovali skvělý a přesný denní režim a „pohodový“ tábor, kroutil jsem hlavou a tiše se ptal sám sebe, zda mluvíme o stejných dvou týdnech.
<BR><BR>Výtvarníci nemají mobil, neboť ho nepotřebují. Ze stejného důvodu nemají zřízenou adresu elektronické pošty. Nebo mobil mají, ale přehlédnou, že je třeba jej čas od času zapojit do sítě, aby se dobila baterka. Telefon pak sice u sebe starostlivě nosí, ale nepřijde jim divné, že jim dlouho nikdo nevolá. Jindy mobil funguje jak má, ale je navzdory svému jménu necháván přes den doma položen na poličce vedle pevné linky. Nahromaděná kolonka „nepřijaté hovory“ pak bývá večer ignorována a zítřek bude mít přece dost vlastních starostí. V globální vesnici tak výtvarníci připomínají ostrovy. Jsou, ale nejsou, nebo alespoň nejsou dostupní. Telefonování na pevnou linku je výstřel naslepo, připomíná doby našeho mládí. Je pryč, zvěstují rodiče. Kdy se vrátí, nevíme, kam šla nemáme potuchy, s kým nevíme. Zkuste to na mobil, poradí rodiče.
<BR><BR>Je pak možné, že s výtvarníky sdílíte stejnou zemi, avšak večer při pohledu na osvětlenou metropoli si s povzdechem můžete jen představovat, že – ano, někde tam ve mezi mihotavými lampami města prožívají své radosti i trable, ano, tam někde mezi hvězdami luceren diskutují a diví se, ale to je tak vše. A pokud je někdy společný podnik domluven, v dané podobě se <EM>nikdy</EM> neuskuteční. Říká se o britských pilotech R.A.F. že nalétávali se svými stroji do kouře po výbuchu německého flaku. Panovala totiž pověra, že se německé protiletadlové dělo nikdy není schopno dvakrát po sobě trefit do stejného místa. Podobné je to zde – s výtvarníky zažijete spoustu nepředvídaných dobrodružství, ale nikdy ne to, které je předem smluveno. Jindy jsem výtvarníkům půjčil na týden svou faru v Lechovicích, že bude velká akce, filmový víkend a budou se promítat filmy. Ukázalo se, že o akci je zájem, oslovení výtvarníci zvali své kamarády a ti zase ty své. Nikdo tak nebyl schopen říct, kolik vlastně přijede účastníků, zda bude stačit kapacita budovy a zda nakoupených potravin nebude zbytečně mnoho nebo zbytečně málo. Nakonec to nějak dopadlo, různé skupinky různě odjížděly a přijížděly. Některé, kteří omylem vystoupili na nesprávné zastávce obětavě přiváželi moji farníci, tak jak je náhodně posbírali v lesích pod kostelem. Vždycky to nějak dopadne. <BR><BR>Kolega M. jednou učil nejmenovanou výtvarnici přijímat a odesílat maily (bylo to v roce 2005). Zdálo se, že výtvarnice napjatě poslouchá. Výklad ovšem byl pojednou přerušen zvoláním „Ono to hřeje!“, a vše bylo zapomenuto. Jindy bylo sice výtvarnici vše ohledně elektronické pošty zevrubně vysvětleno, příštího rána si ale ke správci sítě bylo stěžováno, že počítač je pokažený a nefunguje. Správce sítě při bližším pohledu s překvapením zjistil, že byl vymazán operační systém. Zjistilo se, že výtvarnice odpoledne zjistila, že v <EM>jejím</EM> počítači je ohromná spousta souborů, které tam <EM>nevložila</EM> – jsou asi dědictvím po minulém uživateli – a tak vše co přebývalo smazala.<BR><BR>Výtvarníci jsou jako odlišný biologický druh, je třeba přijmout jejich pravidla hry a svět takový jaký je, i s oním tekutým časem a einsteinovským prostorem. Nikdy nic neočekávat. Brát si na srazy knížku. Těšit se z toho, že šedé ulice zaplňují barvami, neboť každý z nich je jako barevné políčko, pobyt s nimi je výletem do pohádky, kde je vše možné. Kde věci nabývají jiných významů a uměleckým dílem se může stát stará jízdenka na tramvaj nebo holubí pero. Kde objevíte, že vedle města ve kterém žijete čtyřicet let existuje ještě jiné město, město zapadlých čajoven, hospůdek a tajemných křivolakých uliček, město podzimního listí s jemnou duhou kolem luceren v mlze. Kde vás naučí dívat se a žasnout. Život s výtvarníky je jako život na vybarvené straně omalovánky. A to stojí za to, tisíckrát to stojí za to.<BR> <BR>