Jeden pán jménem Ludvík už byl dost slavný filosof, ale pořád mu to nějak nešlo od ruky. A tak se na vykašlal na univerzitu v Cambridge a šel učit na základku do vesnické školy. Pak za katedru opět usedl, ale to už byl mnohem chytřejší a šlo mu to lépe od ruky, protože se mezi dětmi leccos naučil. Od té doby jiní, méně zdatní akademičtí psavci, kteří mezi děti nikdy nepáchnou, rozlišují mezi raným a pozdním Ludvíkem. Nebude tedy na škodu, když se na děti podíváme ještě jednou, ale očima jiného raně-pozdního filosofa Martina, který se zase soustředil na fenomény, nikoliv na jazyk a dětské hrátky. Podstata osobního duchovního života se ukazuje v minulém seriálu jako přechod od Boha-agenta (anobrž osoby) k Bohu-osobnosti, s níž začínáme navazovat nebezpečnou známost. Problematický vztah je normovaný eminentním zájmem o tuto tajemnou bytost, která se nám občas snaží pomoci, ale občas (či dokonce většinou) máme dojem, že na nás úplně kašle. Možná, že ona Bytost je ještě o něco méně mobilní než Alena ze septimy A, která naoko či vskutku ignoruje Honzu ze septimy B. Ale totéž recipročně může provozovat i Honza. Duchovně-erotický život není jednoduchý, jestliže jsou oba tvorové svobodní, navíc osobnostmi s vlastními životními plány, cíli a nevypočitatelnými náladami. Kdyby to bylo jinak a lépe, tak se vracíme s opicemi do dvourozměrně plochého světa náboženství. /n/n Pokud fenomenolog pozoruje duchovní život a děti na pískovišti, narazí na zajímavou věc. Děcko vezme beztvarý písek a vtlačí jej do plechové formičky. To bylo ještě za mých časů. Dnes již pocházejí všechny hračky z Číny, jsou pouze z umělé hmoty a plné karcinogenních ftalátů. Ale fenomenologicky se děje totéž jako v případě solidní plechové formy. Dítě nacpe rozteklý písek do bábovičky a pak s ní zručně práskne o zem, aby odlitek vyklopilo. A ten drží tvar sám od sebe, protože je dostatečně pevně formovaný. Jednak pod tlakem dětské ruky a jednak díky nepevné hračce. Výsledný produkt si podržuje tvar nepříliš dlouho, ale fenomenolog musí mezitím jít na oběd a pak do školy, takže se rozpadu nedožije. Zmíněný příklad stačí. /n/n Eroticko-duchovní aktivita septimánů podléhá podobnému zákonu neúprosné životní formy. Nejprve a zásadně pozorujeme vzmach životní energie: „Já na Ni-Něho pořád myslím.“ Tato energie se snaží najít odpovídající formu, kde by se mohla vybít: „Kino, to by snad šlo.“ Tato forma se musí komunikovat směrem k Ty jedinečné osobnosti, k níž se cítím osudově připoután: „Jak Jí-Jemu nabídnout ten lístek?“ V tomto momentu začíná zápas víry a nevěry: „A co když se mi vysměje?“ Ale zamilovaný do toho jde, protože má víru a nic jiného mu ani nezbývá. Musí statečně vyjít na hlubinu a riskovat. Jenže život není jednoduchý a ne vždy to klapne:„Co když se Jí-Mu právě teď nechce?“ A nemusí to klapnout i ze zásadních důvodů, protože dotyčný subjekt nemusí opětovat náklonnost druhého. Fenomenologicky viděno, neparticipuje na komunikaci životní energie nahuštěné do dané formy: „Ona-On na mne úplně kašle!“ Pak je výsledek vztahu zásadně a upřímně otevřený, což u agentů není zvykem: „A co teda jako mám dělat?“ Náboženský agent vždy ví, co má dělat, protože ctí předpisy a vázací akty. A když něco neklapne, na vině je systém, jeho funkcionáři nebo špatně navržený a provedený obchod. Zato nešťastná láska nemá vysvětlení a je to čistá tragédie. A odmítnutí není nic nemorálního, protože to s morálkou nijak nesouvisí, ale zato se svobodou osobnosti. Vidíme, že podstatný moment duchovního života je zhuštěn v erotické poezii typu Písně Písní, ale jistě by se daly najít i naší mentalitě bližší a přiměřenější příklady, v nichž se to nehemží gazelami a granátovými jablky. A navíc, ne všechny milostné příběhy končí na společném před- či mimomanželském lůžku jako zmíněná optimistická píseň z Bible. /n/n Podstata nového duchovního fenoménu je jasná: životní energie vytryskla jako gejzír, protože jde o milost, tedy šílenou nadílku něčeho, bez čeho lze docela dobře žít a dokonce i mnohem lépe a efektivněji pracovat. Jenže život by bez „toho“ neměl žádnou šťávu. To ví každý důstojně zamilovaný septimán či septimánka. Jenže chaotický gejzír životní energie není k ničemu, když ten druhý nosí deštník nebo dokonce celý skafandr. Moje Já se pro něj stále ještě nestalo očekávaným Ty, i když se na tom pilně pracuje. Leč samotný elán nestačí, láska musí být inteligentní, vědoucí, jinak je neúčinná. Inteligence ve vztahu vyžaduje trvalý a neúprosný zápas o formu, o komunikativní formu, o formu komunikativní blízkosti, kde jde o všechno, co je na tomto světě ještě smysluplné a zajímavé. Životní energie se musí dobrovolně podrobit disciplíně tvaru, stejně jako dítě musí beztvarý písek vtlačit do bábovičky. A to se děje pod tlakem, násilím, ale svobodně dávaným a přijímaným násilím. Už staří Řekové věděli, že Érot je démon, nikoliv bůh. A fenomén tvorby bábovičky navíc vyžaduje, aby se s formou zručně prásklo o zem, jinak se z dané formy nic nevyklopí. Toto dodatečné násilí a napětí je vidět v duchovní komunikaci dvou za vlasy přitažených svobodných osobností. Jsou už jaksi v jednom chomoutu, ale každý táhne za sebe a navíc čas od času zamíří někam jinam. Vždyť oba nešťastníci jsou osobností a navíc svobodnou, žádný vztah jej (ji) nedokáže plně vyčerpat ani determinovat. Duchovní život v dobrovolném chomoutu formy je pěkná fuška, což dobře viděl jeden nešťastně zamilovaný pán kolem roku 590 před Kristem.

/n/n

Sváděl jsi mne, Hospodine, a dal jsem se svést./n

Zdolal jsi mě a přemohl./n Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá./n Sotvaže promluvím, upím, přivolávám násilí a zhoubu,/n neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny./n Řekl jsem: "Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit"./n Avšak je v mém srdci jak hořící oheň,/n je uzavřeno v mých kostech,/n jsem vyčerpán tím, co musím snášet./n

Dál už nemohu.

/n/n Zmíněný úryvek (Jeremiáš 20, 7-9) plasticky ukazuje drama duchovního života v kostce. Pan Jeremiáš, který v době psaní této milostné poezie sedí ve vězení a navíc uzamčen v kládě, není vůbec nadšen tím, že je milostně nemilosrdně uveden do duchovního vztahu Ty a Já. Ale na všem zlém je něco dobré: jeho život je totálním vzmachem, protože prorok balancuje na pokraji smrti a nic nemůže vzrušit více než reálná vyhlídka na vlastní smrt. A duchovní život v prostoru dynamické energie Ty-Já má tři zásadní nepřátele: nevěru, nudu a smrt. /n/n