U příležitosti veřejného vystoupení na akci „DNY USA A EVROPSKÉ UNIE“ ve dnech 2. a 3. prosince 2013 poskytl Václav Klaus televiznímu zpravodaji Michalu Kubalovi rozhovor. Podobných rozhovorů poskytl za svou politickou kariéru stovky, tento je zajímavější než jiné snad jen prohlášením bývalého prezidenta o konci polistopadového systému pluralitní demokracie a tržní ekonomiky a „oznámení“ porážky od havlistů, tj., stoupenců tzv. nepolitické politiky. Podle Václava Klause je to tragédie dokonaná letošními volbami, sahající však svými kořeny nejméně čtyři roky zpátky. Snad si to voliči uvědomí, podobně jako chybné směřování Evropské unie a nakonec dají za pravdu profesoru Klausovi, který to vše dávno říkal a předvídal.

Jak je to tedy? Měl a má Klaus pravdu? Myslí to opravdu upřímně? Samozřejmě, že měl, má a bude mít pravdu a že to myslel, myslí a bude myslet upřímně a nikdy jinak. Podobně se můžeme zeptat skalních fanoušků Sparty a Slavie a dostaneme upřímné odpovědi o Železné Spartě a Věčné Slavii, jen s tím rozdílem, že jejich pravdou a modlou je jakýsi bájný klub, jakési mystické společenství fans, do kterého mohou patřit, zatímco pravdou a modlou Václava Klause je jen on sám. Ostatní se dělí na jeho fanoušky skalní a vlažné – a na nepřátele, jimiž jsou všichni ostatní. Klaus tedy někdy možná lhal, ale to už je opravdu, ale opravdu hodně dávno. To musel být ještě tak malý, že si už na to ani nepamatuje, podobně jako si obtížně vzpomíná, kterak stavěl barikády za Pražského povstání. Lhát přestal v okamžiku, kdy si pravdu definoval jako vše, co mu pomáhá k seberealizaci a vítězství. Od té doby se nezdržoval zbytečným hledání pravdy, protože ji měl pořád nablízku a pravda mu také nemohla nikam utéci, ztratit se, či překroutit. Stala se pravdou cesťáka, prodejce prodávajícího iluzi štěstí.

Jak se takovému Brouku Pytlíkovi, který všechno zná a všude byl, podařilo nás přesvědčit a získat na svou stranu? Vsadil na stejnou kartu jako Železná lady a reklamní agent a herec Ronald Reagan. Co bylo dobré a fungovalo na Brity a Američany v osmdesátých letech, zafungovalo i u nás v letech devadesátých. Vždyť jsme také byli odkojeni Svobodnou Evropou a Hlasem Ameriky, a kdo nebyl, ten byl brzy přistrčen prostřednictvím „oficiální“ televize a tisku. Ještě dodnes s úžasem hledíme, kam nás tato doktrína neuvěřitelného sobectví, malosti a hlouposti dovedla.

V čím zájmu byly tyto figurky použity, proč byly vpuštěny na scénu politiky? Neptejme se, jsou věci, které se prostě nikdy nedozvíme, jsou otázky, na které nikdy nemůžeme dostat odpověď. Ptejme se, proč obloudily nás? Rétorikou, přirozenou inteligencí, solidním vystupováním a zřejmě určitým charismatem. Jenže za takovou fasádou se skrývá nevábný obsah, podobně jako u prodejců dnes výstižně označovaných jako „šmejdi“. Podobně jako oni i Václav Klaus prostě rád hraje úlohu svobodného lišáka ve svobodném kurníku.

To mu jde dobře. Klaus kritizuje Evropskou unii, jakoby naše vlády byly lepší a nikoliv horší, ohrnuje nos nad komunisty, jakoby si jich nevybral ke spolupráci celé tucty, poukazuje na estébáky, jakoby Dušan Tříska, nepatřil přímo k jeho nejbližším spolupracovníkům. Tak jako jsme ohlupováni reklamou, tak jsme ohlupováni tvrzením, že zlodějna není zlodějnou, ale legitimním výsledkem jednání, že znečišťování životního prostředí je legitimním podnikatelským záměrem a naopak boj proti poškozování životního prostředí terorismem, pokus o mírové soužití států je nazýván diktaturou a rozdmychávání mezistátních sporů vlastenectvím, pasivní postoj ke správě věcí veřejných je nazýván odpovědným přístupem, a naopak aktivní přístup neziskových organizací největším zločinem, sobectví je ztotožňováno s odvahou a solidarita se zbabělostí. Ztratili jsme soudnost, jinak bychom podobné obchodníky s lidskou naivitou poslali kamsi už dávno…