„Dobrý den, dostala jsem na vás kontakt, jmenuji se Horáková.“<BR>Zdvihla jsem oči hodně vysoko. Do třídy vešla nepřehlédnutelná žena. Peníze, hodně peněz. Sportovní figura a velice luxusní šaty. Basketbal? Pohlédla jsem jí do tváře. Třicet a něco málo. Ví o svých přednostech, dává je najevo, zbytek umí dokonale skrýt. Ve třídě pobíhají myši, totiž krysy, laboratorní krysy. Jsou tu zatím čtyři, každá ve svém akváriu. Některé jsou schované ve skříni, jiné pobývají na okenním parapetu. A dvě akvárka s vodními želvičkami. Ty jsem zatím nestačila spočítat. Jedno to akvárko protéká, malilinký potůček stéká po zdi a na zemi se tvoří bílá vápnitá loužička. Ve třídě je smrad. Pořád větrám, ale to nestačí. Určitě si toho zápachu všimla. Hudební škola, na které učím, totiž využívá odpoledne volných prostor daltonské základní školy.<BR><BR>Za ženou se klátí chlapec. Není už dítě, ale ještě není mladík. Honza. Hledám jeho tvář, ale oči okamžitě sklouznou k jeho svatozáři. Půlcentimetrové peroxidové kolečko ve vlasech. Zajímavé. Usměju se na něj:<BR>„Kdo chce hrát na housle; ty, nebo je to nápad mámy?“<BR>„Já. My jsme byli na koncertě. Tam byla ta,... no,- no,- ta…“<BR>„Vanessa-Mae,“ pomáhám mu.<BR>Ano ta, a on chce taky tak umět hrát. Zadívám se na matku. Je to chytrá paní. Mluví střízlivě. Chce, aby se syn věnoval ušlechtilé činnosti. Honzíkův kamarád hraje na klarinet.<BR>„A víte, na klarinet se hraje všema deseti prsty, to já bych nemoh’, to by se mi pletlo. Ale na housle je to jednodušší, tam se hraje jenom čtyřma,“ odůvodňuje své rozhodnutí ten dvanáctiletý hoch.<BR>Zkušenost mě varuje, ale své negativní pocity se snažím přebít pedagogickým optimismem. Dávám za úkol koupit housle pro začátečníka, smyčec, pouzdro, kalafunu a sadu náhradních strun. Matka souhlasí, že stráví spolu s Honzou deset minut dvakrát za týden. Chlapec se bude učit kázni a zopakuje si a procvičí úkoly. Uvidíme, zda přijdou příště.<BR><BR>Za týden vytahuji ty housle z pouzdra. Bože, to je nádhernej vercajk, pomyslím si. Nebudeš dychtit po ničem, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu… No, však já to jenom konstatuji, že je to skvostné vybavení. Přece jsem posledně popsala, jaké housle jsou potřeba, vždyť začátečníkům občas spadnou na zem. Honzova matka však koupila takové, jaké obtížně vymáhám po rodičích svých téměř dospělých absolventů. Mlčím. Do toho mně nic není. Začali jsme. Honzík mě upozornil, že chodí do speciální školy, protože má dyslexii, dysgrafii, dyskalkulii a dysortografii: „Prostě všechna dys-, víte?“ Mně to nevadí, mám přece ověřené metody. Matka přišla do hodiny i podruhé, vyučování se jí asi líbilo. Zřejmě však trpěla. Věděla dobře, že samo to nepůjde a nechtěla ztrácet čas. Chlapec se pustil do učení s nadšením. Asi po měsíci si všiml, že Vanessa hraje líp.<BR>„Bodejť by nehrála,“ snažím se mu vysvětlit, „ona hrála od pěti let, tobě je dvanáct. Ve tvém věku měla náskok sedm let. A asi cvičila i doma.“<BR>Honza tomu rozumí. Ale doma necvičí. Proč? Neví. Máma s ním nehraje, je v práci. Na začátku každé hodiny býval Honza otrávený, že mu to nejde. Na konci se mu nechtělo odejít, ještě by zůstal. Matka mu občas volala, že na něj čeká v autě, ať pospíší. Tak jsme pronikali do tajů houslové hry. <BR><BR>Na jaře začal Honza hodiny vynechávat. Někdy jej matka dodatečně omluvila. Měla jsem v adresáři několik jejích telefonních čísel a zkoušela jsem jedno po druhém. Pak jsem pochopila, že na blíže neurčené množství pevných i mobilních telefonů a čísel nikdy nereaguje. Jsou to ale prekérní situace. Mám za chlapce v tento den a tuto hodinu odpovědnost - napsala jsem doporučený dopis. Po čase se matka ozvala. Dopis dostala, neměla kdy odpovědět. Vrátili se z Egypta a má moc práce. Honza přijde, jen co si doléčí nějaké problémy z cest. A zda bych k nim nemohla přijít na doučování. Během cesty jsem se hádala sama se sebou.<BR>− Jsi naivní, říkalo ve mně. Pětkrát nebyl na hodině, dodávalo moje racionální Já. Však jsi v práci byla a čekala na něj, volala, dopis psala, matka mohla zavolat.<BR>− No, jo, ale nezavolala, třeba zapomněla.<BR>− To tak rozmazluješ všechny žáky?<BR>− Právě že ne, tak toho jednoho můžu.<BR>− Jsi pitomá.<BR>− No tak jsem. <BR>Zvonek byl druhý odshora a neměl jméno. Honza přišel dolů. Vyjeli jsme výtahem a poslední patro vyšlápli do podkrovního bytu. Nejdříve mě zavedl na terasu.<BR>„Pěkný výhled,“ rozhlížím se po okolí.<BR>„Ale my se budeme stěhovat do baráku, víte?“<BR>Vešli jsme do prostorného bytu.<BR>„Kde máš housle?“<BR>Honza neochotně rozbaluje nádherný nástroj. Vykládá, jaká byla v Egyptě nuda. Na dovolené byli s mámou, s tátou, kterého se bojí a není jeho táta, se starší sestrou, která není jeho sestra, a s malým uřvaným bráchou.<BR>„Kde máš pult na noty?“<BR>Honza nemá pult, noty umisťuje na jakési monstrum.<BR>„To je malířský stojan, chodil jsem do výtvarky,“ vysvětluje Honza a přitom hledá něco v baru.<BR>„Chcete jahodovej? Nebo mango? Pomerančovej?“<BR>Honza vytahuje jeden džus za druhým. Do hraní se mu evidentně nechce. Otvírá dveře do vedlejší místnosti. Vystřelí odtam jakési malé chlupaté zvíře. Takové to pes-koště. Honza se rychle sehne, bere je do náručí a silně tiskne k sobě. „Bene, Beníčku,“ mačká nebohého tvora.<BR>„Co blázníš, vždyť ho umačkáš,“ hledím zděšeně.<BR>„Já ho vždycky tak mačkám, až se bojím, že ho rozmačkám, ale on to vydrží,“ říká chlapec, jemuž bude brzy třináct.<BR>Stojím a bezmocně hledím. Ten hoch tak strašně touží po objetí. Tak hrozně touží po lásce. Byt je nekonečně rozlehlý a on je v něm sám. On a malinké zvíře, které ani nemá kdo venčit. Prý ho naučili chodit do koutka na hadřík. Proč tomu klukovi není šest nebo sedm. Bože můj, proč na mě kladeš takové úkoly? <BR><BR>Před prázdninami Honza odjel na školu v přírodě. Řekl, že vysvědčení nepotřebuje, že přijde po prázdninách. Pocítila jsem úlevu. Odpadá povinnost nést odpovědnost za dítě, které občas nepřijde. Není to legrace, vždyť jsem viděla mnohé ze zábav studentů gymnázia. Další školní rok jsem učila jinde, měla jsem stálý rozvrh hodin. Nečekaně se objevil Honza s matkou, našli si mne i na novém působišti. Matka se omlouvala, neměla čas přijít. Nyní si zařídila práci tak, aby na Honzu měla víc času a dohlédla na něj. Její chvályhodné rozhodnutí jsem nechtěla hned v zárodku zničit a odmítnout ji. Honzu jsem opět přijala mezi své žáky. Příhoda s Benem mi stále ležela v hlavě. <BR><BR>Do pololetí Honzík nějak docházel, ale doma nikdy necvičil. Ještě jednou jsem k nim na přání matky přišla. Honzík stál u domovních dveří.<BR>„Já nemám klíče,“ stěžoval si.<BR>„Zavolej mámě, vždyť máš v ruce mobil,“ domlouvala jsem mu.<BR>„Ne, zavolejte jí vy, já nemám kredit.“<BR>„Jenomže já neznám to správné číslo, možná ho ani nemám.“<BR>Přišlo pololetí a s ním trapná záležitost, školné. Složenka, telefon, doporučený dopis... nic. Ale Honza chodil.<BR>„Honzo, je mi to líto, musím tě poslat domů. Je dávno po termínu platby a ty nemáš zaplacené školné. Připomínala jsem ti to. Mrzí mne to, ale nemohu učit žáky, kteří nemají zaplaceno.“<BR>Honza se chvíli ošívá, pak neochotně sáhne do kapsáčů a vyloví z nich tisícovku.<BR>„Já vám to teda zaplatím,“ říká.<BR>„Ne, Honzi, to je málo. Ještě šest stovek. Šestnáct set na pololetí. V kanceláři, převodem nebo poštou.“<BR>Honza stojí na místě.<BR>„No, dnes nebudeme hrát,“ pomáhám mu.<BR>Honza odešel. Za hodinu mně zvoní mobil. Paní Horáková se ujišťuje, zda včera příkazem poslané školné už došlo. Na jaře Honzova rodina opět odjela na dovolenou, tentokrát dali vědět předem. Přemýšlím, jak dál. Honza chodí druhým rokem a jestli chce pokračovat, musí už něco zahrát. A taky má složit zkoušku z hudební nauky. Vysvětluji Honzovi, jak bude probíhat závěr školního roku.<BR>„Choď pravidelně, leccos se dá ještě zvládnout, pořádně se do toho opřeme.“<BR>To byla moje poslední slova, pak už Honza nepřišel. Matka později poslala omluvnou esemesku, Honzíkovi prý bylo špatně... Jenže státní škola není dobročinný ústav. Žáci sice platí jakési školné, ale to by učitele opravdu neuživilo. Na žáka přijdou dotace. Kolegové ujišťují, že každý má nějakého Honzu pro obživu, průměrné žáky a pak nějaké potěšení, tak co. Jenže, myslím si, Honzova neúčast na zkouškách je z mého pohledu už neobhajitelná. Připomínám si Honzův domov, jeho psíka. A jednu návštěvu cizího pána v Honzově hodině houslí.<BR>Přišel a představil se: „Jsem Honzův otec.“<BR>Ne, on není jeho otec. Táta se na syna podívá nebo mu položí ruku na ramena. Tak se vyjadřují normální otcové. A navíc: Honza nebyl dyslektik, dysgrafik, dyskalkulik ani dysortografik, nic takového. Jeho matka netušila, že všechny tyto poruchy bezpečně poznám dřív než rodiče nebo učitelky na základní škole. Nebyl ani hloupý a nebyl ani lenošný, jak o něm říkala. Zvládl by bez problémů gymnázium. Přišli zase v půli října.<BR>„Už mám plno,“ lžu matce do očí.<BR>„Já vím, ztratila jste s námi trpělivost,“ odpovídá paní Horáková s chápavým úsměvem.<BR>„Zkuste u kolegy,“ dívám se do země, aby neviděla. Ženská, takovýho šikovnýho, pěknýho syna máš. Bože můj, takovýho syna…<BR>Ptala jsem se kolegy, v pololetí se odhlásili.<BR><BR>