Jedu ve staré škodovečce. Venku se stmívá, času habaděj a já jen tak bloumám myslí po obrazech uplynulého dne. Naše cimbálka večer hraje na Myslivně. Jsem dnes obzvlášť natěšená. Totiž, mám nový kroj! Doufám, že si pánové z muziky všimnou, jak mně sluší. Cop mám pěkně zapletený, dokonale zakomponovaná barevná výpomoc ve tváři ladně dokresluje vnější výraz mé vnitřní spokojenosti. Dokonce na mě poblikávají i protijedoucí řidiči... Blik! Takhle na mě naposledy poblikávali, když jsem uháněla na píchnutém kole. <BR><BR>Zajedu ke krajnici. Vystoupím z auta a vnitřnosti ztuhnou úplně. Zadní kolo... Po chodníku se ke mně blíží muž, který na mě před chvílí divoce gestikuloval. Dívám se strnule na to neštěstí. Hra začíná za půl hodiny, a času bylo akorát – kdybych nepíchla. <BR>„Máte píchlý zadní kolo,“ říká ten muž docela vyzývavě.<BR>- To jsem si taky všimla, ty chytrej, - myslím si a dál se dívám na to dopuštění. V autoškole mě odmítli naučit výměnu kola a k tomu tady teď stojím ve svém novém kroji. Muž vedle mě je jediný v okolí, koho bych vůbec mohla požádat o pomoc.<BR>„Pane, prosím vás,“ – určitě mám pohled zraněné laně, ale on čeká, až vyslovím prosbu celou – „můžete mně to spravit?“<BR>„Kde máte nářadí?“<BR>„Tam...“ hlesnu bezbarvě a ukážu za zadní sedadlo. Myšlenky mně divoce skáčou jedna přes druhou. Je tu někde telefonní budka? Eh, stejně by byla nefunkční. A i kdyby, neznám číslo na Myslivnu. K čemu by byla má informace muzikantům? Budku nehledat a na hodinky se nedívat, přikazuji si.<BR><BR>„Hever?“ přivádí mě mužův hlas do reality. Copak vím, jak se liší hever a hasák, všechno stejné.<BR>„Tam... je všechno...“, znovu ukazuji k zadnímu sedadlu. No, asi tam všechno není.<BR>„Máte benzín?“ Konečně dobrá otázka. Samozřejmě mám. Otevírám kufr, ve kterém je rezerva. Muž hledí do kufru a čeká.<BR>„Tady je,“ ukazuji mu do rezervního kola. Stále ještě nevidí onen úžasný kanystřík, který někdo chytře vymyslel ve tvaru vnitřního obvodu kola. Vytahuji ten poklad ven. Nevím, jak se dá pomocí pětilitrového kanystru s benzínem opravit píchnuté kolo. Však nemusím všemu hned rozumět. Muž má o dvě ulice dál své auto a v něm je hever a to auto nemá benzín. Jdeme setmělými ulicemi k jeho autu. - Kluci na Myslivně už mají určitě cimbál postavený a brblají, že si dávám na čas. - Muž otvírá svůj teréňák a odkrývá plachtu vzadu na korbě. To je zajímavé, jak veliké množství a jak různorodých předmětů se zde ukrývá. Jestli tady najde nářadí a ten has- totiž hever, tak je borec. <BR><BR>Muž nejdříve vytahuje igelitku. S mrzutou poznámkou, že je děravá, ji vrací kamsi zpět. Pak vytahuje půllitrovou skleněnou láhev od mléka. No snad si teď nechce dát svačinku, napadne mě. V těchto lahvích se přece přestalo dodávat mléko aspoň před půl rokem. Láhev je zde zajisté od jara. Muž se na láhev zálibně podívá.<BR>„Nač to máte?“ nevydržím a ptám se.<BR>„Ten váš kanystr nemá pořádnou hubici a já nemám trychtýř.“<BR>„Vždyť se vám ten benzín zanese,“ namítám, protože to tedy náhodou vím, že benzín musí být čistý. Přece i jakési filtry jsou v autě, nějakých filtrů ještě víc...<BR>„To auto jezdí na všechno,“ hlásí hrdě muž, „je to obojživelník a jezdí na benzín i na plyn. A mně došlo obojí, benzín i plyn.“<BR>Možná už mají kluci naladěno. Muž nalévá do prostoru láhve nad ztvrdlou zažloutlou hmotou benzín. Ale hrdlo láhve nemá ten optimální tvar a do nádrže se dostanou sotva dvě deci benzínu s přísadou. Zkouší to ještě podruhé. Skleněná láhev se však nechce tvaru ústí nádrže přizpůsobit. Můj zachránce se znovu vnoří do hromady věcí a po chvíli vítězně vytahuje dětský gumák. Naplní galošku benzínem z kanystříku, zvedne ji k okraji nádrže a začne holínku tvarovat k ústí nádrže. Gumák se rozšklebí, na patě je díra jak hrom a benzín z ní hrkne na chodník. Muž se opět noří do haldy na korbě. Po nekonečně dlouhé době vytahuje druhý gumáček. Začínám k němu pociťovat cosi jako obdiv. Určitě bych v té haldě nic nenašla. Muž prvně zkoumá kompatibilitu druhé galošky a pak do ní opatrně lije benzín. Vždyť polovina obsahu kanystru je už na chodníku. Tahle pomůcka je funkční! Probíhá magický úkon: kanystr - galoška - nádrž. Do teréňáku se dostaly dobré dva litry benzínu. Muž startuje, jedeme k mému vozu. Výměna kola je banální záležitost. Za pár minut zaujímá v kufru rozmašírované kolo místo rezervy a v jeho středu se zahnízdí kanystřík. Dobře posloužil! Loučíme se, vzájemně si děkujeme. Já za kolo a on za benzín. Navazuji na přerušenou cestu a pokračuji směrem na Myslivnu. Nespěchám, vím, že nic nenaženu. <BR><BR>Na Myslivně se rozhlédnu po salónku. Zpěvačka už pracuje. Stojí v družném kroužku vděčného obecenstva a srdečně s lidmi rozpráví. Ona je fakt profík. Lidi vůbec netuší, že si tím už zajistila budoucí potlesk.<BR>„Kde seš,“ zaznívá naštvané i úlevné unisono muzikantů. Konečně se začne hrát.<BR>„Já jsem píchla.“<BR>„To sis opravovala sama?“ Violista se dívá trochu nevěřícně a pobaveně na můj nový kroj.<BR>„Nó – “ kdepak, ve zkratce to neumím říct.<BR>„Řekneš to o přestávce, teď musíme jít hrát,“ ozve se racionálně cimbalista. Nevím, nevím, jestli mně uvěří. Zatím si chystám nejlíbeznější úsměv a první sadu písniček pro obecenstvo.<BR><BR>