Tento měsíc jsme se možná dozvěděli domácí zprávu roku. V kauze Nagyová nešlo o jednotlivé činy, ale o rozsáhlou klientelistickou síť v podstatě ovládající celou Českou republiku. V této skupině měl někdo úkol ekonomický, to znamená stříhat ovčany, jiný měl úkol ochranný, to znamená chránit střihače. O politice nerozhodoval lid této země, ale úzká skupina ve svůj prospěch. Parlament, policie, soudy i ekonomika tohoto státu byla přizpůsobována profitu právě této skupiny. Budou tedy odsouzeni? Někteří jednou možná. Nahradí škodu? Určitě ne. Můžeme si z tohoto případu tedy ještě něco odnést vyjma pocitu jistého nedokonalého zadostiučinění? Ano, můžeme. Poučení.

Kauza Nagyová není jen nějakým ojedinělým výstřelkem marnivé milenky, jak se nám snaží namluvit servilní média. Je naopak naprosto typickým příkladem vládnutí v neoliberální společnosti, kde je u vesla ono jednoho procento vyvolených. V takové společnosti vládnou jen a pouze peníze. Můžeme pohlédnout do Itálie, Francie, USA, kam budeme chtít, a všude uvidíme stejné skupiny. Chtěli jsme to? Chceme to? Nechceme. Tak proč to trpíme? Protože jsme ohlupováni mnoha způsoby.

  • Způsob první by se mohl jmenovat „americký sen“ aneb jak chudák ke štěstí přišel. Je nutné si uvědomit, že ne nadarmo jde o „sen“. Miliony lidí mohou snít celý život o vítězství první ceny ve Sportce, ale vyhrát mohou jen jednotlivci. Drtivá většina prohraje a vyhraje jen naprosto nevýznamná menšina. Takové sny jsou však každopádně prospěšné pro vybrané Hušáky. Ti vyhrávají v každém případě. Ti totiž rozhodně „nesní“, ale naopak umějí pěkně obchodovat s lidskou nadějí.
  • Způsob druhý by se mohl jmenovat „kapitalismus je morální“. Pěstuje a odměňuje pracovitost, šetrnost, poctivost, trpělivost, solidnost atd. Na takovou se již možná miliony nechytnou, někdo však přeci jen. Než mu dojde, že dal všechno a nedostal nic.
  • Další možností je apel na svobodu s tvrzením, že jedině v kapitalismu můžeme být opravdu svobodní. Úspěšnost takové manipulace je skutečným zázrakem. Věříme tomu, že svojí svobodu můžeme realizovat delegováním moci prostřednictvím voleb na lidi, které vůbec neznáme, nepočítáme-li jejich reklamní fotografie na billboardech.
  • Z neznámého důvodu jsme uvěřili, že svoboda spočívá v tom, že jednotnou kandidátku Národní fronty, schválenou Ústředním výborem KSČ, vystřídáme pluralitní kandidátkou schválenou Ústředním výborem ČSSD nebo Výkonnou radou ODS.
  • Volíme kandidáty, kteří téměř vesměs postupují podle hesla „Slibem neurazíš“, nebo „Já vám slíbím, co žádná konkurence nesplní“. Vidíme už dvacet pět let, že tento způsob vlády většinu z nás vůbec neosvobodil, a přesto v něj stále věříme.
  • Zotročení pracovníci nadnárodních společností s podprůměrnou mzdou a šikanou na pracovišti tomu věří. Stejně jako ti, co mají na krku hypotéku či dokonce exekuci. Věříme tomu, přestože máme na hlavu každý dluh více jak 150.000,-Kč. Pro většinu lidí jsou to velké peníze. Pro menšinu je to pakatel. A v tom to právě vězí. Svobodná je právě jenom ta menšina, která navíc tento státní dluh vytvořila.
  • Univerzální všudypřítomný způsob útoku se jmenuje „Pozor na komunisty“. Je podobný středověké fobii z čarodějnic. Naprosto iracionální, přesto výtečně funguje. Většina lidí z neznámého důvodu věří, že držitelé moci současnosti jsou lepší než komunisté minulosti. Ze stejného ranku je strašení cikány či muslimy. Jako by největší hrozbou pro naši zem bylo 0,1 procenta muslimů v ČR a nikoliv Kalouskův rozpočet či nečaso-rittigovské sítě.

Jistě by se daly vyjmenovat i mnohé jiné případy manipulace, ale i bez nich se můžeme zeptat. Proč to pořád baštíme? Možná proto, že jsme do kapitalismu zamilovaní a nevidíme tak v ostrém světle jeho charakterové vady a nevyléčitelné neduhy. A také proto, že nevidíme alternativu, přestože se jedna zřetelně nabízí. Je jí přímá demokracie. Její kritici namítají, že lid je hloupý a schválil by špatné zákony, zrušil nesmyslně daně, zavedl trest smrti atd. Tak to bylo vždy. Když se mělo rušit otroctví nebo nevolnictví, vždy tu bylo spousty hlasů, že to není možné a co budou pak otroci dělat, když jsou nevzdělaní a nic nemají, a volební právo, tak to už vůbec ne, natož pro ženy, ty přece patří do kuchyně a tak dále... Je přece jasné, že ani zrušení otroctví, ani parlamentní demokracie ani rovné hlasovací právo nepřinesly ráj na zemi, a přesto by se snad nikdo rozumný nechtěl vracet zpět.

Stejně jako zbavení či omezení moci monarchy, tak i zbavení moci parlamentu nepřinese samo o sobě nějaký zázračný lék na všechny neduhy. Přinese však přímou odpovědnost voličů za věci veřejné a omezí či nakonec úplně vyřadí klientelistické sítě z vedení země. Tento problém je sice u nás palčivější dnes více než jinde, přesto je to potíž politického a správního uspořádání v každé zemi. Nemusíme snad se vším čekat až to povolí Velký bratr. Můžeme snad zkusit být alespoň mírně samostatní. Samozřejmě v mezích zákona.

Související články:
Nejvyšší státní zastupitelství zachránilo stát před vládou mafie
Společná razie na politické státní úředníky a na mafii
O velké a malé ztrátě paměti
Válková konečně povede válku s Tykačem
Spravedlnost na prodej
Případ Rath a selhání soudcovského rozumu