Pozdně srpnové čtení MF Dnes a Lidových novin zjevuje s vydatnou podporou veřejnoprávní TV ležící u nohou vládnoucí partaje, že dne 21. srpna se stal zvláštní druh happeningu. Lidé žili ve dne v noci na ulicích a někteří si lehli přímo před tanky, které se z ničeho nic objevily v české kotlině napěněné rokenrolem a nevybouřeným mládím. Současná prorežimní média se téměř nezmiňují o demokratizaci KSČ začaté zhruba v roce 1963 (konference o Franzi Kafkovi), ignorují upřímné snahy o demokratizaci společnosti a následném vlivu vyloučených a uvězněných reformních komunistů na Chartu 77, jež hrála rozhodující dějinnou roli při domácím nastolení demokracie v roce 1989. Politicky fedrovaná normalizace dějin pod taktovkou dalíkovců všeho druhu mi leze na nervy ze dvou důvodů: sami demokracii ničí a ty, kteří se ji snažili desetiletí budovat, se snaží mediálně umlčet. Kdepak se to asi naučili? Jsem zvědav, jak zmanipulují dvacetileté výročí sametové revoluce příští rok. To budou muset udělat hrdinu z Klause a jemu podobných, což nebude úplně jednoduché vzhledem k jejich minulosti. Ale nově vzniklý Ústav jámy pamětnice si s tím už nějak poradí. Leč k tématu: přivítal jsem iniciativu <em>Literárních novin</em>, které otiskly jednu z nejdůležitějších debat o smyslu Pražského jara a demokratizace v KSČ a společnosti. Šlo o polemiku zvíci tří článků, které do tehdy neznormalizovaných časopisů <em>Tvář</em>, <em>Dnešek</em> a <em>Host do domu</em> napsali v letech 1968-69 dva později světoznámí pánové Milan Kundera a Václav Havel.
/n/n
Dialog o smyslu české státnosti vzhledem k dobytému, ale nikoliv poraženému experimentu se svobodou otevřel Milan Kundera v roce 1968 statí <a href="http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=4780">Český úděl</a>. Čteme řádky vyzrálého skeptika, jenž vystřízlivěl z mladistvého opojení komunismem. Nehodlá emigrovat, i když tuto možnost neodmítá, povzbuzuje národ k boji za kulturní a morální hodnoty, jež dávají jediné a výsostné ospravedlnění státní existence uprostřed egoistické nacionální Evropy velkých, mocensky nadupaných říší. S odstupem 40 let lze konstatovat následující. Národ se znormalizoval jako prase, idealistický Kundera prozaicky emigroval a staral se jen a pouze o vlastní literární uznání ("un écrivain nobelisant", říkají o něm Francouzi). Z opěvovaných všenárodních hodnot Pražského jara zbylo po dvou třech letech Husákovy normalizace jen honění za tuzexovým zbožím. Jistě, každé Kunderovo tvrzení je okamžitě oslabeno skeptickým proti-výrokem, takže můžeme hlásané teze číst i zcela opačně. Ale pokud vezmu hlavní důvod jeho psaní, pak teze z "Českého údělu" prověřené nemilosrdnou historií znamenají jediné: český národ ztratil normalizací (a emigračním selháním autora) základní důvod své historické existence.
/n/n
Odpověď Václava Havla představuje přesně ten druh prakticky založeného skepticismu, kterým vynikal v Borském vězení, kde jsem ho v letech 1980-81 poprvé poznal osobně. Proti nadšenému teoretikovi Kunderovi ukazuje, že lidé se snadno dají ohnout, moc zmanipulovat, hodnoty rozmělnit, čas naplnit nesmyslem. Nezakotvuje myšlení v opěvování minulosti živící pochybný komplex českého kabrňáctví celosvětového významu typu Járy Cimmermana. Zdrženlivý pisatel pouze konstatuje, že Pražské jaro se pokusilo etablovat kus civilizovanosti do společnosti, kde nevládla svoboda a základní lidská práva. Je fakt, že se to dosud daří i v neuvěřitelných podmínkách okupace, poznamenává střízlivý Havel. Skeptický a kritický pohled na přítomnost nese úplně jiné rysy než vizionářsky rozvášněný pohled teoretizujícího Kundery, jehož kritický rozum marně nabádá ke klidu vlastenecky bušící srdce zastydlého levičáka. Jistě, Havel má výhodu v tom, že píše o pár měsíců později, na prahu roku 1969, kdy opadává revoluční patos a lidé se starají o to, co s nimi bude ve všedním životě. Cituji prorocká slova z časopisu <em>Dnešek</em>, v němž pod názvem <a href="http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=4781">Český úděl?</a> vyšla Havlova odpověď Kunderovi.
/n/n
<font face="Arial,Helvetica,sans-serif">"Ale abych byl konkrétnější: prý to nová politika vydržela. Vydržela to opravdu? To je otázka dne. Něco z ní vydrželo nepochybně: nejsme (zatím?) zavíráni za své názory, federalizujem se, Skaut rozpuštěn nebyl. Ale vydržely ty hlavní, základní věci, ty, z nichž by mělo všechno ostatní vyplývat a které by to měly zaručovat? Vydržela například svoboda slova a svoboda shromažďovací? Vydržela naděje na otevřenou, a veřejně kontrolovanou politiku a skutečně demokratický způsob vlády? Vydržela naděje na legální politickou pluralitu, takovou, která se neuskutečňuje jen cestou zákulisních intrik? Vydržela opravdu naděje na důslednou ekonomickou přestavbu - se vším, co to obnáší? Vydržela naděje na suverénní zahraniční politiku? Vydržela naděje na morálně pracovní obrodu národa? A pokud nevydrželo tohle - může vůbec vydržet natrvalo i ta míra právní jistoty, kterou ještě zatím máme?"</font>
/n/n
Smysl českého údělu máme i po roce 1989 jako na dlani, protože trvají naprosto stejné otazníky. Vyprazdňování demokracie ve prospěch pravicového, popřípadě levicového populismu pokračuje stejným tempem jako tehdejší Husákova normalizace. Pokaždé, když se vracím domů, najdu další známky postupného rozkladu demokracie. Jistě, pan ministr vnitra nás (zatím?) nemůže zavřít za svobodné názory. Ale koaličně manipulovaná a ekonomicky povolná média oblbují občany tak vydatně, že v tomto koncertu vrtichvostí výtečnosti se většinou ztratí rozumné hlasy. A já se již delší dobu ptám, stejně jako Havel v roce 1969, zda "vydržela naděje na otevřenou, a veřejně kontrolovanou politiku a skutečně demokratický způsob vlády". Již nepochybuji po vpádu bursíkovsko-lišáckých Zelených, že přinejmenším do jejich sjezdu zmizela v české partajní politice "naděje na legální politickou pluralitu, takovou, která se neuskutečňuje jen cestou zákulisních intrik". K dávno vyřešenému bodu "naděje na důslednou ekonomickou přestavbu" lze jen říci, že po oficiálním rozkradení státu se zdejší dravci vrhli na poslední, co v naší společné kase ještě zbylo, totiž na zdravotní a penzijní pojištění. Striktně vzato, obě zabezpečení nejsou státní, protože stát naše vklady pouze spravuje. Proto Klaus s Kočárníkem a Ježkem tyto vklady nemohli nechat zprivatizovat. To zvládne až normalizační trio Julínek, Topolánek a Kalousek. Musí naše vklady nejprve zestátnit, pak zprivatizovat přes nastrčené akciovky a pak teprve nechat beztrestně rozkrást, či v nejlepším případě prodat jako "privátní majetek" cizím společnostem. Český národ svému údělu asi opravdu neujde. Ale ten prorocký otazník nedává spát - nejen těm pár angažovaným občanům typu Václava Havla, ale i nějakému Julínkovi, Kalouskovi a dalším.
/n/n
Elitářskému a romantickému Kunderovi nakonec nezbylo nic jiného, než zaútočit statí <a href="http://www.literarky.cz/?p=clanek&id=4782">Radikalismus a exhibicionismus</a> na samotného autora. Havel se prý uvěznil ve věži ze slonové kosti, čímž se oddělil od doufající a zoufající masy, která bojuje za lepší zítřky tím, že se drží nedávné a slavné minulosti. Morálně nabubřelý Havel se tím nepřístojně exhibuje, což Kundera, opilý hvězdnou hodinou české velikosti, hodnotí značně kriticky: "Takový čin totiž sleduje jen dvojí: 1) demaskovat svět v jeho nenapravitelné amorálnosti, 2) manifestovat svého původce v jeho ryzí morálnosti. Takto se postoj původně ryze mravný (odmítnutí nespravedlivého světa) zvrátil v ryzí mravní exhibicionismus. Snaha veřejně předvést krásu své mravnosti převážila nad snahou měnit věci k lepšímu." Kundera radí spoléhat na "protistalinskou levici", včetně přizpůsobení kroku rychlonohým dějinám, které prý kráčí naším, to jest tím nejlepším směrem. Proklamovanou snahu "měnit věci k lepšímu" vyřešil exilem do Francie. Kritizovaný exhibicionista Havel zůstal doma a šel za "protistátní činnost" nakonec do vězení. Koneckonců, již Kundera mu vyčítal, že nejedná ve státním zájmu Našich Dějin. Takže s odstupem čtyř desetiletí můžeme konstatovat, že český úděl má jednoho vítěze a jednoho poraženého. Ale oba jmenovaní alespoň bojovali o smysl svých i společných činů. Nenechali si diktovat rozumy od exhibicionistických novinářů a samozvaných mediálních "expertů", kteří v roce 1968 či nejpozději 1969 dělali do plenek. Ať už díky věku či vinou nezvládnutelného normalizačního strachu.
/n/n