Tak zase jednou cestuji vlakem do jižních Čech. Jsem zvědavá, co mě na té dlouhé, šestihodinové cestě čeká. Poslední dobou mám „štěstí“ na spolucestující: nedávno dealerka s kosmetikou, pak příběh s adoptovanou holčičkou, dvakrát téma víra a poslední soud. A skoro vždycky to stejné: Vyhlídl(a) jsem si vás. Pohodlně usedám v Praze do druhého rychlíku a přemýšlím, co je na mě zvláštního, že si mě lidi vyhlíží. Z myšlenek mě vytrhla otázka: „Máte tady jedno místo?“ Po kladné odpovědi si vedle mě sedl starší pán. Po očku se dívám na nově příchozího a říkám si: „Ten má nějaké starosti, ten mi dá pokoj.“ Otočila jsem se a uklidněna sleduji krajinu z okna. Jedu za dětmi, právě se mi narodila další vnučka. Dnes jsem skutečně v pohodě, nikdo mi nemůže pokazit pocit vděčnosti za dar nového života. Nově příchozí však poté, co se zhluboka napil, začíná jakoby pro sebe: „Paní, nezdá se vám, že je na světě toho zla už trochu moc?“ Otočila jsem se a dívala jsem se do odhodlaných očí připravených sdělit té hloupé ženské konečně život onu Pravdu zachraňující život. Slušně jsem odpověděla: „Milý pane, já mám teď kolem sebe tolik dobra, že to zlo opravdu nevidím. A přít se s někým o pravdu v tomhle krásném ránu opravdu nechci.“ Doufala jsem, že tak nabourám známý a naučený metodický stereotyp vedoucí od strachu k záchraně a od záchrany ke strachu. Mýlila jsem se. Bez ohledu na moje přání se pán rozhovořil. Slečna naproti usnula a já už byla jen zvědavá, zda se bude držet známého postupu: strašení koncem světa, citáty z bible, poslední soud a láskyplné doporučení, jak se zachránit. A nakonec pozvání na setkání vyvolených a vzorných a dárek v podobě časopisu. Ostatně pán ani neočekával, že se zapojím do diskuze, a tak jsem jen pasivně poslouchala. Jen několikrát jsem dala najevo, že o tématu také něco vím. Ale on se nenechal rušit a tvrdošíjně pokračoval. Do Veselí nad Lužnicí je cesta dlouhá, a tak jsem pro sebe přemýšlela, jaký je rozdíl mezi propagací a evangelizací. A jestli je strach dobrým nástrojem pro cokoliv.
Lidský strach... Kolik zde už bylo dobře propracovaných systémů využívajících ho ke svým účelům. Strach o sebe, strach ze stáří, z nemoci, strach z nezaměstnanosti, strach ze smrti, strach z pekla. Lidé se bojí. A ten pán vedle mě?
„Bojíte se něčeho?“ ptám se.
Po chvíli mlčení přitaká. „Ano, bojím se svého zetě. Je hrubý, rozmazlený a chce na mně peníze na byt“, povzdychl si.
Bylo to, jako když vjedeme na jinou kolej. Vedle mě najednou seděl shrbený strejda z jižních Čech, který si nevěděl rady s problémy obyčejného života. Evidentně zapomněl na svoje poslání, a tak jsem se ho zeptala:
„A vaše víra, jak vám pomáhá vaše víra?“ Trochu znejistěl: „Však až přijde konec světa...“
Mlčela jsem a myslela na to, jak často prosazujeme něco, co sami neumíme žít. Kolik času člověk promarní tím, že se stává nástrojem dobře propracovaných systémů vedoucích odnikud nikam. Najednou mi toho člověka bylo líto. Asi to poznal, protože když vláček odpočítal svůj počet pražců a zastavil ve Veselí nad Lužnicí, strejda se otočil a na rozloučenou mi podal ruku.
„Bylo mě s vámi dobře, potkal jsem člověka. Škoda, že jste mi také něco o sobě neřekla.“
Vyklonila jsem se z okna. Stál na nástupišti a mával oběma rukama směrem ke vzdalujícímu se rychlíku. Po zbytek cesty jsem si hrála s představou, jak se zítra na internetu objeví zpráva: Jeden dobře propracovaný systém dnes nedojel do cíle a válí se někde v kolejišti mezi Táborem a Veselím nad Lužnicí. Příčina: Selhání lidského faktoru. Nebo to bylo naopak?