V naší školce jsme se rozdělili hned na začátku roku na dospěláky a na prťata. Dospěláci hodně čtou, někdy poslouchají jak mluví jiní, kteří také hodně četli a hlavně promlouvají k nám, prťatům. Všechno to čtení, poslouchání a mluvení se jim v hlavě srovná do malých formiček. Každý z dospěláků je na svou formičku hrdý: pěkně ji opatruje, čistí, olejuje a pulíruje, aby mu vyklápěla jen ty nejlepší součástky. Pak už jde všechno ráz na ráz; cihla, okno, dveře, střecha, jeden díl ke druhému a stavba je hotova. Naši dospěláci staví velké budovy, o mnoha poschodích, složené ze stovek a tisíců kousků. Jedna stavba se podobá druhé. Není divu. Stavební díly jsou si podobné jako vejce vejci, protože pocházejí ze stejných formiček. Ale jejich veledíla stojí hezky zpříma a jejich tvůrci je ukazují jeden druhému. Pak domečky opatrně vynesou z naší školky ven, aby si jich mohl každý všimnout.

My, prťata zatím nemáme v hlavě pevně zabudované formičky, ale velice se o to snažíme. Proto zatím nemůžeme vyklápět hotové stavební součástky a musíme se spokojit s tím, co nám naši vůdci přenechají. Netroufáme si na nějaké větší stavby, jsme ještě takoví zakřiknutí. Koneckonců se nám nemůžete divit; dospěláci strávili hodně času utvářením svých formiček a také získali velkou zručnost při skládání jednotlivých dílků do velikánských staveb. My víme moc dobře jak je to nesnadné a nechceme mít před moudrými ostudu. Proto raději začínáme velice opatrně: pomaličku bereme od velkých jeden kousek za druhým a pod jejich starostlivým dohledem je rovnáme na sebe. Kutíme takové malé domečky, které se navlas podobají velkým věžákům.

V naší školce je i odpoledne živo. Přestěhujeme do sousední místnosti, usadíme se na zemi se svými kostkami, dílky Lega, okny, dveřmi a střechami. Všichni společně pozorujeme plán vyvěšený na tabuli a stavíme podle předem daných pravidel. Samozřejmě i tady jsou velcí ve výhodě; plán už znají nazpaměť a také mohou ze svých formiček v hlavě pohotově vyklápět chybějící díly. Ti nejlepší z nich staví sice přesně podle podle plánu, ale sem tam něco přidají. Tu jednu stříšku, tam jednu věžičku, předělají okap, přestěhují komín, přistaví jeden balkónek. My prťata jen závistivě pokukujeme a ve skrytu duše sníme o své první stavbě. Jistě že bude přesně podle plánu. Ale s takovým docela maličkým přístavkem vzadu, kde není moc vidět. Ale zatím máme hlavy prázdné, bez formiček a někteří ani neumíme pořádně rovnat kostky. Nezbývá nám, než smutně pokukovat, jak to dělají starší. Sem tam je někdo z nás povýšen do stavu dospěláků. To znamená, že se mu v hlavě správně usadily formičky a také jeho stavbičky přestaly připomínat odrbanou lesní chýši a dostaly vzhled důstojného lidského obydlí. Takoví kandidáti na povýšení do stavu dospěláků musí i při odpolední hře předvést, že umí budovat podle plánu předloženého na tabuli. Teprve mnohem později mohou na hotovém díle tu a tam změnit nějakou cihličku. Na víc si zatím netroufají. Ostatně, staří by jim z opatrnosti víc ani nedovolili. Hra nás baví, práce a role jsou rozděleny a nikdo si nenaříká na nudu.

To se ví, že jsme nebyli jedinou školkou, dokonce ani co se týče odpoledního zaměstnání. Daleko odsud, v jiné školce, byl kdysi dávno jeden kluk, který ani nemluvil česky. Byl takový trochu divný; nehrál si s ostatními a ani trochu neusiloval, aby se mu v hlavě správně usadily formičky jako ostatním. Naopak: oživil dávno zapomenuté řemeslo, jímž starodávní mistři vyráběli nenapodobitelné a jedinečné formy. Vzal znovu do rukou zaprášené a mnoho staletí nepoužívané nástroje; řezal, piloval, brousil a leštil, až vyrobil nové formy. Jeho odlité dílky nebyly hned nejlepší. Kus stavby mu dokonce spadl. Ale přišli jeho šikovní kamarádi, vzali do ruky stejné nářadí, vyrobili si vlastní formičky a začali si stavět po svém. Jejich stavby byly zvláštní; na první pohled se zdálo, že stojí vzhůru nohama. Když ti kluci tehdy poprvé vynesli své hotové stavby na náměstí, nikdo si jich ani moc nevšímal. Jejich výtvory byly příliš nové, příliš zvláštní; nevynikaly výškou nebo mohutností. Ostatní zkušenější stavebníci kolem nich chodili, kroutili hlavami a nakonec odešli za svou prací. Ale mnohým z nich nedalo nové stavební umění spát. Pokoušeli se stavit s novými díly, které tito kluci vyrobili. Někteří z nich si dokonce vyrobili podle jejich návodu vlastní formy. Tak se nová móda pomaličku šířila od školky ke školce.

Když k našim dospělákům dorazily první dílky cizokrajného Lega, všichni se kolem nich shlukli, ohmatávali je, strkali je do pusy, kousali do nich a zkoušeli, kolik vydrží. Nikdo však neviděl původní formy a ani nevěděl, jak se dělají. Ale čas od času použili pro svou dopolední stavbu nějaký ten nový dílek. Při odpolední hře se naši opatrní a pečliví vůdci rozhodli nic neměnit. Koneckonců, náš starý plán na tabuli ani nebyl příliš vhodný pro nové Lego; jeho starodávné barokní tvary se nijak zvlášť nenabízely strohým a těžce uchopitelným novým dílkům. Ale dopoledne jsme už i my učili stavět z nových dílů, které postupně všechny dopolední mateřské školky koupily do své výbavy. Řemeslné nástroje prvních tvůrců už opět zapadaly prachem a umění výroby forem znovu upadlo v zapomenutí. Nač je vlastně potřebovat. Jiní už nosili v hlavách hotové formičky a vyráběli dostatek dílů i pro ostatní školky. Každý se postupně specializoval na jeden tvar a jeho odlitky byly docela hezké, spokojení zákazníci je rádi kupovali. Stavit už mohl každý po svém, nač tedy mařit čas. O to více u nás, kde si hrajeme i odpoledne. My opravdu nemůžeme plýtvat cennými chvílemi trávenými ve školce na pracnou výrobu jednotlivých dílků.

Dopolední zaměstnání v naší školce znovu nabralo svůj pokojný rytmus. Dospěláci nám teď předvádějí nové díly a co všechno se s nimi dá podnikat. Někteří z nich už dokonce nosí v hlavách nové formy. Ale většina se postupně vrátila ke starším formám, které se daly snadněji použít, hlavně pro odpolední stavbu. Ale ouha; do školky přišel nový plán stavby. Pro některé z našich byl nepříjemným překvapením. Odboural totiž mnohé z jejich milovaných výtvorů, nechal jen všeobecné linie stavby, tak jak se tradovala po celá desetiletí. A právě to naším odpoledním stavebníkům trochu zamotalo hlavu. Mnozí znali nový plán, ale v hlavě měli jen staré formičky. Naopak ti z nich, kteří si koupili na trhu nové formy, měli ze začátku hodně práce s tím, aby vyráběli pěkné díly, proto se nestarali o stavbu domu. Navíc neznali tak dobře plán stavby jako mistři odpoledního zaměstnání. Ti naopak jen velice neradi používali nové díly a ne zrovna moc šikovně. Zdálo se jim, že stavba by s novou stavebnicí, přivezenou bůhví odkud, brzo spadla.

Tak se v naší milé školce postupně usadilo zvláštní napětí. Dospěláci se stále více rozlišují na nositele starých a nových formiček, a také na dopolední a odpolední stavitele. To by ani tak nevadilo. Co však je však mnohem horší: přestali spolu veřejně diskutovat o svých výtvorech a každý z nich si žije ve svém privátním světě forem. Hlavně odpolední hra se proto stále více komplikuje. Z trhu a z dopolední hry totiž chodí do odpoledního zaměstnání stále více dílů nového Lega. Ale odpolední mistři tvrdohlavě pokračují ve stavbě zaběhnutým způsobem. My prťata se jim vůbec nedivíme. Naučit se pracovat s novou hrou není snadná věc, zvláště když máte pracovat podle předem daného vzoru. Plán pro odpoledne je nyní hodně všeobecný a vyžaduje od našich dospěláků hodně úsilí. Naštěstí jsou mistry v ovládání starého Lega, které odpoledne běží na doraz svých možností. Ani nápad, že by v tak dramatické chvíli riskovali výměnu forem! Zvlášť, když výměna vyžaduje nesnadné přemýšlení, které musí provádět všichni společně, protože nikdo v nové situaci neví víc, než jeho soused. Všichni by si museli přiznat společně a před námi, že je potřeba začít celou hru jakoby skoro od začátku. Každý si v duchu říká, že s tím začne snad až někdy později, až odpolední stavební horečka trochu opadne. Proto se nyní raději všichni vyhýbají nepříjemným hovorům na téma, které visí ve vzduchu a každý předstírá, že o něm neví. V naší školce se postupně usadilo tíživé mlčení o důležitých otázkách, které se navenek maskuje úsměvy a zdvořilým chováním.

My, prťata, zatím o ničem takovém nepřemýšlíme. V dopoledním zaměstnání máme práce až nad hlavu s novými díly. Navíc nám dospěláci povolili, že můžeme konstruovat drobné stavbičky podle vlastního uvážení. Odpoledne se sice pro nás nic podstatného nezměnilo, ale horečná činnost stavebníků nám nahání ve skrytu duše krapet úzkosti. Jestlipak budeme také my schopni stavět stejně rychle a navíc stejně mohutné výtvory? Ty tam jsou časy, kdy bylo třeba na vynesení odpoledních výtvorů ze školky dvou nebo tří prťat. Naši nejlepší předáci nyní plodí jednu obří stavbu za druhou, všechny podobné a přece odlišné v drobných detailech. Atmosféra ve školce se postupně mění k horšímu: mnozí dopolední dospěláci už docela obstojně zvládají výrobu podle nových šablon. I když sami neumí formy vyrábět, koupili si na trhu ty nejlepší výrobky od známých firem a jejich odlitky mají docela slušnou kvalitu. Nemohou pochopit, proč odpolední zaměstnání běží ve stále stejných kolejích. Ale naše školka je slavná především kvůli odpolednímu zaměstnání a díky mistrům starého Lega z dopolední směny.

Vy si milé děti každý pro sebe možná řeknete: "Vždyť je to všechno jenom hra! Proč si u vás všichni společně nesednou a neporadí se jeden z druhým, jako to děláme u nás ve školce? A zvlášť, když přijde nová hra, kterou nikdo z nás nezná! Nebo když je potřeba něco začít znovu! Vždyť vás všechny trápí stejná starost a takto vás ani hra ve školce nemůže bavit. Já už bych do takové školky dávno přestal chodit." Jsem v rozpacích, jak odpovědět. Je to přesně tak, jak říkáte. Jenže jak jsem už řekl na začátku, naše školka je trochu jiná než ta vaše.
Psáno v Paříži, březen 1995