Kam se poděla otevřená a odvážná církev, která se vyprofilovala na 2. Vatikánském koncilu? To je otázka, kterou si dnes mnozí kladou. Odpovědi prozrazují více zklamání a obav než naděje. Církev – říká se – dnes nehledí do budoucnosti, ale do minulosti, píše jezuita Bartolomeo Sorge v měsíčníku <a href="http://www.aggiornamentisociali.it/0811editoriale.html">Aggiornamenti Sociali </a>v článku věnovaném recenzi knihy Jeruzalémské noční rozhovory (Jerusalemer Nachtgeschprache, nakl. Herder 2008) kardinála Carla Marii Martiniho. Knihu lze označit za autorův duchovní okaz. Je v ní obsažena jeho bohatá doktrinální, spirituální i pastorační zkušenost.
<img vspace="10" hspace="10" border="1" align="right" src="http://umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/clanky/image/831_Martini.jpg" alt="" style="" />
Carlo Maria Martini hned v úvodu zdůrazňuje, že "se dnes projevuje nezpochybnitelná tendence distancovat se od 2. Vatikánského koncilu. Odvaha a síla již nejsou tak velké jako v době koncilu a hned po něm“ Proč? "Nepochybně – přiznává – už v prvním období, kdy se církev otevřela, byly některé hodnoty koncilu odhozeny a církev tím byla oslabena." Na druhou stranu nás nemohou překvapit obavy některých lidí.

"Dobře chápu jejich strach, pomyslím-li jen na množství těch, kteří v současnosti opouštějí kněžství, na ubývající počet věřících... Přesto omezení vzniklá v postkoncilní době neubírají nic na velikosti 2.vatikánského koncilu. Navzdory všemu – uzavírá Martini – musíme hledět vpřed...věřím v účinnost koncilu v dlouhodobé perspektivě. (...) Byla doba, kdy jsem snil o církvi chudé a pokorné, která by nezávisela na mocných tohoto světa, o církvi, která by poskytovala prostor prozíravým lidem, o církvi, která dodá odvahu zvláště tomu, kdo se cítí být slabý nebo hříšný, o mladé církvi. Dnes už takové sny nemám. Po 75 letech jsem se rozhodl za Církev modlit."

A přesto, již 84-letý kardinál, známý biblista, nepřestává vybízet církev k odvaze k reformám: "Celibát musí být skutečné povolání, evidentně ne všichni mají toto charisma. Svěřit faráři stále větší počet farností anebo importovat kněze ze zahraničí není řešením. Církev musí na něco přijít. Možnost vysvětit viri probati (tj. ženaté muže osvědčené víry) se musí brát v potaz." Dokonce se kardinál neleká ani svěcení žen. Připomíná, že v Novém Zákoně existují jáhenky. Připouští, že pravoslavný svět je proti. Ale mluví také o svém setkání s anglikánským primasem Careym v době, kdy anglikánská církev prožívala napětí právě kvůli svěcení prvních žen: "Řekl jsem mu, abych mu dodal odvahy, že tato věc může pomoci i nám katolíkům, abychom ženy více ocenili a pochopili, jak jít dál."

Co se týče vztahů, kardinál vybízí mládež, aby neplýtvala emocemi a naučila se uchovat to nejlepší pro manželský svazek. Nezdráhá se prolomit tabu, která vykrystalizovala s papeži Pavlem VI., Janem Pavlem II a tehdejším kard. Ratzingerem: "Bohužel encyklika Humanae Vitae vedla také k negativnímu vývoji. Pavel VI. tuto tématiku vědomě odebral koncilním otcům." Chtěl na sebe vzít osobně zodpovědnost za rozhodnutí ohledně antikoncepce: "Tato rozhodovací osamocenost nebyla pozitivním příslibem pro projednávání témat sexuality a rodiny." Za 40 let od encykliky, říká Martini, bychom se na toto téma měli podívat nově. Ten, kdo vede církev dnes může ukázat lepší cestu než Humanae Vitae. Papež by mohl napsat novou encykliku.

Vydanost je klíčem lásky. Lidská bytost je povolána k tomu překročit sama sebe. To znamená být tu pro druhé a druhé potřebovat. Vydanost v sobě zahrnuje transcendenci díky níž můžeme postoupit z jedné úrovně na další. Do manželské lásky je vložena tato dynamika. A homosexualita? "Mám mezi známými homosexuální páry. Nikdo po mně nikdy nežádal, ani mi nikdy nepřišlo na mysl odsoudit je. Častokrát, dodává kardinál, se církev zachovala necitlivě, zejména vůči mladým v této situaci."

"Základem křesťanské výchovy musí být Bible. Pokud nepřemýšlíme biblicky, jsme omezeni a máme klapky na očích, které nám nedovolí zachytit plnost Božího pohledu. Je tedy nutné být formováni ve škole Božího slova. Bůh v celé Bibli miluje cizince, pomáhá slabým, chce, abychom sloužili různými způsoby všem lidem. Bible nás učí, že ani instituce, včetně těch církevních, nejsou absolutní hodnotou – jistě jich máme zapotřebí, ale Boha na ně nemůžeme redukovat: Nemůžeš z Boha udělat katolíka. Bůh je za omezeními a definicemi, které my určujeme."

"Neznám lepší způsob, jak ochránit tuto Boží velikost, než neustále se vracet k Bibli. Biblická formace je důležitá, abychom se naučili otevřeně myslet. A to je dnes nutnost, pokud máme rozhodnout, kterým směrem má jít dnešní společnost. Jinak hrozí nebezpečí, že zůstaneme v područí momentální módy a ideologických tendencí. Stejně tak je biblická formace důležitá pro pokrok v mezináboženském dialogu. Věřící nepotřebují někoho, kdo by v nich vyvolával špatné svědomí, naopak, potřebují být vedeni tak, aby měli citlivé svědomí. A potřebují být neustále stimulováni k myšlení, uvažování. Bůh překračuje hranice, které vystavíme. V životě je potřebujeme, ale nesmíme si je splést s Bohem, jehož srdce je stále širší. Bůh se nenechá ochočit. S touto perspektivou můžeme svobodněji přijmout člověka jiné víry a také nevěřící."

Zde dává kardinál Martini praktickou radu mladým: "Nech se pozvat na modlitbu svým přítelem jiné víry a někdy ho vezmi s sebou na mši. Jestliže chceš vstoupit do jiného náboženského světa, potřebuješ přítele, který tě doprovodí. Nevzdálí tě to od křesťanství, naopak, tvá křesťanská identita se prohloubí. Neměj strach z cizince. Když takto budeme jednat, budeme více milovat Církev: budeš šťastný, že jsi katolík a stejně tak budeš šťastný, že někdo další je evangelík nebo muslim. Různé náboženské rodiny jsou tu proto, aby lidem usnadnily nalézt vlast v Bohu."

Aby se církev stala odvážnou a otevřenou, jak ji načrtnul 2. Vatikánský koncil, kardinál Martini trvá na nutnosti vzít Bibli za výchozí bod, což nutně povede ke konfrontaci. Totéž se stalo teologům jako Karl Rahner, Pierre Teilhard de Chardin nebo Henri de Lubac. Na druhé straně stáli jejich&#160; ideoví protivníci, kteří přiživovali obavy a snažili se zachránit něco z neoscholastické teologie. Její filozofické a teologické kategorie užité koncilními otci se dnes ukazují jako nedostatečné. Nemají odpovědi na otázky, které klade dnešní doba. Martiniho rada spočívá v překonání těchto tradičních církevních kategorií skrze větší příklon ke kategoriím biblickým. Ostatně, o tom mluví i dogmatická konstituce Dei Verbum, když učí, že pro církev má Bible normativní hodnotu: "Je tedy nezbytné, aby se církevní kázání i samotné křesťanské náboženství sytilo a řídilo Písmem Svatým". Musíme – podobně jako Bible – srozumitelně a jasně hlásat principy a posléze apelovat na osobní zodpovědnost jednotlivců. Kardinál je přesvědčený, že důraz na odpovědnost osobního svědomí usnadní dialog a vzájemné porozumění mezi kulturami, uzavírá svoji recenzi Bartolomeo Sorge.