Září 28, 2012

3. izolují lidi od společnosti, což umožňuje ovládnutí společnosti patologickými jedinci

4. na ostatní nezbývají volní partneři, respektive takoví, co by chtěli původní vztahy


ad 3

Ještě donedávna přežívalo rčení, že člověk je tvor společenský. Manželství a párové vztahy tuto společenskost ruší, likvidují původní skupinu i obec. Původní povinnosti skupiny či obce se přesouvají na páry či jednotlivce. (Přechodně je může na sebe vzít „stát“, tedy ti, kteří mají zájem na co nejrychlejším rozpadu společnosti, aby ji mohli ovládnout. Důvodem takového převzetí je tento rozpad usnadnit.)

Když se společnost rozpadne - zaniknou původní skupiny, a obce ani stát člověku nic nedávají, lidé ztrácejí zájem o dění kolem sebe, a je snadné je ovládnout. Zájem ztrácejí tím víc, kolik nových „povinností“ se na ně naloží, a čím víc tyto úkoly přijmou za vlastní, čím víc se snaží novým pseudopovinnostem dostát, čím víc je považují za věc své prestiže, cti, čím víc je mají spojeny se svými představami o svém společenském postavení, čím výš je umístí na svůj žebříček hodnot.

Hranice rozdělení na „my“ a „cizí lidi“ se zúží na hranice nukleární rodiny. Nějakou dobu může původní skupinu částečně nahrazovat široká rodina, která úplný rozpad společnosti zbrzdí, nakonec je ale zlikvidována i ta. S možnou výjimkou babiček, které jsou naopak natolik zapojovány do výchovy vnoučat, že je to zcela připraví o osobní život. Chování k ostatním se změní v nejlepším případě na „slušné“, tedy odtažité.

Rozpad společnosti postihuje víc muže než ženy, neboť ženy měly i dřív navíc vztahy ke svým dětem, na rozdíl od mužů, kteří měli vztahy víceméně vždy pouze ke skupině a jejichž úkolem bylo skupinu chránit. Muži pak začínají vyhledávat pseudoskupiny například chozením do hospod a na fotbal (hájí červené či zelené, Spartu nebo Slávii, nebo často ke stejnému účelu vytvořené politické strany), u žen to vede k přehnanému soustředění se na výchovu dětí, ze které si často až „dělají úřad“. Muži vyhledávají náhražky v podobě alkoholu a tabáku, zkracuje se délka jejich života (zdaleka ne však jen tím alkoholem a tabákem). Nově vzniklá role otců je pro muže nepřirozená a nepohodlná, a aby se ujala, bývá třeba ji spojit s machismem, k čemuž slouží nejrůznější propaganda, od ideologií, prohlašujících muže za hlavu rodiny a přisuzujících ženám podřízené postavení ... až po blbé vtipy. Tato propaganda je paradoxně mužům vtloukána do hlavy i pěstovaným posměchem žen vůči mužům, kteří se tak nechovají.

Rozpad společnosti zprvu vede také k populační explozi. Je možné, že zvýšená obtížnost navázání přátelství vede lidi k představě, že si přátele „mohou vyrobit“. (A také „nenáležitost“ komunikace s „cizími“ - protože v první řadě se přece každý „má“ věnovat rodině.) Ne vždy je to dáno zvýšenou touhou žen po dětech, často se jedná o nátlak mužů. Nicméně je to i tím, že je ženám (a samicím vůbec) biologicky dán sklon přijímat místo sexu náhradou mateřství, aby druh nevyhynul. Populační exploze je institucemi a vrstvami, které na ní vydělávají, podporována.

Největším problémem však je, že se lidé přestávají ztotožňovat s lidmi kolem sebe, ztrácejí s nimi solidaritu, přestávají je a jejich zájmy hájit. Společnost je ponechána v plen těm, kteří ji chtějí ovládat, bez jakýchkoli obranných mechanismů.

...Ostatně, co bychom také měli čekat od instituce (manželství), která byla zavedena spolu s otrokářstvím (u nás v pobělohorské době spolu s „druhým nevolnictvím“, což bylo ve skutečnosti zostřené otrokářství), a můžeme ji tedy považovat za relikt oněch dob, či za důkaz, že naše společnost je stále otrokářská.


ad 4

„Rozdělení do dvojic“ pak vede k tomu, že na mnoho lidí partneři nezbývají. Jednak proto, že je většina zadána, ale také proto, že jak volní, tak zadaní partneři mají propagandou a okolnostmi velmi pokroucené představy, jakého partnera by chtěli, a to natolik, že v realitě tyto představy málokdo splňuje. (Například vdané ženy chtějí jako milence většinou pouze nevýrazné, „šedé“ muže, o kterých by, kdyby je s nimi někdo někde viděl, mohly říci, že je to kolega z práce.)

Tato nemožnost najít si partnera pak vede k naprostému zániku komunikace mezi lidmi. Proč by někdo někam chodil, když ani žádná teoretická možnost, že by se tam mohl seznámit, neexistuje? Veškerý společenský život, organizace, spolky, kroužky ap. dříve existovaly a fungovaly právě proto, že poskytovaly možnost seznámení se. Jakmile možnost seznámení zanikla, ztratily svou funkci, smysl, a pokud ještě nezanikly, tak už jen skomírají. Obyvatelstvo, které z tohoto důvodu nakonec nepůjde ani na demonstraci, ať jsou podmínky, ve kterých lidé žijí, sebehorší, se pak opravdu snadno ovládá.

V této fázi se klasických náhražek chápou ve větší míře ženy než muži (typickým alkoholikem dnes je žena pijící doma, také v kouření cigaret ženy jednoznačně vedou - je to dáno jejich biologickým sklonem přijímat mateřství a posléze i jiné náhražky), muži končí spíš v nereálném počítačovém světě. Přesto se dále zkracuje délka života mužů, a také klesá jejich inteligence pod úroveň inteligence žen. K rozvíjení inteligence mužům chybí mnohaúrovňové podněty z mezilidské komunikace, které počítačové hry nenahradí. Jako náhražka slouží také drogy, jejichž spotřeba je dnes obrovská a naprostou většinu drog spotřebují okolí nenápadní víkendoví konzumenti, nikoli klasičtí narkomani.

Izolaci mužů zvyšuje navíc jejich původně obranná reakce - když jsou zbaveni kontaktu se ženami, přestávají se stýkat s kamarády, aby mohli o to víc energie věnovat shánění žen. V současné době samozřejmě marně, a pocitem marnosti z toho plynoucím se ani jejich chuť komunikovat s muži nezvyšuje. (Ženy se naopak často rozcházejí s kamarádkami, když „uloví“ nějakého muže, aby jim ho kamarádka nepřebrala.)


co s 3

Od mužů dnes můžeme těžko očekávat nějaký větší zájem o dění kolem sebe nebo dokonce nějakou angažovanost. Pokud mají ženy dojem, že jim tato společnost moc nedává, tak mužům tato společnost už nedává vůbec nic.

Muži de facto nemají právo dožít se stejného věku jako ženy, uchovat si zdraví, zabránit ztrátě vlasů - to vše je dáno toxicitou metabolitů testosteronu a nemožností je dostatečně odbourávat sexem. (Aby muži vlasy vypadané nedostatkem sexu tolik nepostrádali, začali jim je po nějaké době po zavedení manželství preventivně stříhat. Ještě v 19. století si muži v armádě naopak povinně splétali copy, které sloužily jako ochrana krku při zásahu šavlí.) Pochybným řešením problému s testosteronem by dnes mohla být chemická kastrace, se všemi vedlejšími účinky, které mohou vést k výsledku právě opačnému.

Muži jsou svou současnou situací demotivováni, ztrácejí chuť do života, natožpak do toho, aby se nějak angažovali ve veřejném životě. Na vyšší posty se dostávají převážně ti, kteří deprimováni nejsou, protože mají sex díky „svým“ penězům nebo homosexualitě ... nebo proto, že je jejich psychická úroveň taková, že ani žádná deprimace není možná. Motivaci mohou mít ještě muži, kteří sní o tom, že až budou mít peníze, tak si ženy koupí - což také mluví samo za sebe.

Očekávat, že v tomto směru nahradí muže ženy, pramení z nepochopení. Některé samozřejmě mohou, ženská psychika je však jiná než mužská. Ženy (a samice vůbec) jsou biologicky nastaveny k tomu, aby se v nepříznivých okolnostech co nejvíc přizpůsobily, aby přežily právě jejich děti. A dnes se často i jaksi „přizpůsobují předem“ - řada fašistických režimů se dostala k moci v demokratických volbách hlasy žen, které patrně volily s postojem, „aby to pak u nich měly dobré“.

K tomu, aby se za nepříznivých okolností postavili na odpor - aby přežila skupina - byli nastaveni muži (samci). Tento mužský prvek byl ze společnosti zcela vyblokován tím, že jsou dlouhodobě preferováni muži „přizpůsobiví“, zejména ti, kteří se omezí na to, že se jen starají o rodinu, a o nic jiného se příliš nezajímají. Ve všech konfliktech přicházejí o život právě ti nejodvážnější, kteří se postaví na odpor (a zachrání tím méně odvážné). Za obranu jsou daleko vyšší tresty než za útok, čímž jsou ti, kteří se „dopustí“ obrany, nejen déle izolováni od společnosti, ale také daleko víc zastrašováni. Jak věznění, tak zastrašování také hůř nesou. Ti „přizpůsobiví“ pak plodí daleko víc „přizpůsobivých“ dětí nejen proto, že přežijí, ale také proto, že ženy dávají „přizpůsobivým“ přednost (ať už proto, že přijaly za svůj ideál hlásaný propagandou, nebo to prostě shledávají výhodným), a také proto, že „přizpůsobiví“ ochotně reagují na propagandu vybízející je k většímu plození.

Je otázkou, jestli je ještě dost mužů schopných bránit sebe a společnost. V případě Čechů, jestli nedošlo ke konečnému zlomu vyvražděním posledních několika set tisíc odvážných nacisty.


co s 4

Pokud dnes chtějí muži u žen alespoň částečně uspět, mají k dispozici dvě strategie. Jednou je ženám lhát, a utvrzovat je v tom, že jsou přesně takoví, jací mají podle oficiální propagandy být, jak si je ženy představují. Tedy vztah založený na lži, na tom, jak moc, jak vytrvale a jak konzistentně dokáže muž lhát, případně jak se dokáže vykroutit z toho, když je přistižen při lži. A také na tom, jak dokáže žena přehlížet, že jsou to lži. Mnoho žen i tuto hru hrát chce, chtějí, aby jim muži lhali (a naopak říkají, že muži chtějí, aby jim lhaly ženy, což je jasná projekce). Druhou strategií je říkat ženám co nejméně, nechat je tápat, nechat je pomalu se učit mužskému světu (ale i poznávat samy sebe, kým vlastně jsou, po čem vlastně touží). Záleží na tom, jak žena zvládá konflikt mezi svými představami a skutečností, nakolik je ochotna se učit a nakolik chce utéci zase zpátky do svého snového světa. Ženě tento způsob nepřináší příliš klidu, ale alespoň není založen na lži, a můžeme jej nazvat i tvůrčím. Jednat s ženami na rovinu, říct jim, jak to člověk cítí, to lze opravdu jen s málokterou. ...Totéž může samozřejmě platit i opačně, jistě je mnoho mužů, kteří mají zkreslené představy o ženách, a také nechtějí slyšet pravdu.

Hlavním problémem dnes není, že by byli všichni „zadáni“ nebo, že by byli „nežádáni“. Problémem jsou stále narůstající bariéry, ať fyzické nebo psychické, mezi muži a ženami. Stále menší možnost setkat se na místě, kde by bylo možné někoho oslovit, stále narůstající společenská nepřijatelnost takového oslovení (nebezpečí obvinění z harašení, u nás spíš pomluv a posmívání), a stále narůstající strach a ostych dělat něco, s čím člověk nemá zkušenosti, protože nemá příležitost to dělat. Dalším problémem je, že na rozdíl od zvířat, kde skoro vždy balí samice samce, byl lidem vnucen opak. A čím je větší „převis nabídky“ mužů nad poptávkou žen, tím jsou ženy pasivnější, a jen si vybírají z mužů, kteří osloví je. Když jsou muži okolnostmi nuceni balit ženy, cítí se u toho nepřirozeně - asi jako kdyby si na sebe vzali růžovou podprsenku ... a právě takový typ mužů má proto u žen největší úspěch.

Bylo by dobré, kdyby se lidé nenechali odradit, a naopak prolamovali zavedená tabu, stále znova a znova se pokoušeli oslovit druhé na nejnevhodnějších místech a za nejnevhodnější situace, pořád dokola, až do pokud možno lepšího výsledku než je omrzení.

...Pokud někteří lidé dokážou žít v manželství a chovat se k sobě slušně, je to samozřejmě dobře. Rozhodně to však není zásluhou manželství, naopak je to „manželství navzdory“, a takoví lidé by se dokázali k sobě chovat dobře, i kdyby žili ve skupině.

pokračování příště

Převzato z Outsidermedia