Minulé vyprávění nás umístilo do bodu nepochybné jistoty vlastní smrti, kdy se nefalšovaná bázeň ze Zubaté stává aktivně projevovaným smyslem života čili modlitbou. Vztah mezi duchovním životem a modlitbou je ve své podstatě vztahem citu a pocitu. Máme „cit“ pro smrt, protože jen člověk existuje jako smrtelník. Z tohoto citu roste konkrétně-nekonkrétní pocit, že bychom měli „nějak“ žít. Ono slůvko „nějak“ už ukazuje na hledání smyslu života vůči neúprosné smrti čili „spiritualitu“ jako smysluplnou strategii realizující „mou“ osobní možnost, jak na smrt prozatímně vyzrát. Cit pro smrtelnost neboli „spiritualita“ ve fundamentálním slova smyslu produkuje „modlitbu“ jako mou konkrétní odpověď na definitivní a tudíž i svrchovaně absolutní možnost mé existence. Modlitba není nic jiného než úkon spirituality (latinsky: <em>actus</em>), to jest provozní způsob, jak se spiritualita dělá. A protože máme umřít, tak se stále aktuálně modlíme, i když o tom vůbec nevíme. To je sice slušný základ duchovna, ale pro vědomě prožívaný akt modlitby a tím i pravé spirituality, by to bylo dost málo.
/n/n
Smrtelnost je zdrojem spirituality a generuje dvojí pocit naznačený již v minulém díle. Vím, že zemřu a tento kairos se blíží; ale v čase chronos musím ještě dát Honzu do školky a nikdo to za mne neudělá. Kairos a chronos spolu svádějí zajímavý boj na úrovni pocitů. Fenomenologicky viděno, existuje dvojí druh modlitby, který je třeba rozlišit a popsat.
Spiritualita má dvojí strukturu: v každém momentu jde k sobě a od sebe. Mám umřít, že ano. Snažím se „ustát“ smrt tím, že vedu Honzu do školky, popřípadě jako Honza ze septimy zvu Alenu do kina. Normální duchovno je dostředivé a sebestředné. Zaměřuje se stále se na „něco“ a tím stále přivádí subjekt tohoto zaměření k němu samotnému. Morbidní pocit běžné starosti například subjektu říká, že by měl nakoupit; jít ke kadeřnici; koupit si letní domek v Toskánsku; vytunelovat Setuzu atd. Dokonce i milostné klání mezi Alenou a Honzou je centripetické, protože představuje velmi úspěšnou a velmi příjemnou strategii, jak znásobit smysl života a koneckonců i jak přetransformovat sebe sama do potomstva. Do centripetického postoje přecházíme vždy a všude, tam není co řešit. Modlitba je ve své primární rovině dostředivá. Směřuje do středu, tedy ke mně, protože „Já“ tady nemohu stát se založenýma rukama a čekat, až zahřmí. Mám pořád nějakou práci (i na dovolené) a strach ze smrti mne nutí, abych si v životě pospíšil, protože už ani teď nic nestíhám. A koneckonců, i jako věřící, křesťan, buddhista, stoik atd. mám „něco“ dělat, například skutky křesťanské a jiné lásky. Mám se přece snažit dostat do nebe nebo do nirvány. A to je fuška, která produkuje starost, ta má potřeby a ty zase vyžadují standardní způsoby uspokojování. Například tento měsíc jsem dostal 300 Kč za tzv. „intence“ tj. za sloužení mší svatých na určitý úmysl dárce. Pro náboženské externisty vysvětluji, že mše sloužím zadarmo a svým kolegům-farářům se hluboce omlouvám za tak slabý výkon. Intence je pouze spropitné za úředně vykonanou bohopoctu a zároveň důkaz, že náboženství není mrtvé, protože je míněno jako kultovní úkon (například intence typu „za pana Nováka a jeho živou a zemřelou rodinu“). Naše modlitba je tedy nesena trvalými potřebami a pocity, jež nás nutí tyto potřeby uspokojovat. Označil bych tento typ duchovna za <em>chronickou spiritualitu</em>, protože odpovídá na trvalé starosti. Ty vlastně stojí mimo čas smrti, protože je máme pořád, dokud neumřeme. Náboženství každodennosti je nesmrtelné a jeho spiritualita také, protože Starost je nesmrtelná. I ke smrtelné posteli si voláme notáře a faráře současně. Ale pak konečně umřeme.
/n/n
Zůstaneme-li u metafory stavu beztíže, pak se nemůžeme hned vrátit na pevnou zem každodenních a náboženských jistot vůči smrti. To bychom sice smrt elegantně odstavili z dohledu, ale za vysokou cenu. Nechali bychom padnout pod stůl jinou možnost. Můžeme se totiž konci skutečně „vystavit“ a v tomto adventním pocitu také finále skutečně „ustát“. O tom jsme mluvili minule. Pak ale musí spiritualita reagovat i na moment absolutního dýchnutí smrti v čase kairos. Tomuto postoji se vystavujeme proto, abychom smrt ustáli jinak než tím, že se okamžitě vrátíme za ochranný val každodennosti, třebas i nábožensky definované. Jinak řečeno, nic a nikdo nás nenutí, abychom riskovali pocit stavu beztíže. Ale občas to někdo zkusí. Pak ale musíme rozlišit morbidní pocit v čase chronos od morbidního pocitu prožívaného v čase kairos. Toto rozlišení je naprosto klíčové. Odlišuje totiž spiritualitu každodenní od spirituality výjimečné, tj. duchovní ve vlastním slova smyslu. Toto rozlišování obou naladění existence se v duchovní latině nazývá „discretio spirituum“ neboli „rozlišování duchů“. Modlitba utahané každodennosti se může stát modlitbou jiskřivé výjimečnosti a to tím, že dokážeme odlišit moment pravé excentricity (v čase kairos) od nepravé dostřednosti (v čase chronos). Tím se na světě začne vyskytovat fenomén excentrické modlitby a <em>excentrické spirituality</em>. Duchovní život začíná tam, kde se modlitba dokáže otevřít absolutnu tím, že jej vycítí a to skrze excentrické hnutí existence, která jde <em>ze sebe sama</em>, tj. směrem od sebe a mimo sebe. Jiná věc je, zda v tomto odstředivém pohybu jde i <em>za sebe sama</em>. Excentricita není automaticky transcendencí. Ale nespěchejme, když jsme ve vzduchoprázdnu a nemůžeme „nikam“ jít. To je blbý pocit, že? Ale je kompenzovaný stavem svobody, protože chronická a dostředná spiritualita svobodná není.
/n/n