Vrátil jsem se z týdenních exercicií na Božím Daru, kde jsem jedl dobrý chleba a k tomu přikusoval výčitku, že jsem naivní. Při jedné debatě po povinném celodenním mlčení jsem se upřímně podivil. Jak je možné, že dvanáct politicky zvolených lékařů rozhoduje o rozdělení několika stovek miliard? Tato dvanáctka svým souhlasem určuje, zda se ten či onen lék napíše či nenapíše na seznam schválených léčiv, které jsou na lékařský předpis. Jistěže jsou tito pánové naprosto neúplatní. Jejich ctižádost přikazuje, aby zavedli pouze to nejlepší a současně nejlacinější léčivo. K tomuto nestrannému a nikým nekontrolovatelnému rozhodnutí je vede pouze jejich svědomí a lékařská odpovědnost. Ale podle onoho nikoliv naivního lékaře by také mohli za své rozhodnutí alespoň deset let ručit hlavou, popřípadě kriminálem. Tak dlouho se totiž skladuje lékařský předpis normálního obvodního felčara, který si netyká s farmaceutickými lobby a kterému kdejaký úředník hrozí konfliktem zájmů. Těch dvanáct však ručí pouze Nejvyššímu, protože po ukončení daného období jim prý nikdo nemůže nic udělat. Když jsem podobnou situaci označil za strukturální zlo, byl jsem označen za naivního myslitele.

Toto pokárání jsem měl na mysli, když jsem z titulu spotřebitele šel nakupovat do papundeklové boudičky zdejšího supermarketu v Doběticích. Zase měli jen ten mizerný chleba, který zdejší obyvatelé považují za jedlý. Řekl si, že sice nemohu změnit systém dvanácti božských Předepisovačů, ale že zaútočím alespoň na citlivý bod strukturálního nedostatku slušného chleba. Má horlivost je vysvětlitelná tím, že jsem týden jedl chléb vyšší kvality. Za agenta systémové změny jsem zvolil šikovného chlapíka, který přerovnával regály. Vypadal inteligentně a vstřícně. Slušně jsem ho pozdravil a vysvětlil svou prosbu. Na pultě byl ještě před dvěma měsíci kvalitní celozrnný chléb z Německa, který zmizel. Nemohl by svou mocí zaměstnance Lídlu zařídit, aby se zase objevil? Muž se upřímně zasmál, pobaven mou naivitou. Vysvětlil mi, že on osobně proti mé prosbě vůbec nic nemá. Dokonce ji považuje za zajímavou ve srovnání s jinými dotazy. Jenže on zde pracuje coby pouhý brigádník a tyto věci jdou mimo něj. Ale tamta paní s culíkem je vedoucí. Zamířil jsem k označené sympatické dámě, která akčními cedulkami přelepovala zboží ohrožené zánikem. Omluvil jsem se, že ruším a zopakoval svou prosbu. Paní mi s úsměvem vysvětlila, že ona není vedoucí, pouze zástupkyní této vyšší bytosti. O chlebu věděla. Proč zmizel, k tomu bohužel nemůže podat žádné racionální vysvětlení. Jistěže se může poptat na vyšších místech, ale pochybuje, že by to k něčemu bylo. Jednou prý na nějakém školení potkala i nějakou vyšší Zástupkyni, než je její vedoucí. Ale to bylo už dávno a není jisté, že se to bude nejbližších letech opakovat. Ostatně, i tato jinak vznešená a nepřístupná Zástupkyně představuje pouze nižší kolečko v celkovém Mechanismu tohoto velkého Obchodu. Sebral jsem z regálu zdejší hnusný chléb a šel zase domů.

Po cestě mi napadlo několik paralel mezi aktuálním prožitkem a situací raného středověku. Lidi se dnes upřímně smějí tomu, jak byli naši prapředkové hloupí a umístili si na nebesa složitý systém hierarchie andělů, mocností a sil. Přitom se sami pohybují s naprostou samozřejmostí v hloupé a iracionální hierarchii supermarketingu a zavrhují už i samotnou možnost nějakého dotazu. Vědí, že to stejně nemá cenu. Středověký člověk byl alespoň racionální v tom, že o vlastní či nebeské hierarchii spekuloval a dokázal si ji zobrazit: <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/publikace/publikace/Eseje/clavis.html">pojmově i vizuálně</a>. Moderní homo panelacus už neumí ani to. Navíc taxuje přičinlivé tazatele shovívavými úsměvy, což jsem mohl na vlastní oči pozorovat při kladení dotazu. Připadal jsem si jako prosebník z legendy o velkém dveřníkovi z knihy <em>Proces</em> od Franze Kafky. To absolutně kafkovské na celé situaci byl fakt, že jsem všem připadal jako blbec. Ale byl jsem hodný a zdvořilý blbec s nepopiratelným moravským přízvukem. A na ty jsou i severočeši hodní. Mimochodem: na Božím Daru byl dobrý chléb proto, že pochází z místní pekárny. Po vyhnání Němců ze Sudet prakticky zmizely ze zdejšího regionu všechny řemeslné dovednosti, včetně tolik potřebného pečení chleba. Boží Dar jsou absolutní Sudety, protože tato malá vesnice leží přímo na hraničním přechodu s Německem. Přece však místní pekárnu obnovili a tím i výrobu dobrého chleba. Zato vznešené Dobětice, sídliště bílých doktorů a inženýrů, mají jen svůj hloupý superlídl a hrozně chytré zákazníky.