Člověk se ráno probudí a netuší, proč má výbornou náladu. Prostě je mu krásně, je dobře naladěn a je na světě rád. Rozběhne se do života a trylkuje jako pták. Druhému stačí maličkost, nějaká drobná nepříjemnost, a hned je rozladěný. Záleží na tom, jak je člověk vyladěn. Jestli je sluníčko, smuténka, vztekloun anebo je mu to fuk. Ladění je vůbec zajímavá věc. Muzikanti se někdy při dlouhém ladění škádlívají: nelaď, máš naladěno z továrny! Dobré nástroje ovšem nevycházejí z továrny, ale od mistra, který je postavil. Mistr houslař staví housle, mistr varhanář staví varhany. A ladění… ladit se musí stále, i když je to občas nevděčné. Například o harfenistkách se říká, že polovinu života ladí, aby tu druhou hrály falešně. Taková harfa, ta má strun, ó jé! A všechny naladit trvá pěkně dlouho. Než naladíte poslední, ty první se vám stačily rozladit.
<BR><BR>
Pozorovali jste někdy ladění? Když se ladí třeba jen obyčejná flétna, na kterou se učí už malé děti, musí se pohnout s celým jejím korpusem. Je-li flétna „vysoko“, trošku se vyšroubuje, natáhne. Tím se zvětší vzduchový sloupec v korpusu a tón se prohloubí. Naopak aby byl tón vyšší, je potřeba vzduchový sloupec uvnitř těla nástroje zkrátit. Podladěná, nízko znějící flétna se musí opatrně zarazit. Tak se ladí dechové nástroje. Strunné nástroje mají pro vysoké tóny tenké struny a pro hluboké tóny silné. Je-li struna mimo nástroj, je jakoby mrtvá, není k ničemu. Teprve když se začne natahovat a ladit, ožívá. Strunu to nebolí, když je natahována; začíná žít. Na strunu se musí samozřejmě jemně, aby se nepřetáhla a nepraskla; prasklá struna je na vyhození. Podobně je to s hlasivkami u lidí. Ženské hlasy jsou vyšší kvůli menším hlasivkám. Muži mají mohutnější hlasivky a proto i hlasy. Traduje se, že pro zdání síly, jež může být použita proti sokovi. Ovšem i patřičně silný vysoký tón ženského hlasu dokáže zahnat nepřátele na útěk.
<BR><BR>
Celý nástroj se pak ladí „do“. Klavír nebo viola se ladí do C dur, housle do G, klarinet má ladění B nebo Es a klarinetisté by vyjmenovali další typy ladění. Proto jsou klarinety podle ladění různě veliké. Ovšem laik je „rozezná“ asi jako housle a violu. Každý nástroj má jiné ladění, a přesto si mohou spolu hrát. Jen je potřeba umět číst v klíči, ve kterém se každý z nich pohybuje. Je to jako se znalostí lidí. Když je šéf cholerik a vy to o něm nejen víte, ale umíte s jeho náturou, s jeho základním životním vyladěním pracovat, máte vyhráno. Jsou muzikanti, kteří znají jen klíč svého nástroje a jsou i jiní, kteří se umí orientovat ve více klíčích; dokonce jsou schopni okamžité interpretace z různých klíčů a transpozice pro svůj nástroj. Transpozice není nic jiného, než přepis nebo přečtení melodie o patřičnou výškovou vzdálenost výš nebo níž. Zní to jednoduše, praxe bývá složitější. Vlastně je to tak složité nebo tak jednoduché, jako je přechod z jednoho jazyka do druhého. Máme naladěno a můžeme se pustit do hraní.
<BR><BR>
Na houslích tvoříme výšku tónu zkracováním struny. Hrajeme-li alespoň sedm let, uslyšíme, že tu cosi neladí. Jak je možné, že tón, doladěný přesně podle pevně naladěného klavíru zní pokaždé trochu jinak? Prst, postavený kvartově k hořejší struně, tedy vyššímu tónu, se musí postavit jinak než sexta ke spodní struně - k nižšímu tónu. Jinak by to nebylo čisté. Ten mikroposun muzikant cítí v prstu a pozorovatel snad i vidí okem. Vůči vyššímu tónu se maličko zvýší, vůči nižšímu se malinko sníží. Jako mezi lidmi. Proto nevěřím na individualismus; některé věci se prostě dají zjistit až v závislosti na druhých. Je hezké, že tón, který je jednou „horním“, v následujícím okamžiku může být „spodním“ a nebo také v akordu (souzvuk tří a více tónů) docela bezvýznamným: ovšem jen do chvíle, dokud je čistý. Totiž i bezvýznamný tón, který je zahraný falešně, může celou skladbu zničit. V orchestru i jediný člověk dokáže zbořit celé dílo. A zase když hraje úplně dobře, moc to neznamená; to by měla být norma. Nejhorší je, když se jeden tón začne prosazovat, když „trčí“.
<BR><BR>
Jestliže bychom tedy ladili k sobě tóny absolutně čistě, výsledek by měl být nebesky dokonalý. - Ale on je falešný! Absolutně, přirozeně čisté tóny, zahrané v souzvuku, vytvářejí nesoulad! Nelad, disharmonii. S tím neladem se matematicky potýkal už Pythagoras. Ale zůstalo mu cosi nevyřešeného; rozdíl mezi dvanáctou kvintou a sedmou oktávou. Zdánlivě je to jasné: dvanáctkrát pět nemůže být sedmkrát osm. Jenže v muzice se vždy dojde ke stejnému tónu, ať se hraje dvanáct kvint nad sebou anebo sedmá oktáva. Tento rozdíl se dá matematicky vyjádřit, nikoli vyřešit. Hudebně je oním nepatrným posunem prstu na struně. To „cosi“ dostalo název "pythagorejské koma". Fyzikové a hudební teoretikové 16. století se s ním potýkali, až dospěli k tomu, co dávno znali Číňané a Řekové: temperované ladění. Pythagorejské koma se za pomoci matematiků rozprostřelo stejnoměrně mezi celých sedm oktáv, které obsahují dvanáct kvint. Podařilo se docílit optimálního naladění klavíru, varhan a všech jiných nástrojů s pevným laděním. Nové technické možnosti klavíru oslavil Johann Sebastian Bach dílem „Temperovaný klavír“.
<BR><BR>
Hrát a zpívat se musí čistě, jinak je to falešné. Jen nad čistými tóny se ozývají alikvoty. Jen čistý, průzračný tón rozechvěje alikvoty, ony svrchní tóny. Čím je tón hlubší, tím je sytější, protože slyšíme víc alikvotů. Alikvoty se ozývají naprosto přesně v barevném spektru: oktáva, nad ní kvinta, pak celý dominantní septakord... s jediným zahraným tónem spoluzní až 16 nezahraných, parciálních tónů. Na houslích lze alikvotní tóny dokonce vidět. Je to fascinující! Zahraný tón rozezní strunu, na kterou se vůbec nehraje! Podmínkou je, že tón musí být absolutně čistý, jinak se alikvoty neozvou ani neukážou. Nejhlubší tóny mají nejvíce slyšitelných alikvotů. Ony jsou ty alikvoty i nad vysokými tóny, ale my už je tak vysoko neslyšíme. Asi proto musí ženy mluvit více, aby doplnily, co chybí našemu sluchu. Vnímáme jen alikvoty hlubokých tónů, nikoli vysokých. Prostě, tak je stavěno lidské ucho.
<BR><BR>
Ostatní z toho plyne samo. Zpívat nebo hrát na nástroj, na kterém není přednastavena výška tónu (to jsou smyčce a částečně dechy) je velmi riskantní: dá se zpívat a hrát naprosto mimo, úplně falešně. Nebo taky nebesky dokonale. Těžko říct, proč Pán Bůh stvořil svět tak, jak je. Pořád brbláme, proč to tak je, místo toho, abychom to přijali. Ony i ty smyčce, byť hrají v orchestru třeba samy, se vzájemně přizpůsobují. Ze všeho pak zaznívá naděje, že svatí v nebi nejsou úplně odlidštění; musejí se pěkně ohánět, aby se přizpůsobili celému společenství svatých, dokonalé nebeské harmonii.<BR><BR>