Je to skoro tři čtvrtě století, co se dvěma mladíkům v Osvětimi podařilo neuvěřitelné. Dostali se z hermeticky uzavřené továrny masového vyhlazování, jaká nemá a neměla v dějinách lidstva obdoby. Do té doby mělo jen několik nejprozíravějších matnou představu o tom, co se děje za zdmi tohoto skutečného inferna na zemi. Osvětim a Birkenau sice neměly stěny 40.000 km tlusté, jak to naturalisticky popsal Dante a ještě sugestivněji po něm zopakoval James Joyce. Přesto se odtamtud dostat, to bylo téměř nemožné. Dvěma vězňům, Rudolfu Vrbovi (původně Walteru Rosenbergovi) a Alfredu Wetzlerovi se to ale cílevědomě podařilo. Sluší se připomenout, že to nebylo dílem nějaké náhody nebo naskytnuvší se příležitosti. Šlo o výsledek jednoho z nejsofistikovanějších dějů. Měli nezměrnou vůli žít, které se nedostávalo 99 % ostatním již po pár hodinách nebo dnech pobytu v Osvětimi. Pokud ovšem nebyli ihned spáleni na roštech březinských pecí. Jejich útěk krásně ilustruje hranice lidských možností, které vlastně žádné hranice nemají.

Historie zná několik strašných genocid, troufám si ale říci, že žádná z nich se nevyrovná absolutnu té Osvětimské. Kde jinde všechny děti do 16 let čekal jen jeden jediný osud téměř bez výjimky? Dočkali se smrti do několika hodin po příjezdu. To dokázala velmi vyspělá moderní civilizace. Židovské a cikánské obyvatelstvo mnoha zemí bylo s naprostou důsledností nikoliv decimováno, ale zcela a úplně vyvražďováno.

Příběh útěku je lepší si přečíst ve vlastní Vrbově knize Utekl jsem z Osvětimi, kterou, jak pravil, napsal právě proto, aby přinesl svědectví, přesvědčivé a pravdivé svědectví popíračům, spíše však pochybovačům, kteří se zdráhali uvěřit této hrůzyplné historii. Právě proto, že neměla v dějinách obdoby a z prostého psychologického důvodu byla tedy neuvěřitelná. Vymykala se jakékoli dosavadní představě a zkušenosti. Proto je Joyce umístil za tak tlusté zdi. Jenže na tomto příběhu je snad ještě zajímavější pohnutka, která jako všemocná idea pudila tyto dva nepatrné židovské mladíky k nadlidskému výkonu. Vrba pravil, že hlavní pohnutkou bylo vyburcování světového společenství k tomu, aby bylo zachráněno několik set tisíc maďarských židů, kteří se dosud těšili v této otázce jakés-takés nevšímavosti poměrně „mírného“ maďarského loutkového režimu. Lze mu to věřit či nikoliv, ale při dobré rekapitulaci je to jediné možné vysvětlení. Svět do té doby o Osvětimi nevěděl. Vrba naopak dobře věděl, že tomu tak je.

Jejich po měsíce chystaný útěk započal 7. dubna 1944 a byl úspěšně dokonán 10. dubna 1944, i když mnoho opravdu nebezpečných nástrah na ně čekalo na strastiplné cestě na slovenské území, do Skalitého. Jejich zevrubné vyprávění před pohlaváry spolupracující židovské obce v Žilině a posléze i autoritami maďarskými se s jistým zpožděním dostala na stůl papeži Piu XII., Winstonu Churchillovi a Woodrowu Wilsonovi, stejně jako představeným mezinárodního židovstva. Bohužel ani tato přesná a svědomitá zpráva ještě nepohnula mocnými světa, aby skutečně a efektivně zasáhli. Například RAF nikdy Osvětim (jako tábor) nebombardovala, i když zásah krematorií by bezpochyby mohl zachránit několik desítek až stovek tisíc životů. Není sice pravda, že by jmenované autority nic nepodnikly, bylo toho však málo a příliš liknavě chystaného.

Zpráva Alfreda Wetzlera a Rudolfa Vrby o vyhlazovacích táborech nebyla ani jedinou, ani první, ale byla nejdůležitější strukturovanou zprávou o největších zvěrstvech, jakých se kdy lidstvo dopustilo. Oba uprchlíci ji sestavili nezávisle na sobě dne 25. dubna 1944 v Žilině a zde máte její českou verzi.

Kdysi jsem chtěl se svými dětmi zopakovat tuto cestu včetně přespání na místech, kde v krajině spali oni. Dodnes si vyčítám, že jsem k tomu nezmobilizoval dost sil. Třeba se toho chopí někdo další v budoucnu. Jako připomínku jak důležitá je vůle žít: nebo se třeba ještě příští rok pohnu.

Buď jak buď, útěk Vrby a Wetzlera spoluvytvářel dějiny. Díky ním se lidstvo s velkou přesností dozvědělo o šoa a změnilo společenskou atmosféru na nejvyšších místech spojenců. Jejich zpráva navíc přispěla i k obnově Československa v předválečných historických hranicích a pomohla k absolutní nulitě Mnichovského paktu se zpětnou platností.