První díl rozboru nazvaný Zrcadlo české polistopadové demokracie 2014 shrnul budovatelské úspěchy mafiánského kapitalismu za posledních 20 let. Tento systém byl možný jen proto, že selhaly základní mechanismy správy státu a zajištění elementární formy spravedlnosti. A o tom je druhá část.

2. Alarmující pohled na Českou Ústavu a justici

Druhá kapitola Brainstormingu pro demokracii 2014 shrnuje alarmující stav ústavy, justice a armády a to hlavně z jejich prováděcích složek i politických špiček. Od nich požaduje vysvětlení jejich letité pasivity a nenaplněných slibů, které jsou zřetelnou příčinou hospodářského a morálního úpadku země.

Současná funkce české armády
Nekonečný seriál s referendem
Stabilizuje Ústava ČR naši zemi?
Jakou Ústavu skutečně potřebujeme?
Jak reformovat právní systém?
Sliby chyby

Současná funkce české armády

Je závažným nedostatkem, že naše Ústava vůbec nedefinuje ČR jako výraz svébytnosti a suverenity českého národa, jak to bylo ve všech předchozích ústavách československé státnosti. Armáda, která je zmítaná řadou finančních skandálů kolem předražených a vadných zakázek výzbroje, je výlučně ve službách zahraničního působení. A to často v oblastech, kde je vedena válka kvůli pochybným zájmům cizích mocností.

Tato armáda měla v dubnu 2014 cca 19 800 vojáků a 2 283 dobrovolných záložáků. Má pouhou desetinu bojové techniky proti stavu před 24 lety! Disponuje 166 tanky, z toho je pouhých 30 modernizovaných T-72M4 CZ. Zato jsme nakoupili 107 předražených Pandurů za 14 mld., přičemž požadavek NATO byl pouhých 20. Jenže místopředseda vlády, nějaký Alexandr Vondra tehdy silně lobboval ve prospěch americké společnosti General Dynamics, která tato vozítka vyráběla. Letectvo disponuje 14 pronajatými bitevníky Gripen, 24 bitevními vrtulníky a dvěma vojensky těžko použitelnými a opět předraženými dopravními letadly CASA, 31 podzvukovými a v konfliktech nepoužitelnými bitevníky Aero L-159 a nespecifikovaným počtem protiletadlových raketových kompletů. Jak nedávno prohlásil šéf generálního štábu Petr Pavel, v dnešním zaměření a rozpoložení by tuzemská armáda neubránila týden ani Moravskou bránu. Předválečné Československo bylo připraveno bránit se vpádu hitlerovských hord. Jeho dobře vyzbrojená 200tisícová armáda měla po mobilizaci 1 128 000 vojáků a mohla využít 350 tanků, 5 000 děl a 950 bojových letounů. Měla i oporu v těžkém průmyslu. Vše zhatila zrada spojenců v Mnichově.

I v normalizační éře byla ve zbrani 200tisícová armáda s 407 bojovými letadly, 101 vrtulníkem, 4 585 tanky, 4 900 obrněnými transportéry, 3 445 děly a raketomety a 77 zařízeními odpalování raket. V případě konfliktu bylo možno rychle mobilizovat milion záložáků. Navíc Československo mělo tehdy značný podíl na světovém trhu se zbraněmi a z toho i značné příjmy. Ty zarazil Havel a naše zbrojní zakázky obratem převzali naši noví spojenci, především z USA, dnes s 38 % podílu na světové produkci zbraní. Ta činí podle Stockholm International Peace Research 1,747 miliard USD. Zbrojařská lobby potřebuje udat zastaralé zbraně oběma stranám uměle vytvořených konfliktů, nebo loutkovým vládám destabilizovaných států. Viz článek Evropa po volbách a na cestě do finanční propasti. A dovedete si představit výpadek produkce klíčového výrobního odvětví na hospodářství USA, nehledě na jejich 52 mil. nezaměstnaných?

Když se mluví o zvyšování našich výdajů na zbrojení, tak vždy jenom v souvislosti s požadavky USA na posílení NATO. A nikdo z našich představitelů nebere v úvahu, jak se v dnešní nestabilní době může vše rychle změnit. Že zájmy USA, zemí EU i NATO jsou mnohdy velmi rozdílné, a že snahy zachovat si suverenitu především v otázkách zahraniční politiky a obrany jsou velké, jak konstatuje generál Pavel. Ale to se netýká jen EU. Např. Švýcarsko vyjádřilo znepokojení nad současným vývojem v Evropě a nacvičuje vojenskou obranu svých hranic, dokonce i proti masivnímu přílivu evropských uprchlíků v případě násilné nestability v evropské osmadvacítce.

Problematika zbrojení je na rozsáhlou rešerši, ale přesto je nutno ji v souvislosti s naší ústavou alespoň zmínit. Představa že nás (prý proti raketám z Iránu), ochrání radar či američtí vojáci „dočasně“ umístění v ČR na 831. vojenské základně situované mimo území USA, je naivní. Rusko má 7 základen, z toho 6 v postsovětských republikách a jednu v Sýrii. Přesto, že USA mají osminásobné výdaje na zbrojení proti Rusku (NATO dokonce desetinásobné) doporučuji přečíst si článek Čím Rusko polekalo NATO a spočítat si, kolik vteřin po vyhlášení konfliktu nám v tomto případě zbývá. A velmi smutně zní konstatování Jana Čulíka z Britských listů.

Pokud by se někdy znovu jednalo „o nás bez nás“, nemá v dnešní době Česko v západních zemích, které určují směřování Evropy, žádné přátele ani strategické spojence, kteří by v době krize podpořili obranu českých zájmů.

A položme si i podobnou otázku jako v Polsku, kde se diskutuje prospěšnost vzájemných vztahů s USA. Ty podle některých hlasů „dávají falešný pocit bezpečí a Polsko tomuto pocitu naivně věří“. To umocňují i některé názory amerického tisku, který dodává, že Spojené státy dominující v NATO by si měly vážně rozmyslet, koho budou ochraňovat před kým a za co. Výstižně glosuje postavení ČR poslanec Radim Fiala.

Naše integrace v NATO je logickým krokem malé země ve střední Evropě. I my musíme pamatovat na to, že se nejedná o 100% garanci naší bezpečnosti. Jak prokázaly roky 1938 i 1968, byli to právě naší spojenci, kdo se nakonec přičinili o naši tehdejší okupaci. ČR musí tedy v mnohem větší míře myslet na svoji odpovědnost za obranu a bezpečnost, naše armáda nesmí být pouze expediční doplněk na válečných výpravách na Střední východ či do Asie, ale musí se efektivně připravovat na obranu českého státu a případně území spojenců.

Opravdu si mnozí naši političtí představitelé myslí, že tím dostačujícím argumentem bude vládou ČR deklarovaná servilní podpora „demokratizačních a mírotvorných“ akci USA, bez mandátu OSN, bez souhlasu našich občanů, i bez mantinelů, které měla už dávno vyznačit Ústava ČR? Tedy podpory akcí, které známe z Jugoslávie, Kosova, Iráku, Libye, Afghánistánu, Sýrie, Ukrajiny a z mnoha dalších zemí, pro jejichž ospravedlnění se vždy nějaký falešný důvod najde. Právě zkušenosti odtud velmi oslabily reputaci NATO coby neutrální mírotvorné síly.

Nekonečný seriál s referendem

Nová vláda, o níž jsou mnozí přesvědčeni, že své funkční období opět nepřežije, operuje nutností právní stability. Přitom vládní strany proti sobě stavějí dokonce stínové ministry a nenabízejí jako obvykle žádnou dlouhodobější perspektivu. Například byla zamítnuta již 17. a 18. varianta všeobecného referenda od Úsvitu a KSČ. A devatenáctou variantu ústavního zákona, který prý umožní občanům vynutit si konání referenda o zásadních otázkách fungování státu, inzerovala ČSSD.

Aby nezůstalo jako obvykle jen u obecných proklamací, je třeba se shodnout na zakázaných okruzích hlasování, způsobu jeho vyvolání a stupních závaznosti výsledku. Dohodnout potřebný počet podpisů a způsob kontroly jejich platnosti. Zodpovědět následující otázky:

  • Musí výsledky schvalovat i parlament?
  • Bude platnost výsledku limitována počtem hlasujících?
  • Může referendum vyvolat vláda?
  • A převáží opět názor, že referendum se nedá dělat o všem a neustále?
  • A jak se vyhnout riziku, že občan, který se o politiku příliš nezajímá, nemá na ni čas či potřebné vzdělání a má stejný hlas jako znalec věci, je snadno mediálně zmanipulovatelný?
  • Jak rozlišit občanská sdružení, která se stala nástrojem různých developerů, kteří se jejich prostřednictvím snaží ovlivnit ve svůj prospěch veřejné mínění?

Jak je dosud vidno, každá strana prosazuje návrh vlastní, pro ostatní nepřijatelný. Jsou-li ale ve hře velké zájmy a dost peněz, nejsou kampaně k vymývání mozků problémem. Aby referendum splnilo svůj účel a veřejnost se vyhnula rozčarování, je nutno se i ptát:

  • Budou čeští občané natolik angažovaní a neustále připraveni rozhodovat a rychle reagovat na množství aktuálních problémů?
  • A najde se dost aktivistů pro organizaci, propagaci, fyzické sbírání desetitisíců, možná statisíců podpisů, a hlavně peněz?

Poučme se např. na Slovensku, kde byla  řada referend zrušena pro  malou účast, což se několikrát stalo v Česku na komunální úrovní. Například při místních referendech o důležitých otázkách vyvolaných aktivisty v Brně a v Liberci. Již dnes je i pro nás aktuálním varováním volební pasivita našich občanů při volbách do EU. A to navíc si zvolíme i poslance, který se při hymně EU otočí zády k pódiu a za plat 190 tis. prohlašuje, že na „podle něho“ zbytečná zasedání nebude chodit. A nebude chybět dotyčný europoslanec Petr Mach (mj. často skloňující pojem přímé demokracie) například při projednávání dosud utajované Trans-atlantické zóny volného obchodu (TTIP) mezi EU a USA? Po jejím schválení půjde ve jménu svobodné konkurence zcela stranou národní právo a suverenita států. Malou ukázkou, jak by asi taková soudní pře mezi americkými firmami a českým státem mohla vypadat, je kauza Diag Human.

Stabilizuje Ústava ČR naši zemi?

Každý technik a potažmo i uživatel ví, že funkční systém lze vytvořit jen za podmínky, kdy každá jeho součást bude mít odpovídající kvalitu. A součinnost všech dílů musí být do detailů domyšlená. Samotné referendum je jen dílčí řešení. Ústava, volební systém a referendum jsou totiž spojené nádoby a musí být řešeny koordinovaně. Jedno bez druhého a bez třetího jsou kroky do neznáma. Je třeba začít ústavou a řešit synergii všech ústavně-politických i morálních kroků.

Jak říkal Abraham Lincoln, demokracie musí být schopna zabránit chaosu. Tedy šíření pocitu, že žádná pravidla neplatí. I podle premiéra Sobotky se stát rozložil a přestal fungovat. A po přečtení programového prohlášení, kde se ČSSD zavazuje, že bude prosazovat novelizaci Ústavy ČR, by se mohlo zdát, že vše je na dobré cestě. Vzápětí ale Bohuslav Sobotka, už jako premiér sdělil, že vláda nebude ústavu měnit referendem. O tom, co s českou defektní ústavou, ale už nikde ani slovo. A pak to upřesnil aktivní ministr pro legislativu Jiří Dienstbier, který do procesu nejnutnějších legislativních změn vstupuje s návrhem adopce dětí homosexuálních párů, volebního práva pro cizince či pozitivní diskriminaci Romů. Referendum je prý pro ČR nebezpečné, pokud by umožnilo měnit ústavu, která musí být stabilním dokumentem.

To by tedy byla opravdu hrůza. Narušit zaběhaný styl vládnutí a "stabilitu" země, v níž právní stát zůstává už přes dvě desetiletí chimérou a kde ústava legitimizuje rozsáhlou korupci. Na tom se ve stovkách komentářů shoduje, kromě rozhořčených občanů a občanských hnutí, řada politologů, špiček justice i politiků. To, co dále uvádím, je jen pokračování rešerše již zmíněného článku Rešerše „úspěchů“ české privatizace a kapitalismu.

O válce v justici a o justiční mafii se již mluví veřejně. I prezident souhlasí s názorem, že české soudnictví je v žalostném stavu. A je nanejvýš alarmující, když na konferenci o vymahatelnosti práva v prosinci 2012 konstatují i soudci, včetně předsedy Nejvyššího správního soudu, že stát přestává být funkční. Stát není schopen zajistit výkon a ochranu ani svých vlastních zákonů. Dokonce i vrchní státní zástupkyně dodává, že v obchodních a dalších civilních sporech legislativa právníkům umožňuje naprosto cíleně zneužívat trestního zákoníku. Pokud je systém založen na zločinu a nedodržují se základní právní pravidla, pak ale nemají policie a státní zastupitelství žádný smysl. To potvrzuje i vyjádření šéfa protimafiánské jednotky Roberta Šlachty.

Vyšetřující orgány jen klopotně hledají způsob, jak rozkrýt systém, který jako hydra propojoval vládu, státní správu a justici. Vždyť sítě, které splétali kmotři, byly spletité a důmyslné. S maskováním toků peněz jim radili nejlepší a nejdražší právníci v zemi, kteří dokonale znali každou trhlinu v zákonech a dobře věděli, kde jsou jejich hranice, které nelze překročit.

Mnozí z nich totiž tyto zákony léta připravovali v nejvyšších státních funkcích, dokonce jako ministři spravedlnosti či vnitra, kteří měli přístup k mnoha tajným dokumentům (patrně i k archivům StB), navíc mají špičkové spojení s podsvětím i nadsvětím a něco vědí na každého z politiků, státních zástupců, svědků či soudců. "Musíte mít pojistku", říká jeden z významných právníků. "Kdyby se mi něco stalo, celý archiv by šel ven a zlomil vaz celé řadě lidí, kteří jsou na výsluní". A např. bývalý děkan PF ZČU v Plzni Milan Kindl se v okruhu svých spolupracovníků chlubí, že by mohl konexemi a vlivnými známostmi dláždit ulice.

Tito „nedotknutelní“ se cítí v existujícím právním chaosu jako ryba ve vodě. Tak lze např. vymáhat pohledávku 2,6 miliardy Kč na státním podniku Čepro, vzniklou před 10 lety podle scénáře Krejčíře, nyní ve vězení JAR, spojovaného zde nejméně s desítkou vražd. Jména právníků vymáhajících tuto pohledávku pro tohoto „neznámého“ věřitele, ty si můžete dosadit sami.

Za „šikovně“ ukradené miliardy uplatíte kohokoli. A jaký je asi podíl advokáta za úspěch v kauzách takovýchto podvodů, když podle vyhlášky MS č. 177/1996 Sb. není smluvní odměna nijak limitována a může být vyjádřena i podílem na hodnotě věci. Není divu, že soudní rozhodnutí za léta se táhnoucí korupční aféry, jejichž miliardové úniky my všichni platíme, končí zpravidla rozhodnutím soudu, že chybí důkazy a není tedy koho stíhat. A když se to náhodou nezdaří, vypomůže Klausova amnestie.

A ještě názor předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského: „V naší zemi došlo k úpadku demokracie, ke zdegenerování základních funkcí státu“. Ptejme se tedy: Jakou vážnost u občanů může takovýto ústavní systém mít? Jak je vůbec možné, že žádná z politických stran po volbách už o radikálním přepracování defektní ústavy, o kterém v předvolebním období mluvily, mlčí? Důrazně apelujme na politické špičky, ať se vyjádří k této alarmující situaci.

Jakou ústavu skutečně potřebujeme?

V naší zemi se vyplácí sázet spíše na osobní konexe, než na ústavu či na politickou stabilitu. Od ministra s účelově vytvořenou funkcí se toho mnoho očekávat nedá, natož návrhy na ústavní změny. Tato země potřebuje její zásadní rekodifikaci a závazný plán realizace ústavních změn. Pak je možná i revize děsivé parlamentní mazanice sedmi tisíc navazujících zákonů. Byly často přijímány pod tlakem a za úplatky lobbistů a umožňují odlišné výklady. Samostatnou kapitolou je zrušení lobbistických přílepků devastujících naši ekonomiku.

Jen v roce 2012 nám přibylo 6 808 stran nových zákonů. V nich se podle soudce Karla Havlíčka nejenže téměř nikdo nevyzná, ale také se jimi skoro nikdo neřídí, a to včetně státu samého. To na rozdíl od občana, který může být v souladu s mottem „neznalost neomlouvá“ potrestán, přičemž si samotné předpisy velmi často i protiřečí. Nedokonalost dokumentuje dnes již přes 4 tisíce stížností, především na systémové problémy, čekajících u Ústavního soudu na rozhodnutí. Na každého z 15 soudců tak čeká přes 260 nevyřešených kauz a o tisících dalších musí spolurozhodovat. I to svědčí o právní devastaci státu, který už neví, co je spravedlnost a není ji schopen vymoci a garantovat pro vlastní občany.

Požadujme Ústavu s jednoznačným výkladem i pro laiky, v níž se každý, bez ohledu na jeho postavení a finanční možnosti, domůže práva. Ústavu odstraňující nekonečné termíny výkladů a velmi těsná a často absurdní rozhodnutí ústavních soudců, teprve pracně vymýšlejících interpretace nejasných formulací, které mohou korupci, bez ohledu na morálku, dokonce legitimizovat. Ústavu, podle které se dá zodpovědně vládnout, podle které je vědomé ožebračování země a prodej jejího přírodního bohatství zločinem. To platí i pro produktovody a telekomunikace, přes které procházejí strategické vládní informace, které lze bezproblémově odposlouchávat.

Žádný ústavní činitel nesmí svoji pravomoc vykonávat neomezeně. Na každého se musí vztahovat ústavní pořádek a základní principy právního státu. Je třeba nalézt mechanismus, jak nepustit k moci nevolené Šloufy, Dalíky, Nagyové a kmotry ze zákulisí úkolující vládu. Chceme ústavu, podle níž mohou voliči politiky i prezidenta kontrolovat, a v případě závažného porušení volebních slibů či morálky je odvolávat a vést k odpovědnosti. A při dotazu na kvalitu soudců vám většina právníků řekne, že těch dobrých je hodně málo a raději je nebudou ani jmenovat, aby jim neublížili. K tomu nám radí zkušený publicista Jan Petránek - zasadit se o přímou volbou soudců. „Justici totiž u nás lidé přestali naprosto důvěřovat a to by jim umožnilo, podobně jako za mořem, zvolit toho, komu by věřili nezaujatost a spravedlivé rozhodování“.

Jak reformovat právní systém?

Mnozí se dnes domnívají, že na řešení této priority pro budoucnost země současná vláda ani poslanecká sněmovna nemají schopnosti či kapacitu. Parlament, který je volen lidmi, prý deleguje část své odpovědnosti na odborníky. Ale na jaké odborníky? Vždyť strany neměly ani čas na zodpovědný výběr, natož na odbornou přípravu svých kandidátů. A stále řeší nedostatek aktivních a kvalitních lidí ve sněmovně i ve vládě. Ačkoli pro nejrůznější profese jsou nezbytné certifikáty, školení a zkoušky, pro politické funkce není kvalifikace důležitá: rozhodující je jen míra loajality k nejužšímu stranickému vedení. Důsledkem je, že činnost exekutivy musí dnes stále častěji nahrazovat „poradenské firmy“.

A mohou nějak pomoci právníci v politice? Nejen podle právního badatele PhDr. Vladimíra Čermáka chybí "mozky", které by vůbec byly schopny skutečně demokratickou ústavu připravit.

Vladimír Čermák wrote:
Dnešní právníci v politice trpí vzdělanostní nedostatečností a navíc nehodlají pustit jiné odborníky k tomu, aby jim mluvili do "jejich" věcí. Vždyť i s právem, jak se zdá, mnozí nemají nic společného.

Zdeněk Jičínský, jeden z tvůrců současné Ústavy ČR, ústavní právník a exposlanec ČSSD, připouští deficit demokracie, který byl spojen s hektickou přípravou Ústavy ČR a v lecčems ústavu poznamenal. Má za to, že po více než 20 letech dozrál čas ke skutečně odborné i politické diskusi o ní, o jejich institutech a institucích, včetně ústavní úpravy referenda. Cílem musí být komplexní návrh reformy Ústavy ČR. Dosavadní příštipkaření by tak mělo už konečně přestat. Tažme se: Není tím příštipkařením legislativní plán současné koaliční vlády, který sice deklaruje nápravu některých nedostatků, nenaleznete v něm ale vůbec nic z výše uvedených požadavků?

A podle předsedy Nejvyššího správního soudu (tedy vrcholového článku správního soudnictví v ČR) Josefa Baxy „je právní řád v permanentním pohybu, zákony tvoří amatéři či najati soukromí právníci, mnohdy na popud lobbistických a nátlakových skupin. Právo je pak nestabilní a s mezerami." Bezvýchodně potom zní jeho konstatování: „Když se tento stav nezmění, budeme ordinovat „jen prášky na bolavou hlavu a řešit následky. A není se o tom s kým bavit, všichni říkají, že by to vyžadovalo změnu ústavy, a na to nejsou hlasy“.

Sliby – chyby

Nejsou hlasy? Nechce se věřit, že tato volání nenaleznou u vládnoucích politických stran, ve vládě, ani v obou sněmovnách, žádnou odezvu. Že to nebude ODS je zřejmé, protože koncepce Ústavy ČR prý tvoří přes všechny nedostatky a "šedé zóny" dobrý základ pro fungovaní demokratického "právního" státu. Ale k novelizaci Ústavy ČR se před volbami hlásil Úsvit. Zemanovci slíbili připravit nový zákon, i samotný prezident Zeman zmiňuje nezbytnost nově kodifikovat Ústavu. TOP 09 uvedla, že po nutných aktuálních úpravách se zasadí o modernizaci ústavy jako celku. Podle Hnutí ANO se stát rozkládá už 20 let a ještě před volbami vyzývalo nespokojené občany, aby předložili své představy o funkčním a právním státě a navrhli důvěryhodné a uznávané osobnosti, které by měly projekt realizovat.

A připomeňme ČSSD jejich předvolební proklamace: „Chceme být politickým partnerem české občanské společnosti. Povedeme otevřenou diskusi s odbory, občanskými sdruženími a iniciativami, aktivisty a intelektuály ovlivňujícími veřejné mínění. Občanským iniciativám nabídneme informace a podíl na přípravě zákonů již v jejich nejranější fázi“.

Vyzvěme proto všechny politické strany bez rozdílu k aplikaci myšlenky A. Nieborera: Demokracie je společenské zpracování individuálních názorů a idejí. Ty však musí být navzájem posouzené a upravené podle společenských podmínek a lidé si je potřebují vzájemně korigovat.

Ostatní díly:
1. Zrcadlo české polistopadové demokracie 2014
3. Jak dál s českou demokracií?