Svoji první kleriku jsem dostal v olomouckém semináři ještě jako bohoslovec. Pak jsem byl vysvěcen na kněze, a měl mši svatou u svatého Tomáše v Brně. Pověsil jsem kleriku na ramínko v sakristii a pak z věšáku zmizela. Svatotomští ministranti se dušovali, že tam nikdy žádnou neviděli a že na žádný věšák určitě žádnou kleriku nikdo nikdy nepověsil, natož aby ji někdo bral. Nikdy zde žádná nebyla, dívali se mi chlapci do očí.
Žít bez kleriky je těžká věc, ne že by byla životně důležitá a bez ní to nešlo, ale sem tam se při různých příležitostech hodí.

Občas nastane pro katolický svět smutná událost: nějaký seminarista odejde ze studií nebo již vysvěcený kněz se rozhodne odejít z kněžství a oženit se. Jsou to neveselé záležitosti. Samozřejmě všichni respektujeme složitou cestu bohoslovce a i kněz který porušil své sliby zůstává nadále naším přítelem, neboť chybovat je lidské. My, kteří jsme v seminář odrostli na kultovní a genderově nevyvážené knize F.X.Nováka z třicátých let Bohoslovcům víme, na které straně je vina a že ti chlapci za to vlastně nemohou a o zlodějkách kněžského povolání (termín F.X.Nováka) víme své. Ovšem my, kněží, přestože jsme jistě zarmouceni a jistě litujeme odchodu svého druha, žijeme přece jen v reálném světě: náš spolubratr má určitě různé bohoslužebné předměty či roucha, která vlastně, když se to tak vezme, de facto již nebude potřebovat, a kolem a kolem, nám by ještě mohla posloužit. Kolem kněze ohlašujícího svůj odchod do světa se rojí mnozí spolubratři s útěšným slovem. Jsem povahou introvert a plachý, a tak na mě málokdy co zbude. Ale mám jeden hezký ornát a i svou druhou kleriku jsem získal tímto způsobem. Pro další příběh je důležité, že jsem svou kleriku získal takříkajíc ze secondhandu a nemám k ní tedy ten intimní duchovní vztah. Jak již bylo řečeno, mou první kleriku dnes někdo nosí u svatého Tomáše. A nevěřil bych, že kvůli této druhé klerice budu mít existenciální zážitek a budu se muset ptát kdo jsem a kam jdu..

Pro naše středoškoláky pořádáme letní tábory a pravidelnou atrakcí je sobotní výlet do Havlíčkova Brodu, s hrou v ulicích města, která je vždy trochu recesní a trochu provokativní; středoškoláci to mají rádi, a my konec konců také. Loni měla hra neobyčejně komplikovaná pravidla, zabydleli jsme ji řadou postav, první informaci dával VODNÍK, potom bylo třeba kontaktovat MIKULÁŠE a ČERTA. Byla zde rovněž postava VOJÁKA a HUSITY, jistou informaci podávala v sakristii KOSTELNICE s kbelíkem a koštětem. I když to zní nepravděpodobně, v příběhu měla každá z těchto postav své logické místo, ale to by bylo jiné vyprávění. Já jsem byl FARÁŘ, role byla zvláštní tím, že jsem v samotné hře neměl žádnou práci, farář se měl jen promítat na pozadí, mým úkolem bylo procházet městem a pomocí mobilního telefonu koordinovat hru a upozorňovat herce na pohyb skupinek našich mládežníků. Při plánování v Brně nám to přišlo přirozené a byla zde i špetka humoru: farář bude hrát faráře. Oblékl jsem si tedy po letech svou novou kleriku a nasadil biret. Hra se úspěšně rozjela a všechno běželo jak na drátkách, vykračoval jsem si ulicemi a pozoroval ruch. Vida, před padesáti lety jsem se tu takto mohl procházet navážno, možná i dnes. A pak to přišlo. Chvála Kristu, pozdravil mě starší muž na ulici. Až na věky amen, odpověděl jsem upřímně. Vypadl jsem z role, nebo se do ní právě dostal? Jiný starší muž smeknul a já jsem pokynul. Něco bylo zvláštní: VODNÍK ani MIKULÁŠ nebyli součástí světa, já ano. Občané si je různě fotografovali, jedno dítě se při pohledu na čerta dokonce rozplakalo a připomnělo mamince její slib, že čert přijde zase až za rok v prosinci – a podívej se. Mě si fotografoval někdo jen občas, jinak jsem zapadl do ospalého havlíčkobrodského odpoledne jako klíč do zámku. Ano, zde ještě chodí kněží jako za starých časů, podcenil jsem, že čas běží jinak v Praze a jinak na maloměstě. V Praze bych již jistě byl součástí divadla, zde jsem součástí skutečného světa, vše je tak jako kdysi. A já se ocitl ve dvou vesmírech naráz. Použil jsem svou kleriku jako součást divadelní výstroje nebo jsem jako kněz doprovázel svoje mládežníky na výlet do Havlíčkova Brodu? Hrál jsem městskou roli s nádechem recese nebo na vážno plnil svoje životní poslání? Nebyl jsem schopen si odpovědět, připadal jsem si jako obraz, který mozek zpracuje buď tak nebo tak: kalich nebo líbající se milenci. Oba výklady byly možné. Pro kamarády z tábora jsem byl součástí hry, pro havlíčkobrodské občany součástí denního života. Kdo je řecká persona a kdo jsem skutečný já? ptal jsem se. Co je pravda a co fikce? MIKULÁŠ se jmenuje ve skutečnosti doktor Malý a pracuje jako vedoucí biochemické laboratoře. Ale kdo jsem já, když shodím oblečení? Mám navěky chodit v mikulášských šatech? Bylo to jako v surrealistickém snu: klaun přijde do divadla a čeká, že za dvě hodiny se odlíčí a půjde domů. Žádné domů ale neexistuje, v průběhu představení se proměnil svět a herci nebude umožněno se vysvléci z osoby, představení se stalo realitou a potrvá navždy, jeviště a hlediště si vyměnily místa. Z kleriky vyskočit nelze, není kam, není jiný svět. Když se pokusím vystoupit, nohy se propadnou do prázdna, vesmír zmizel a stal se divadelním opusem. Po ulici od nádraží mi šel naproti Franz Kafka a dlouze se na mě hnědýma očima díval.
Po hře, tak jako každý rok, jsme šli na náměstí tančit choreografii a jako každý rok na mě připadla role jít vše domluvit na policii, neboť v Havlíčkově Brodě je vše monitorováno kamerami a o všem se ví, což znají velmi dobře sprejeři jakož i my, bude potřeba natáhnout na náměstí dráty a reproduktory a havlíčkobrodští policisté na nás byli vždycky hodní. Zaklepal jsem – již odstrojený – na dveře služebny s několika řadami monitorů nad sebou. Vy jste ten farář, že? přivítal mě policista s úsměvem. Ano, jsem farář, odpověděl jsem. Jsem farář, opakoval jsem, ještě celý zmatený.