„To znám jako svoje boty,“ se dnes už neříká. Boty se často rozpadnou dřív, než se s nimi člověk hlouběji seznámí. Boty asi musely vydržet hodně dlouho, jinak by přísloví nevzniklo. Teď nezbývá, než jít a koupit nové. Žijeme v době supermarketové v té prý blahobytnější a méně početné části lidstva. Ale je to opravdové blaho, být bytnější díky nad-tržnici? Do super- nebo hypermarketu se ploužím občas a nerada. Dalo by se říci proti své vůli. Už příjezd k obludáriu mne naplňuje odporem. Vyhýbat se pohledu na bilboardy kolem silnice a přitom nepřehlédnout dopravní značky, to opravdu vysiluje. Hledím, abych se koukala selektivně. Třeba na bilboard s reklamou na jogurt, který obvykle kupuji. Mizí moje těžce vydobytá jistota, že reklamě nepodléhám. Slečny, které nabízejí ochutnávku „nových produktů“ mě obtěžují zrovna jako mladíci, pídící se po „mém“ mobilním operátorovi. Nechci ochutnávat nové výrobky. Za prvé, nemám chuť. Za druhé: nemusím vše, nač by chuť byla. A za třetí: vzbudit chuť znamená jít cestou budoucí závislosti. Mobilního operátora nemám. Ale jakási firma, která zprostředkovává telefonování – nebo ta konkurenční? – se mě snaží přesvědčit pomocí hezkých asertivních mladíků, že když změním, tak... ale já nechci měnit. Copak nečetli pohádku o selce, jak šla na trh s krávou, obchodovala a měnila, až vyměnila za jehlu? A i ta jí spadla do kupky sena.<BR><BR>Nedávno jsem navštívila jedno veřejné symposium. Po jedné z přednášek odpovídal v diskuzi mediálně známý pán z oboru filosofie na dotazy z publika. Nad dotazem „mít či být“ se zachmuřil a pravil, že dnes není frommovskou otázkou mít nebo být (ostatně za tu otázku by prý své studenty vyhodil), ale problémem je konzumismus. Nevím, jak to myslel on a já nechtěla býti vyhozená ani shozená; tedy jsem se na konzumismus nezeptala. - Konzumismus není mnou zvolený způsob života, to je vnucený způsob. Říká se, že věci se musí vyrábět tak, aby moc nevydržely, jinak by lidi přišli o práci a supermarkety o zákazníky. Jenže všichni lidé západního světa přece netráví víkendy v chrámech konzumu, navíc dobrovolně. Také se úplně všichni nedívají na televizi, neživoří ve virtuální irealitě a nezabývají se otázkou co, kde a za kolik. Mají dávno vyzkoušené, že v supermarketu dostanou naleštěný póvl, který <EM>vypadá jako</EM>, ale <EM>není</EM> to, co má být. Navíc spousta lidí si všímá a taky přijímá, že jim už není dvacet nebo třicet. Dokonce netouží vypadat jako vysmátí, mladí, draví a úspěšní milionáři. Vědí, že štěstí a blaho nekoupí ani v supermarketu ani v apatyce. Prostě jen chtějí být. Ale bez bot se u nás chodit nedá.<BR><BR>Reklama je útočná, braň se jak umíš, stejně podlehneš. Domnívala jsem se, že já, tedy já osobně reklamě nepodléhám. Jó, zvědavost mne dostala... Jak potupné! Kdepak, ani slečna s jogurtíkem, ani mladík od mobilního operátora, ale onen známý vyskokoškolský pedagog a „filosof“, co chodí po přednáškách, hodně publikuje, najdete ho na internetu, v televizi je vidět a v rádiu slyšet. No nekupte to! Přednáška je zdarma. Já jsem tedy konzumovala tu jeho přednášku: ptát jsem se neodvážila. Teď už se vlastně ani nezajímám o jeho pojetí konzumismu. Nechci totiž korigovat své myšlenky s myšlením člověka, jež z pozice mediálně dobře známé osobnosti pohrdá salonními posluchači (ačkoli je potřebuje), vyhazuje studenty za tázání a nakonec ještě dravě hulvátským způsobem zničí následující přednášku (předejde tak společné reklamě: co kdyby se zjistilo, že kolega má větší hlavu, nedejbože fotogeničtější!, ...!). Všecko zkoumejte, dobrého se držte, píše Pavel v listě Tesalonickým. No dobře, říkám si (abych nemusela přiznat přežrání dvojitou konzumací), tedy jsem zkoumala, co je pravdy na mediálním obrazu. Jako na každé reklamě. Její skutečné zboží <EM>vypadá, ale není</EM>. <BR><BR>