Média, zajímavá věc. Například všichni novináři ví, že socialista Miloslav Vlček &#8722; který šéfuje Sněmovně, protože na to má &#8722; dostal od pravicové vlády naporcovaného medvěda v ceně <A href="http://www.ceskenoviny.cz/index_view.php?id=344852">35 miliónů</A>. Obec Konice zvíci třech tisíc duší si vybudovala fotbalové hřiště v kvalitě, jakou nemá ani prvoligové mužstvo. Jenže toto všechno se ví už dávno, my novináři přece nejsme dnešní. Ale do éteru to smíme vypustit až nyní, kdy je potřeba v rámci koaličních dohod odklidit prozatímního předsedu Sněmovny. Stejně tak mi jeden aktivista zelených vykládal o své zkušenosti s médii. Nějaký předseda zelených platil svým „brigádníkům“ na sjezdu v Teplicích 100 Kč za hodinu, aby tam vydrželi z titulu nově založených komsomolských buněk. Na tomto sjezdu pan šéf odvolal všechny straníky, kteří se mu nelíbili. Udělal to elegantně, pomocí nastrčených, nově založených organizací. A některé z nich zakládali bývalí estébáci. Můj známý (sám účastník sjezdu) přesně popsal zákulisní manipulace novinářům a vyzval je, aby si tento fakt ověřili přímo na místě, u opilých účastníků na konci zasedání. Myslíte si, že se to v novinách objevilo? Můžete se přesvědčit sami. Ale jistě se to vytáhne v situaci, kdy bude třeba milého předsedu a jeho věrné odstavit od moci. Kdo k účelovým ne/zveřejněním dává příkaz? A komu vlastně? A kým se inspiroval? <BR><BR>Nestačím se divit pozdním výbuchům antikomunismu, které najednou potkáváme všude kolem sebe. Nejprve vybuchla protirudá bomba v televizi, hned po prohraných krajských volbách. Elektronická hlásná trouba poctivě sloužila všem režimům u moci. Jistěže tetka TV nestrašila komunismem v době, kdy červené třešničky volily na hradě pana prezidenta. Pustila se do boje až nyní, kdy komunisté přicházejí do krajské politiky. A nebude komentovat bývalé komunisty typu Tlustého, Dlouhého, Gandaloviče a dalších, kteří včas zahodili průkazku a naskočili do té správné Strany. Oni vlastně komunisté <A href="http://www.tlusty.cz/clk.asp?id=314">nikdy nebyli</A>, jen pobývali nějakou dobu v partaji. Ale bude-li třeba někoho negativně motivovat, pak se jistě něco najde. Například na politika Tlustého se už leccos vynořilo, na pana ministra Gandaloviče zatím ne. Problematické hospodaření ministerstva zemědělství zatím oficiálně nikdo nekomentuje. V klidu zůstává i ministr Julínek. Ono se vyplatí patřit k partě hochů, co spolu mluví.  Mlčení o hříších stranické nomenklatury u moci přece známe z klasické režimní propagandy. Kdo z nás starších by proto věřil té současné troubě? Zejména od mediace Čunkova případu, kdy detaily vyšetřování tvořily běžnou pastvu novin i veřejnoprávní televize. <EM>Cui bono? </EM>Tak ptá se normální volič: Kdo má z nové vlny antikomunismu přímý prospěch?<BR><BR>Falešný a prázdný &#8722; nikoliv Topol, ale antikomunismus manipulátorů veřejného mínění &#8722; mi doopravdy leze na nervy. Averzi ke komunistobijcům s imunitou živí osobní důvody trvalejšího charakteru. Minulý týden jsem podepsal souhlas se založením mého rozsudku do dokumentace politických vězňů v knihovně <A href="http://libpro.cts.cuni.cz/">Libri prohibiti</A>. Proto oceňuji postoj vězněného kolegy, jenž seděl v letech 1980-84 za podvracení republiky. Již léta vede zmíněné dokumentační centrum, a to jako nezávislé občanské sdružení. Pan Jiří Gruntorád, dříve průvodčí, dřevorubec, zedník, přidavač, skladový dělník, topič, sekretář Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, se navíc v televizi velmi věcně vyjádřil případu bachaře Josefa Vondrušky, bývalého vězeňského dozorce v Minkovicích a nynějšího poslance za KSČM. Ten o imunitu v září 2007 přišel, a proto může být stíhán. Je ale zvláštní, že jej nikdo nestíhal, když byl členem Federálního shromáždění, a navíc šel do neimunitního civilu. Jenže tehdy se antikomunismus tak nenosil, nebyla na to doba. Pan Gruntorád nyní v TV veřejně mluvit mohl, protože komunista nikdy nebyl, pokud vím. Proč však televize nepustí ke slovu i jiné politické vězně po osmašedesátém? Asi proto, že mezi nimi bylo mnoho bývalých komunistů. Sám jsem některé z nich poznal. Buď ve vězení (Jiří Dienstbier) nebo při práci v opozici (Jaroslav Šabata). Bývalým komunistům se pokoutně upírá možnost svědčit ve veřejnoprávních médiích. Tyto vynikající osobnosti, příkladní političtí vězňové, dlouholetí aktivisté za lidská práva a bojovníci proti komunismu jsou holt propagandisticky nevyužitelní. Ono by se to komunistobijectví pro normální lidi příliš zkomplikovalo. Propaganda potřebuje černobílé vidění, v čemž ji nenápadně podporuje ústav pro zamlžování totalitních režimů. I jeho veřejná aktivita se po prohraných volbách značně zvýšila, a to za vládní peníze. Pak ale máme na krku přízrak nové totality. Manipuluje minulost všech k přítomnému prospěchu pouze některých. Nejsme tak senilní abychom si nepamatovali, jak to doopravdy bylo s Chartou a s politickou opozicí. Nevím, kdo se nechá utáhnout na vařené nudli vládní propagandy, zpackaného vyšetřování údajného Kunderova udání či nově ustaveného svátku 17. listopadu. Historická paměť ve skutečnosti představuje <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/publikace/publikace/Eseje/historie.html">velmi složitý jev</a>, jenž neskáče podle partajního, policejního či ideologického povelu. A pravda dějin není zajištěna tím, že nějaký zasloužilý anonym vydal příkaz hromadně vytáhnout antikomunistickou kartu. A to jen proto, že jedna partaj mizerně licituje v mocenském mariáši.<BR><BR>