Je to každý rok stejné. Už čtyři roky. Přijde podzim, stíny se protahují a sluníčko padá k obzoru, a cosi se v člověku láme a vzdává. Nedokázala jsem to. Nevychovala jsem svěřeného synka, neodevzdala jsem šikovného, dobře vychovaného chlapce rodičům, národu, Bohu. Aby byl příkladem. V patnácti letech odešel. Na Aru se měsíc rozhodoval, stál na hranici, ale nakonec se ani neohlídl a rozběhl se…. Jen kdyby si člověk mohl jen trochu představit kam. Prázdno, hořkost z nedokončené práce a zmařeného života. Otevřený účet. Některé ovoce nedozraje. Scvrkne se a spadne. A ty chodíš po zahradě světa a usmíváš se na sousedy, kteří trhají krásné, voňavé ovoce. A pak přijdou dušičky. Každý se sklání nad hroby svých blízkých, a tobě se uleví. Každý tam musí. Každý jednou dojde až na hranici smrti, někdo s plným košíkem, někdo s prázdným, potrhaným od starostí. Vracíš se od hrobu a než se naděješ, putuješ do Jeruzaléma. Těšíš se jako malé děcko na krále lidských duší. Představuješ si, jak si spolu sednete na kousek trávy v nekonečné poušti a On vezme své nebeské světýlko, a prosvítí tě skrz naskrz. Najde tam všechno. Touhu i zklamání, vztek i odhodlání, naději i prohru, přirozenou pýchu i umělou pokoru, milosrdenství i soud. Setře prach z tvých umouněných očí a ty najednou nevěřícně čučíš, kde sis postavila hlavu a nešla dál. Stála jsi v prachu cest a vyčítala všechno a všem. Tvá duše se topila v dogmatech a svatých příkladech a ty jsi vinou bližního svého ten ráj nemohla žít. A najednou v té Boží lucerničce uznáváš, že byl čas sklopit hlavu, pokleknout uprostřed cesty a zašeptat vánku: přijímám, s díky přijímám, vždyť požehnaný dar je Tvůj, i když mě nevoní. Tolikrát jsi četla dětem o věčném pastýři, který bere svou potrhanou ovečku do náruče, aby ji uzdravil. Ale ty jsi jako osel hejkala na všechny kolem a vyčítala jim svůj smutný úděl. A tak zatímco tvůj velký král čekal, až se přivineš k jeho nohám, aby tě mohl zvednout do náruče a vyhodit vysoko nad hlavu, ty ses kroutila v kostelní lavici a do nekonečna šeptala své: nejsem hodna, nezasloužím si, nekonám, co mám konat… a myslela přitom na ty doma, že by to kázání měli taky slyšet. A pak o poslední neděli v liturgickém roce Král odešel a kruh se uzavřel. A zase ta hořkost z nedokončeného díla a zmařeného života. Jen po cestě domů se ti najednou vynořila vzpomínka na tátu, který vypravoval: „jako dítě jsem nikdy nevěděl, jak mám vzbudit lítost a tak jsem se ptal sám sebe: mám si nadávat, nebo si snad nafackovat?“ Ani já ve svých letech to stále pořádně nevím. A tak nezbývá, než svoje stará, otlačená kolena přesunout opět na začátek, zopakovat si pravdy víry a a mumlat neděli co neděli svoje vyznání, ke kterému se hlásím. A pak jen čekat na svoje svaté, opravdu svaté přijímání. A ono přijde. Vždyť advent už zase přichází, svíčky se roztékají teplem a na trhu je tolik druhů televizorů, že si určitě vybereme. Jen aby byl pěkný obraz a moc to nestálo…..