Skutečnost, že Česká republika neměla sedm měsíců vládu vybavenou důvěrou Poslanecké sněmovny, překvapivě málo ovlivnila běžný život občana i fungování nebo nefungování státních a veřejných institucí. Vzrušovala nebo možná spíše uspokojovala novináře, kteří mohli psát o krizi, patové situaci a dokonce i o nebývalém rekordu v neustavení vlády. Pozitivní zkušeností vytěženou z této situace by mohlo být vědomí, že vládu tak nutně nepotřebujeme, a dále lze z toho dovodit a doufat, že nebude tak moc významné, která strana vyhraje volby a získá vládu do sebe. Takové hodnocení však zároveň vzbuzuje poněkud zoufalé pocity, protože odpovídá smutné představě vlády jako instituce, od které nemůžeme čekat nic užitečného, jen jsme už na její existenci zvyklí a naučili jsme se přeskakovat klacky, které nám hází pod nohy. Znamenalo by to, že rezignujeme na původní představu státu, jako instituce, kterou si demokratická společnost dobrovolně formuje pro užitek všech svých jednotlivých členů.
/n/n
Skutečnost, že vláda nakonec získala jakousi důvěru, vzbudila snad dočasné uspokojení těm, kteří se považují za vítěze, ale převládajícím pocitem je únava, rozčarování, někdy i znechucení, nespokojenost, … Celý akt získávání důvěry v Poslanecké sněmovně je provázen prohlubující se ztrátou jakékoli důvěry občanů této země v politiku. Toto je zásadní prohrou české politiky. Lidé jsou přesvědčováni, že je marné starat se o věci veřejné, je pošetilé vstupovat do veřejného života s dobrými úmysly a mít ideály je synonymem pro být směšný. Konečně tedy máme ten tolikrát vzývaný klid pro práci, ale ovzduší není příliš dělné. Po několikaměsíční úporné válce zůstalo na politickém kolbišti mnoho poražených a někteří vítězové si časem možná připomenou Pyrrhu Epeirského.
/n/n
Měřítkem úspěchu pro politické subjekty však není jen "dokončení mise", ale postoj veřejnosti. Z tohoto pohledu je na tom asi zaslouženě nejhůř dvoumužné seskupení Melčák - Pohanka, dva nejdůležitější muži, kteří se zasloužili o důvěru vlády. Jakkoli se pokoušejí interpretovat spolu s Mirkem Topolánkem své jednání jako akt zodpovědnosti, i když se budou nazývat konstruktivními poslanci, můžou nesčetněkrát opakovat, že jejich svědomí je čisté, a při své hroší kůži mohou své disidentství popisovat jako akt odvahy podobný postoji chartistů koncem 70. let, levice, kterou opustili, jim neodpustí a pravice je mezi sebe nepřijme. Svou porážku prožívá i komunistická strana, jejíž volební výsledek nebyl valný a politickým stranám, které se považují za demokratické, a médiím, která milují klišé a ráda aktivně ovlivňují mínění, se podařilo vytvořit poněkud nerealistický, ale impresivní obraz KSČM, od které by ani pes kůrku nevzal. Jednoznačným poraženým je ČSSD, o tom není pochyb, prohráli hlasování a měli odpadlíky. Občanští demokraté jsou těmi, kteří vedli vítěznou bitvu, ale sami nejsou přesvědčeni o velkém úspěchu. Velkou část ambicí museli obětovat ve prospěch malých stran a velká část strany ponese jako velkou křivdu nepoměr volebních výsledků a míst ve vládě. A taky rozdělení kořisti ve straně, když úspěšným lovcům (hlavně z Prahy a okolí) se nedostalo podle jejich zásluh. KDU jistě může brát jako úspěch to, že jako vždy tuto stranu někdo potřebuje do koalice, a ocenění ochoty je dostatečné. Během sedmi měsíců bojů však musela strana přestát revoluci, vyměnit vedení a ještě ke všemu není jisté, jestli popularita nového šéfa založená na "spravedlivém a rovnoprávném zacházení s nepřizpůsobivými občany" zůstane trvalou. Navíc žádost o vydání senátora, předsedy strany a místopředsedy vlády ke trestnímu stíhání k dobrým vítězným pocitům nepřispívá.
/n/n
Jednoznačných vítězů tedy mnoho není. Mohou se za ně považovat zelení. Zaprvé pro zcela nevídaný poměr počtu poslanců a vládních křesel (6:4). Stojí zato provést hypotetickou úvahu, podle které by současná vláda musela mít krásných 67 ministrů, aby všechny trojkoaliční strany byly uspokojeny stejným dílem. Druhým důvodem pro spokojenost je docela perspektivně rostoucí popularita této strany. Deklarovala se jako alternativa k opotřebovaným a ušpiněným standardním stranám, postavila se jim naroveň, zapojila se velmi úspěšně do politických čachrů a nikdo jí to nevyčítá. Před volbami se prohlásila za nositele nového (konečně správného, věcného) politického stylu a zcela nevěcně a ideologicky předem před volbami určila předem jejich výsledek prohlášením, že nikdy nepodpoří žádnou vládu, kterou by snad jen náznakem nebo tolerancí podpořil nějaký komunista. Převládajícím názorem potom je, že Bursík je správný chlapík, který drží slovo a neuhne. Okamžitý a bezvýhradný příklon k pravici je naprosto unikátní a absurdní. Ano, budování větrných elektráren a třídění odpadu (jako příklad ekologických témat) mohou být dobrým podnikáním, ale nikoli na bázi neviditelné ruky trhu. Je to dobré podnikání jen díky dotacím a zvýhodněním, tedy jinými slovy díky státním regulacím. Opravdu není znám jediný případ úspěšného podnikatele ve větrném elektrárenství, který by uspěl na volném trhu elektřiny mezi uhelnými a jadernými elektrárnami.
/n/n
Dalším vítězem v současné situaci je Václav Klaus. Svůj názor na řešení situace sice momentálně neprosadil, ale jeho ego může hřát rostoucí popularita, která je tradičně spjata s prezidentským úřadem. Jistě se o ni úspěšně zasadil i on sám svým instinktem pro vox populi. A zanedlouho určitě nastane situace, ve které bude opět moci povytahovat karatelsky obočí a vyčítavě pokleslými koutky připomínat, co říkal o stabilním řešení, které nemá být založeno na přeběhlictví. Fatálním nedostatkem současné situace pro něj je, že v dobře míněné snaze získat i pro sebe velké spojenectví ODS i ČSSD se znelíbil straně, kterou zakládal (nebo aspoň části). A poražená ČSSD si nakonec musela uvědomit, že Klausovy obstrukce během sedmi měsíců hledání vlády byly natolik destruktivní, že si už nemůže dovolit uvažovat o podpoře Klause v prezidentském úřadu, jakkoli si ho tam výzkumy veřejného mínění přejí.
/n/n
Lidé, kteří věří na pravolevé dělení politické scény, a ještě více ti, kteří spoléhají na věcnost, na neideologické řešení problémů, musí být docela rozčarováni tím, co se po volbách dělo, a jak to nakonec dopadlo. Lidé klonící se k principům solidarity cítí, že jejich politický směr byl poražen nepoctivým způsobem, který ohnul volební výsledky s pomocí dvou poslanců, kteří na několik týdnů zmizeli ze sněmovny i ze světa, dvou zvláštních mužů s uhýbavým pohledem a neurčitou rozplizlou mluvou. Lidé vyznávající individualismus musí považovat za zvláštní, že jejich vláda žije z vůle nejlevicovějšího sociálně demokratického poslance a za pomoci bývalého spolupracovníka ministra Ratha, který vypadá jakoby nedávno něco ukradl. S konzervativním smýšlením se to musí těžko snášet. A lidé věřící na neideologická řešení nutná v globální vesnici ohrožené změnami klimatu musí být poněkud zvikláni silně ideologickými (pravicovými) postoji bývalých ekologů. Ti, co vidí budoucnost v Evropské unii mají jedinou útěchu v tom, že jsme tam už naštěstí vstoupili a snad tam už zůstaneme, ať naše vláda bude jakákoli.
/n/n
I když se to zatím moc neříká, hlavní zodpovědnost za naši neradostnou situaci nesou dva zdánliví vítězové. Ti totiž zablokovali možnost jednání. Strana zelených svým předvolebním slibem, který by bylo lepší nedodržet. Václav Klaus svým nesmyslným a nezdůvodnitelným otálením při jmenování předsedy vlády a odmítnutím jmenovat ve druhém pokusu někoho jiného, než předsedu Topolánka.
<ul type="circle">
<li>
Odmítnutím variant vlády podporovaných komunisty zredukoval Bursík vyjednávací možnosti na minimum.
<li>
Prodlužování vyjednávacích lhůt zvyšoval Klaus tlak na přijetí řešení, i třeba špatného, aniž by se otestovala jiná řešení. Zároveň oddaloval možnost rozumného ústavního dosažení předčasných voleb, po kterých jeho straničtí kolegové volali. Přitom možnost předčasných voleb je rovněž motivujícím prvkem pro racionálnější vyjednávání.
<li>
Tím, že Klaus nebyl ochotný jmenovat Netopolánka předsedou vlády, jednal proti smyslu ústavy. Jen velmi jednostranně zaujatý člověk si dokáže vykládat ustanovení o třech pokusech tak, že to mají být tři stejné pokusy. Možnost pověřit předsednictvím vlády nebo aspoň vyjednáváním jinou stranu nebo aspoň jiného člověka je významná už prostě tím, že se zkusí něco jiného, ale rovněž nutí nabízet přijatelná řešení. Ekonom Klaus často hovořil o potřebě konkurence.
</ul>

Někteří realističtější politici (zatím jich není mnoho) si na jedné straně uvědomují, že jejich vítězství není z těch, která by si zasloužila oslavu, a na druhé straně přicházejí na to, že trocha nadhledu, inteligence a věcnosti bude lepší než ublížená hysterie. Bylo by hezké věřit, že jsme už u dna politické kultury a budeme už jen stoupat.
/n/n