Než mi jede tramvaj do práce, trhám šípky u keře, který je pár kroků od zastávky. Je to pár minut čisté práce a mám na čaj, zadarmo, zdravě a tak. Pochopitelně, jsem jediný, který to dělá, ostatní keře kolem ozobávají ptáci. Ale musím do práce pravidelně, tak do zimy postupně oberu i ostatní keře a nasuším šípky na čaj. Minule mne pozorovaly dvě babky, které čekaly na tramvaj, stejně jako moje maličkost. Ale neunavovaly se sbírat nic, kromě kvelbových výstřižků s akcemi. Nastoupili jsme do vehiklu společně, babky na mne hleděly, něco si špitaly a kroutily hlavou. Pak se konečně uklidnily a pustily se do četby beletrie v barvách. Třeba tam narazily na imunitní kouzlo zvané "šípkový čaj", přičemž to svinstvo v sáčcích stojí 40 korun. Za ty tři minuty dělám minimálně jedno balení, bez svinstva a bez olova, protože keře se nacházejí v parčíku mimo silnici.

Šel jsem učit hermeneutické pojetí jazyka a výklad se týkal teorie simulákra. Ta popisuje situaci, když dvě babky sedí na lavičce vedle šípkového keře a věří pouze nabízeným šípkům z letáku, protože jsou právě v akci. Stejně tak nám současné volební plakáty nabízejí simulákra politiky, demokracie, "řešení problémů", párek v rohlíku, kávu, dechovku či jiné paňáci. A mnoho jiných, s veřejnou věcí naprosto nesouvisejících blbostí. A přitom ta veřejná věc je hned za rohem.

Vsadím se, že ty dvě liberecké babky nešly hlasovat v referendu, kde rozhodovaly o ceně lístků MHD. Bohužel i pro mne, neb zde nemám trvalé bydliště. Viz článek V Liberci se koná místní referendum proti prodeji obecního majetku. Přitom je stejní zloději okradli ve velkém už dvakrát za posledních 20 let, a to v celkové výši městského dluhu zvící dvou miliard. Místní političtí zloději sebrali občanům města veškeré cenné pozemky a zastavili městský majetek, aby mohli přes zbytečné stavby rozkrást ještě i fondy EU. Liberec je jedno velké simulákrum zvané Synerov. A nyní může toto zadlužené město prodat do soukromých rukou cokoliv, co ještě má nějakou hodnotu, třeba i to MHD. Ti i ty mohou jít k šípku, ale nejdou, protože pro ně tento svět neexistuje. Stejně jako pro ně neexistuje nic obecního, ani stát jako společná věc. Jejich budoucnost je natištěna na barevných letácích těch, kteří je okrádají. Ale realita je pak dostihne, stejně jako jí neunikli občané dnešního Řecka.