Miloslav Lomič (nar. 1965 v České Lípě) je ženatý, má dva syny (17 a 15 let) a osmiletou dceru. Pracoval v obchodu s knihami, dále jako informatik a ekolog, naposledy jako manažer Strany zelených (SZ) za Liberecký kraj. A právě tento kraj vyniká v odporu proti Bursíkově normalizační politice. Po násilném rozpuštění krajského vedení (prosinec 2008) jsem tohoto přemýšlivého aktivistu, fotografa a milovníka klasických jazyků požádal o rozhovor.  

Jak dlouho jsi v SZ a proč jsi do ní vstoupil?

V březnu tomu bude pět let, co jsem ještě s několika přáteli založil v České Lípě toho času první fungující organizaci Strany zelených v Libereckém kraji. Tehdy existovala v celém kraji pouze jedna jediná, zcela nečinná organizace v Liberci. V té době jsem si po několika letech činnosti v českolipské místní skupině Hnutí DUHA, kterou jsme s mou ženou založili, začal uvědomovat hranice působnosti a vlivu neziskové organizace. Podařilo se nám oslovit a shromáždit kolem sebe skupinu společensky angažovaných lidí, které jsem si uměl představit jako aktivní politiky. A tak jsem se rozhodl, že je přesvědčím, aby vstoupili do politické strany. Tehdejší Strana zelených mi velmi imponovala svým dobrým programem a řadou sympatických, mladých a odpovědných lidí, kteří působili jako naděje šedivého starobince české politické scény. Já sám jsem necítil ani dnes necítím, že bych měl v politice působit jako profesionální politik, poslanec nebo tak něco. Chtěl jsem pouze pomoci k tomu, aby se vytvořit prostor pro mladé, alternativní a odpovědné lidi. A také jsem chtěl, aby moje rodina a mí přátelé měli v té zoufalé bídě tehdejšího politického spektra a osobností vůbec koho volit.

Pojďme k pravěku Zelených. Jak jsi viděl spor Beránek a Patočka versus „Otevřená platforma“?

Tak to jsme někde kolem listopadu roku 2003, kdy se formovaly první názorové proudy (viz třeba tento článek). Snažil jsem se jej nevidět jednostranně, ale mé tehdejší sympatie byly spíše na straně Beránkova vedení, které bylo velmi mladé a nezkušené. Podle mne ještě nedostalo dostatečný prostor a čas. Kritika jeho vedení byla jistě v ledasčem oprávněná, ale do dnešního dne jsem přesvědčený o tom, že proklamovaná otevřenost a demokratizace SZ nebyla jediným motivem signatářů Otevřené platformy. U mnohých z nich byla již tehdy primární touha po převzetí moci. Proto jsem na obou sjezdech hlasoval pro Jana Beránka. To jest, jednak na sjezdu v září 2004, kde kandidoval Petr Štepánek za podpory Bursíka. Ten vstoupil do strany až v roce 2004, a hned kandidoval na místopředsedu.  A také jsem volil Beránka na osudovém sjezdu v září 2005, který jej odvolal. Tím fakticky nastolil vládu Bursíka nad celou stranou. 

Kdy jsi poprvé poznal, že s Bursíkem něco není v pořádku?

Martin Bursík neměl mou důvěru již od samého začátku, kdy vstoupil do SZ. Působil na mne dojmem, že mu jde především o sebe sama, a že není bytostně a autenticky zastáncem "zelené" politiky. K takovému závěru jsem došel na základě řady zkušeností, které jsem s ním udělal já nebo mí přátelé. Způsob, jakým mluvil, nezvyklá míra pohrdání, které bezostyšně dával najevo lidem, kteří si dovolili mít na něco jiný názor nebo jej kritizovat, nebo pouze patřili k jinému názorovému spektru... Toto vše stejně jako celá řada jeho drobných nevědomých přeřeknutí či přepsání vytvářelo mozaiku, která prozrazovala, o jak nedůvěryhodného člověka se ve skutečnosti jedná. A hlavně, jaká je jeho hlavní motivace pro kariéru v SZ. Nepatřím k těm, kteří vynikají nějakou zvláštní intuicí v posuzování druhých lidí. I tak mne překvapuje, že nás již tehdy nebylo mnohem více. A ještě méně chápu, jak dnes někdo, kdo není Martinem Bursíkem přímo či nepřímo placen, mu ještě může věřit. Podporoval jsi po volbách 2006 vstup SZ do "přeběhlické" vlády?

Patřil jsem k lidem, kteří se na náš vstup do vlády dívali už od začátku skepticky. Ale tehdy jsem si ani ve svých nejčernějších snech nedokázal představit, že to bude až takto ostudné. Tehdy by nám nejen vzhledem k politickému rozložení sil více slušela skromnější a efektivnější role v opozici. Ačkoliv je to neuvěřitelné, dokonce i v této době argumentují příznivci našeho nešťastného a pro Stranu zelených naprosto destruktivního setrvávání v této, jak vtipně a výstižně říkáš, přeběhlické vládě. Prý když tam jsme, zmůžeme více, byť málo, než kdybychom tam nebyli. Já za touto argumentací již od začátku cítím takovou možná ne vždy zcela vědomou naději na nějakou malou domů. Jiné vysvětlení pro tento fenomén nenacházím. Ale vzhledem k tomu, že Martin Bursík se nikdy nikoho na nic neptá, není možné pokládat členům této strany otázku, zda by to či ono podporovali nebo ne.

Jak jsi viděl proměnu postů na ministerstvu školství (Kuchtová – Liška)?

Toto byla jen další ukázka destruktivní touhy Martina Bursíka po absolutní moci. Jeho mocenské ambice by vážně oslabit lidé pro něj podobně nevyzpytatelní jako je například Dana Kuchtová. Odvolal ji navzdory tomu, že si vzhledem ke svým politickým zkušenostem musel uvědomovat, že to poškodí stranu a její vratkou pozici. A zároveň si musel být vědom toho, že si to Dana Kuchtová nenechá líbit.

A co volba prezidenta Klause a postoj zelených?

S podporou Jana Švejnara jako protikandidáta Václava Klause jsem jednoznačně souhlasil, stejně jako s ostrou kritikou Václava Klause, která u příležitosti volby prezidenta ze strany SZ zazněla.

Jak vidíš postavení "rebelek" a zbytku klubu?

Osobní statečnosti Věry Jakubkové a Olgy Zubové a jejich názorového zakotvení v programu SZ si nesmírně vážím, minimálně stejně tak, jako odsuzuji servilní a zbabělé postoje zbytku poslaneckého klubu.

Takže se ani nemusím ptát, jak koaliční vláda plní volební program zelených... Už jsem říkal, že Martin Bursík coby předseda nemá ve zvyku někomu něco vysvětlovat. Tak proč by diskutoval se členy SZ o svých postojích a rozhodnutích? Proto je někdy obtížné posoudit, zda on a jemu oddaný, byť osiřelý zbytek poslaneckého klubu o plnění volebního programu ještě vůbec usiluje. Mnozí členové a většina našich bývalých voličů si spíše myslí, že tato vláda ruku v ruce s naším klubem jde přímo proti zelenému programu, proti jeho duchu i proti jeho ideálům. A nezapomeňte, že kvůli těmto ideálům vstoupili do SZ lidé, kteří by asi nikdy do žádné politické strany nešli.

Takže: nebylo by lépe, kdyby jste (byli bývali) v roce 2006 zůstali v opozici a v klidu pracovali na posílení strany?

Na tuto otázku jsem již odpověděl výše, tedy pouze rekapituluji: zcela jistě ano. Prospělo by to jak SZ směrem dovnitř, tak i důvěře, kterou strana velmi rychle ztratila. A tuto důvěru bude mnohem hůře a déle znovu získávat. To může trvat celé roky…

Co bude dál se zelenými?

To je velmi obtížné předvídat. Zatím lze s jistotou konstatovat pouze jediné: ztráta důvěry v SZ je větší, než se na první pohled zdá. Proto je na místě otázka, zda nově založená frakce kritiků současného vedení SZ nevznikla až příliš pozdě po hodině dvanácté. A je otázka, zda její existence a aktivity budou mít na kredit SZ u voličů vůbec nějaký vliv.

 Děkuji za rozhovor.