K probíhající debatě o liturgické hudbě (viz tento článek) zveřejňujeme se souhlasem autora a redakce jeden odborný příspěvek, který k nám přišel mailem. Muzikolog prof. Jiří Sehnal, CSc. na konferenci věnované 70. výročí vydání Jednotného katolíckeho spevníka  rozebíral vztah soudobé a liturgické hudby (Sylvia Urdová, Zborník príspevkov z muzikologickej konferencie, Bratislava 2008, str. 145-149.)

Často slýcháme nebo čteme, že církev je také nositelkou vzdělanosti a kultury. Nejsem si však jist, zda tato slova platí ještě dnes. V případě hudby, kterou dnes slýcháme v kostelích a v křesťanských mediích, jsem skutečně bezradný. Zdá se mi, že v liturgické a duchovní hudbě přestala platit všechna hodnotová měřítka a byla nahrazena osobním vkusem. V kostelích České republiky se dnes vyskytují čtyři druhy hudby:

a) gregoriánský chorál. Má trošku povahu zajímavého hudebního exponátu nebo divadelního představení, které zavání čímsi neznámým, tajemným, vždyť je tak starý. I tu latinu mu Boží lid promine. Provádí jej pochopitelně specializované scholy, často oděné do různých jakoby mnišských nebo kněžských rouch.

b) lidový duchovní zpěv v národním jazyku. Tím mám na mysli písně kancionálů, převážně v hodnotách půlka, čtvrtka, osminka, zděděné po předešlé nebo předpředešlé generaci, nová ordinaria a žalmové odpovědi. Zpívá je hlavně starší generace věřících od padesáti let výše, zatím co mladí většinou zatvrzele mlčí.

c) figurální hudba latinská nebo v národním jazyku, prakticky hudba kostelních sborů – zaznívá málo, protože doba rozkvětu sborového zpěvu již minula a pokoncilová liturgie mu příliš nepřeje, aby Boží lid nebyl zkrácen o svá práva. Podle tradice jednotlivých kostelů je vztah věřících k této hudbě různý.

d) „moderní“ křesťanský song. Tak nazývají mnozí věřící písničky ve stylu folku, popu rocku, často zesílené pomocí elektroniky do nesnesitelného rámusu a prováděné skupinami převážně nedospělých zpěváků rozličného stupně hudební vyspělosti. Tyto soubory se s oblibou nazývají scholy, aniž si uvědomují, že si tento název přisvojují neprávem, podobně jako si politici a sportovci přisvojili pojem charisma a z milenek se staly přítelkyně. Ke zpěvu těchto písniček se často připojuje nedospělá mládež, ale začíná si je osvojovat i část dospělých.

Naše generace byla vychována ještě v duchu myšlenek Motu proprio Pia X. Platí zásady Motu proprio ještě dnes? Kladu-li tuto otázku dnešním liturgikům, dostávám rozpačité odpovědi. Buď Motu proprio neznají nebo nemají odvahu říci, že neplatí.

Připomeňme si jeho zásady, kladené na liturgickou hudbu: posvátnost, uměleckost, všeobecnost. I když tyto požadavky uznávám, upozornil jsem v Příručce pro varhaníky (1999) že jsou dosti široké a dají se různě vykládat.

Co se dnes rozumí posvátností v hudbě? Až do nedávné doby usilovala církev o to, aby její hudba neobsahovala nic světského a aby se zřetelně lišila od hudby světské. Tento požadavek je obsažen ve všech církevních dokumentech minulosti. Přiznejme si nejdříve, že tento požadavek je těžko splnitelný, protože církev žije ve světě a nemůže svět ignorovat a hranice mezi duchovním a světským není, a nikdy nebyla zcela jasná. Cecilské hnutí spatřovalo počátek zesvětštění chrámové hudby ve vícehlasu, později v tanečních motivech a nakonec hlavně v opeře. V čem by reformátoři spatřovali světské prvky dnes? Má dnes církev měřítko, podle kterého se pozná světskost v hudbě? Na druhé straně víme, že církev byla vždy schopna strávit a přetvořit pro svou potřebu i mnohé světské prvky. Připomeňme si problémy polyfonie v 15. a 16. století a operu v 17. a 18. století. Co je světská hudba dnes? Domnívám se, že je to hudba, která je přednostně určena pro světské použití. Kdysi to byla hudba operní, dnes je to určitě hudba masových sdělovacích prostředků, hitparád a diskoték. Sluší se zavádět tuto hudbu do kostela a do liturgie? Ještě obtížnější je stanovit, v čem spočívá uměleckost hudby. Je gregoriánský chorál umělecký? Snad se dá spíše hovořit o uměleckosti jeho přednesu. Jsou písně našich kancionálů uměním? Vždyť všichni víme, že se mezi jejich nápěvy vyskytují i kýče, které se nikdo neodváží odstranit, protože Boží lid je miluje a i my odborníci jsme na ně odmalička tak zvyklí, že nám tolik nevadí. Otázka kýče však není předmětem mého příspěvku. Figurální hudba bývá většinou umělecká, i když její přednes nebývá vždy umělecký. Zda je tzv. moderní duchovní hudba mládežnických schol umělecká nebo se jí může stát, nevím.

Postulát všeobecnosti, tj. všeobecné srozumitelnosti liturgické hudby vyřešila instrukce Musicam sacram doporučením, aby byly respektovány kulturní tradice jednotlivých národů a etnik, tedy principem uplatňovaným již v 17. století jezuity v Číně. Zda hudba mládežnických schol roste z domácích tradic, pochybuji. Bohužel nejen různé země světa, ale i různé generace a jednotlivci si vysvětlují pojem tradice různě. A nelze dnes ani zabránit tomu, aby určitá země nepřevzala tradici jiné země. Bylo několikrát zdůrazněno, že nelze vnucovat západoevropskou kulturu Afričanům, ale na druhé straně od nich rádi přebíráme natřásání, tleskání, podupávání, které určitě naší tradici neodpovídá. Jsme schopni dnes stanovit hranici, za kterou hudba přestává být všeobecná, tj. všeobecně srozumitelná? A existuje vůbec obecně srozumitelná hudba?

Hlavní požadavek Tridentského koncilu na hudbu byl, aby podávala srozumitelně neporušený liturgický text. Všichni víme, že tento požadavek upřednostnil homofonní styl, usnadnil vznik doprovázené monodie a nepřímo i opery. Jaká je realita? Texty gregoriánského chorálu byly srozumitelné nejen díky jednohlasu, ale také proto, že je účastníci (klerus a intelektuálové) znali většinou zpaměti. Texty kancionálových písní znali lidé buď zpaměti nebo je mohli číst z tištěných zpěvníků. Texty, přednášené sborem jsou bez problému srozumitelné lidem, kteří je znají zpaměti. Rád bych věděl, kdo z vás rozumí slovům, byť v mateřském jazyce, když je zpívá velký sbor nebo je přednáší sólista, zejména soprán ve vysoké poloze? Ale totéž platí o srozumitelnosti textů tzv. moderní hudby. Pravdu vyjádřil ředitel monstrpřehlídky moderní křesťanské hudby ve Zlíně (Katolický týdeník 39, 2007), když napsal: "U2 je křesťanská kapela a řekl bych, že 90 procent lidí v České republice o tom neví. A kdyby byli schopni dekódovat ty texty, tak by se asi moc divili." Myslím, že autor měl hodně pravdy nejen proto, že textu zpěváků, zesíleném elektronikou, není nic rozumět, ale že příznivcům této hudby o text vůbec nejde.

Někdy se mi dostává odpovědi, že všechny hudební problémy vyřešila instrukce Musicam sacram, ale setkal jsem se s liturgiky, kteří říkali, že tato instrukce už neplatí. Od počátku je známo, že Musicam sacram je dílo liturgiků, mezi nimiž nebyl ani jeden hudebník. Víme, že instrukce přispěla na Západě k úpadku kostelních sborů. U nás to nebylo třeba, protože sbory zdecimovali již komunisté. Příklad: jaký poklad liturgické hudby máme rozvíjet, když jsme jeho základ, hudbu na latinské texty, zvláště na texty mešního ordinaria z liturgie vyloučili, zazdili nebo přenechali převážně souborům staré hudby, které jsou většinou k víře lhostejné? Proč je zvuk píšťalových varhan charakterizován mysticky nadneseným výrazem mirus clangor? Tak by se odborník sotva vyjádřil. I můj vztah je k instrukci velmi zdrženlivý (psal jsem o tom roce 1969 v Opus musicum).

Specifickým problémem je latina. V gregoriánském chorálu je latina brána na vědomí jako samozřejmost. Těžší postavení má ve figurální hudbě. Někteří mladí kněží, kteří se latině nenaučili, ji doslova nenávidí a ve svých věřících pěstují názor, že poslední koncil latinu v liturgii zakázal. Nezazlívám církvi, že oslabila primát svého mateřského jazyka, když přistoupila na to, co přijal celý svět, který ke své škodě nahradil latinu angličtinou. Ani nezpochybňuji snahu učinit všem lidem liturgické texty přístupné v mateřském jazyce. Ale nechápu pohoršení některých zbožných katolíků nad tím, že papež „znovu zavádí latinu“, aby si „naklonil lefebvristy“. Vždyť církev se nikdy latiny nezřekla. Latina se dnes nemůže do kostelů vrátit, protože ji už nikdo nezná ani pasivně.

Instrukce Musicam sacram vůbec nevzala v úvahu, že hudba nepůsobí na člověka jen obsahem zpívaných slov, ale ještě něčím jiným, co nemuzikální člověk nepochopí. Podle Musicam sacram by většina staré latinské hudby byla určena jen pro duchovní koncerty. Ale zkušenost mne přesvědčila, že naši věřící o koncerty nestojí a že i tu těžkou figurální hudbu snesou snáze při liturgii nebo při nějaké pobožnosti. Je-li kostel plný při duchovním koncertu, většina jeho návštěvníků nepatří k těm, kteří chodí v neděli do kostela. Přiznejme si, že většina duchovních koncertů je prakticky pořádána pro nevěřící. Možná, že některé z nich přivede hudba k uvažování o víře, ale sám tomu příliš nevěřím.

Dovolte mi ještě závěrečnou úvahu. Přiznám se, že tzv. křesťanskou populární hudbu, se vším, co lze pod tento pojem zahrnout, nemám rád. Proto ani nemám pro tento druh hudby hodnotová měřítka. Na druhé straně jsem k ní tolerantní, pokud nepřekročí určitou mez a pokud mi není vnucována. Dokonce uznávám, že texty některých kytarových písniček dokáží dnešní lidi lépe oslovit než texty některých tradičních kancionálových písní. Připouštím dokonce, že se možná něco v mentalitě současného člověka změnilo, co já dobře nechápu a že musíme pokorně čekat, jak se s tím Duch Svatý vypořádá. Protože se nevěřím, že současný stav hudby v našich kostelích je jen přechodný nebo dočasný a nechci jen kritizovat, pokouším se hledat vysvětlení. Napadly mi tři hypotetické možnosti:

1) Celková hudební nevzdělanost a primitivismus naší společnosti. To platí i o většině mladých kněží, kteří jsou jakýmsi vzorkem většinové společnosti, která je po stránce uměleckého vkusu na velmi nízkém stupni. Nevadí jim slyšet v kostele to, čemu jsou zvyklí naslouchat v televizi a rozhlase. Jinou hudbu neznají a jsou přesvědčeni, že to je nová křesťanská hudba. Mladí kněží jsou přesvědčeni, že tato hudba je dobrým nástrojem nové evangelizace. Jestliže mladí milují kytary, bubny a keyboardy, zamilují si i Krista. Proto je situace taková, jaká je. Bylo tomu tak i v minulosti, před padesáti, před sto lety? A bylo-li tomu jinak, proč?

2) Masový vstup plebejského prvku do sakrálního prostředí. Zdá se mi, že něco podobného se sit venia verbo již jednou v dějinách hudby odehrálo. Plebejským nebo mírněji řečeno lidovým prvkem byla v 16. století duchovní píseň v národním jazyku. Zasloužili se o ni naši odoučení bratři husité, utrakvisté, čeští bratři, kalvíni. Církev, tvrdošíjně lpějící na latině, jako jediném liturgickém jazyku, přijala tuto novotu nerada a trvalo dvě stě let, než ji přijala za svou. Nebudu se zde pouštět do úvah, do jaké míry, kdy a z jakých důvodů pronikly do duchovního zpěvu i melodie světské. Jde mi spíše o to, že i dnes zažíváme v kostelích něco, co bychom mohli označit jako vpád plebejského nebo spíše světského, vulgárního vkusu. Jestliže si dnes neumíme představit bohoslužbu bez zpěvu písní kancionálu, kladu provokativní otázku: Nestojíme dnes na začátku epochy, ve které kytary, bubny a keyboardy vytlačí z kostelů všechny ostatní hudební druhy.

3) Chrámová hudba přijala styl postmoderny. Domnívám se, že vysvětlení dnešního stavu chrámové hudby můžeme hledat v hojně používaném pojmu postmoderna. Postmoderna se vyznačuje bouráním nejen estetických, ale i morálních přehrad. Postavila do jedné řady operu, Hradišťana, Lucii Bílou, Bacha, Moravanku, Karla Gotta, Českou filharmonii i hard rock. Je to dobře patrno z pořadů našeho rozhlasu i televize i z posledních programů hudebních festivalů jako je Pražské jaro nebo Brněnský podzim. Každá celebrita, která produkuje nějaké akustické projevy je označována za umělce. Není stav naší chrámové hudby také jen odrazem této současné tendence? Postmoderna totiž zahrnuje pod pojem kultura cokoliv.

Církev vždy usilovala o vytyčení hranice mezi světským a profánním. Byla tato snaha historickým omylem, který se v jedenadvacátém století přežil? Potřebuje nová evangelizace k svému úspěchu rezignovat na kulturní hodnoty? Propast mezi tím, co čteme ve studiích o církevní hudbě a mezi hudbou, se kterou se denně v našich kostelích setkáváme, je stále hlubší, jakoby jedno nesouviselo s druhým. Bylo skutečně přáním posledního koncilu šířit nejvyšší duchovní ideje pomocí nástrojů pokleslé kultury?