<P>Rok 2005 by mohl být tak trochu rokem diskuse o důchodové reformě. Premiér Gross ho tak předznamenal hned v novoroční televizní sedmičce, demografové už bijí na poplach dlouho, na reformu se šetří peníze z privatizace. Diskuse o reformě až na vzácné záchvaty zatím neprobíhá, začala pouze diskuse o tom, že by měla začít diskuse. Je to něco jako ve vojenství dělostřelecká příprava: není to ještě žádný opravdický útok, má jen vnést zmatek a strach do řad nepřítele. Co se důchodové reformy týče, zjevný a jediný nepřítel je stárnoucí daňový poplatník.</P>
<P>Mimochodem je zde jistá podobnost s debatou o evropské ústavní smlouvě. Politici i odborníci už dlouho vypouštějí zkratkovitá prohlášení a dodávají k nim, že ústavní smlouva je dokument složitý, není možné ho odbývat zkratkovitými prohlášeními a je nezbytné zahájit hlubokou diskusi o jeho jednotlivých důležitých bodech. Tu ovšem zatím nikdo nezahajuje; asi proto, že se nevejde ani do Kotle ani do dvouminutových šotů ve večerních zprávách.</P>
<P>Je dobře známo, v čem je stávající problém penzí: ubývá občanů v produktivním věku a přibývá těch, kteří už mají tento věk za sebou. Tím pádem se snižuje produkce na průměrnou občanskou hlavu a ve společnosti, která si zvykla měřit svoje blaho právě národním produktem, tím klesá životní úroveň. Zatím je celá věc prezentována víceméně jako účetní lapálie – nevychází rozpočet, tak se sumy musí přesunout z kolonky do kolonky a pak to bude lepší. Jenže nebude, takže buď budeme efektivněji a víc pracovat (rozuměj platit vyšší daně a do důchodu odcházet ve vyšším věku), nebo nám poklesne míra blahobytu. Nikdo v historii se nedomohl vyšší voličské přízně oznamováním vyšších daní, delší pracovní povinnosti či nadcházející bídy; možná i proto slýcháme od politiků vládních stran volání po konsenzu ve věci reformy penzí přes celé politické spektrum, o Černého Petra se každý rád podělí.</P>
<P>Ptal jsem se ekonomů, zda změna systému z průběžného financování na nějaký systém založený na osobních účtech nebo libovolný jiný může způsobit, že při zachování stejných důchodových daní a věku odchodu do důchodu nepoklesne životní úroveň. Nemůže. Ptal jsem se tedy, jestli taková změna může mít nějaký jiný pozitivní dopad. Ano, lidé prý budou vědět, kam jejich peníze jdou, budou je moci sledovat, uvědomí si, že spořit na penzi něco stojí. To nelze označit než za velice správné; jen je třeba podotknout, že za cenu přinejmenším jednoho privatizovaného ČEZu to bude nejdražší osvětově-pedagogická kampaň v dějinách vesmíru.</P>
<P>Hlavním úkolem politiků ve věci penzijní je tedy sdělit občanům, že budou muset pracovat více, a dostanou za to méně, než bývalo zvykem. A to nejradši tak, aby si toho občané nepovšimli. Pro tento účel se různé systémy založené na osobních účtech a podobné konstrukce náramně hodí; na problému samém sice nic podstatného neřeší, ale věc důkladně zkomplikují a zamlží. Oč lépe zní teze, že výnos privatizace ČEZu padne na zalepení výpadku ve financování průběžného systému, než že ČEZ jednoduše během nějakých deseti, dvaceti, třiceti let prožereme. Další možnost zamlžení věci nabízí kombinování nově zavedeného systému se starým průběžným. Trojpilířový systém, jak o něm mluví náš premiér, beztak spočívá na myšlence divide et impera, osvědčené ve výběru sociálního a zdravotního „pojištění“: část platu takzvaně odvádí zaměstnavatel, část zaměstnanec; mají sice stejný zdroj a stejné určení, ale na výplatní pásce se sumy nevyjímají tak hrozivě a co oko nevidí...</P>
<P>Možná že je ale vlastně všechno, jak být má. Možná celý národ teď čeká na nějaký účetní a legislativní čachr, který by institucionalizoval dojem, že stárnutí populace žádné skutečné a bolestivé změny nepřináší. Tím odporuji vlastním očekáváním nastaveným v úvodu – nějaká věcná diskuse by hledanou reformu úplně zhatila.</P>
<P>Mimochodem skeptik ve mně se domnívá, že žádná diskuse nebude ani k evropské ústavní smlouvě, že dělostřeleckou přípravu ukončí až rezignovaný povzdech, že na nějakou diskusi je už pozdě. Svede se jen šarvátka, zda má referendum být v době voleb, nebo jindy, padne pár emotivních – tu nacionálně, tu proevropsky laděných – výkřiků a o národním pohledu na evropskou ústavu rozhodne momentální míra sympatií k mediálním obrazům Grosse a Topolánka.</P>
<P> </P>