V nadpise stojí provokativní tvrzení, že se člověk dostává k Bohu skrze své hříchy. Rád bych ve svém psaní nabídl sérii reflexí vztahu s Bohem z hlediska psychologie a samozřejmě z hlediska své vlastní zkušenosti duchovního hledání.
K Bohu se dostávám na základě bezmoci, na základě toho, že jsem něco pokazil, špatně řekl nebo udělal. V tom případě mám prázdné ruce, nemám, čím bych se mohl vykázat a právě tehdy je přítomnost Boží lásky hojivá, uzdravující a hřejivá. Bůh není továrník, který neustále sleduje naše výkony a před kterým bychom se museli ukázat, blýsknout. Bůh je antitezí tohoto přístupu, je láska, která se dává nikoliv na základě našich heroických výkonů, ale na základě toho, že chceme být s Ním. Dokonce si dovoluji tvrdit, že naše duchovní „podnikání“ může někdy být motivováno potřebou skrýt před Bohem naše třinácté komnaty a nejen před Bohem, ale i sami před sebou. Nicméně ochota k sebepoznání, jinak řečeno ochota k pravdě, ke vztahu s Bohem bytostně patří. Ale právě sebepoznání našich bolavých míst ve vztahu s Bohem, před Bohem, nemusí být nutně tak trýznivé a skličující jako například v psychoterapii, ale může se zachytit v Jeho lásce, v uvědomění si skutečnosti, že On nás přijímá takové, jací jsme. Problémem, o němž mluví mnoho kněží, kteří zpovídají, je, že člověk má problém, aby přijal sama sebe takového, jaký je, aby sám sebe akceptoval. Jde o to, abychom se nedostali pod tlak ideálů, ideály jsou jistě dobré, ale ztotožníme-li se s nimi, mohou nabývat nutkavé formy. Nedokážeme již přijmout skutečnost, že nejsme jen ti ideální a dobří, máme problémy s tím, že je v nás mnoho zlého, nedokonalého, nespoutaného, impulzivního.
Jak na tyto stránky sebe sama, jež nemáme pod kontrolou reagovat? Buď je můžeme potlačit a snažit se předstírat, že je nemáme, ale to je doslova cesta do pekel, neboť pak tyto nepřijaté obsahy nás samých neovládáme, ale ony ovládají nás. Lépe je o nich hovořit před Bohem. A zeptat se: Co o mně tato stránka mé osobnosti vypovídá. A můžeme si být jisti, že Bůh nás má rád takové, jací jsme – i s našimi chybami, pády, zraněními, bolestmi. A smyslem duchovního růstu a zrání je také to, abychom se i my naučili své chyby akceptovat. To neznamená, že na ně rezignujeme, ale znamená to, že se nebudeme zabývat jen svými chybami, ale také svými možnostmi, potenciálem, hřivnami a dary, jež jsme od Boha dostali. Často máme tendenci své chyby zveličovat a zabývat se pouze tím, co nás trápí, nikoliv tím, čím nás Bůh obdaroval.
A tak se dostávám oklikou zpátky k názvu této reflexe. Právě naše chyby, pády a zranění, pokud je upřímně před Bohem vyznáme, nás přivádějí zpět do Jeho náruče. Nic Mu nečiní větší radost, než to, že nám může odpouštět a že za Ním můžeme kdykoliv přijít. A tak vědomí našich chyb a vědomí našich pádů nás přivádí k Němu, k vědomí, že při vší naší slabosti a nedokonalosti On s námi vždy zůstává, zamiloval si nás, touží po tom, abychom si s Ním povídali a sdíleli s Ním své radosti i starosti. A právě hříchy nás přivádějí k uvědomění si toho, že Jej potřebujeme, že je pro nás důležité a posilující s Ním být a vracet se k Němu. Neznamená to, že bychom hříchy měli vyhledávat, jen je můžeme – v rámci pokory – příjmout jako něco, čeho se dopouštíme a do čeho budeme vždy upadat, nicméně můžeme vidět v jejich vyznání a lítosti jednu z cest k Bohu. Právě naše pády a bloudění nám ukazují, že nemusíme podlehnout tlaku výkonu, ale že se můžeme na Boha spolehnout – právě vědomí našich slabostí a nedokonalostí nás přivádí zpět k touze pít ze studny vody živé. Jak píše Anselm Grün ve své knize ,Kdybych měl už jen jeden den života‘:
„Neboj se! Ono není tak důležité, jak se ti teď daří nebo zda jsi ztroskotal či nikoliv. Vůbec není na tobě, abys rozhodoval, zda se tvůj život vydařil či nikoliv. Důvěřuj Boží lásce! Ta je základnou, z níž můžeš žít. Ta ti postačí, zahojí tvé rány. Láska Boží se týká tebe osobně. Protéká tebou skrze tvůj dech. Nebraň se jí - a všechno bude dobré. Nestarej se o své chyby a starosti, o hříchy a o svou vinu! Boží láska promění všecko, co je v tobě temné a poskvrněné. Spusť se volným pádem do Boží lásky! A přestaň se posuzovat! Vůbec není důležité, zda jsi sám před sebou a před lidmi dobrý nebo špatný. Jsi milován - a v tom je klíč k celému tvému životu." (Grün, 2000, s. 23).
S námitkou, že je toto pojetí zbožnosti příliš dětské (infanitlní) se budu vyrovnávat v příštím textu. Přeji všem laskavým čtenářům, aby měli sílu a fantazii k tomu, aby věřili nikoliv v Boha, ale Bohu.