V <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=219">desátém díle</a> údajně oblíbeného seriálu o spiritualitě jsme shrnuli dosažené výsledky naší fenomenologické metody. Slíbili jsme jiný pohled na duchovno než očima dogmatického katolíka či evangelíka, kteří už dopředu ví, jak se věci mají, protože jim to řekla Bible nebo jejich farář. Předešlé úvahy nás situovaly do zajímavého bodu. Vnímáme jakýsi zvláštní pocit před „Bohem“, kterého úmyslně dáváme do závorek (<em>etsi Deus non daretur</em>). Jak se takový „Bůh“ fenomenálně zjevuje? Pro kradnoucího státního či městského úředníka se objevuje v podobě morálního příkazu: „Chovej se slušně a žij ze svého platu jako ostatní!“ (I když je to těžké.) Pro katolíka žijícího ze samovolně přežvýkávané víry otců se „Bůh“ kryje s postavou jeho duchovního zástupce trpícího nadváhou a stálými pochybnostmi o loajalitě farníků ke kostelu. V každém případě jsme v euklidovské geometrii, protože podobný výskyt Božského v našem životě má dva rozměry.
/n/n
První rozměr dodává pocit vážnosti a závaznosti (latinsky: <em>gravitas</em>, <em>auctoritas</em>) daného Transcendentna. Tak se technicky jmenuje každý duchovní jev, který nás přesahuje a my k němu cítíme závazek nepodmíněnosti. Všimněte si, že to cítí každý. Například úplně na začátku jsme zmínili unikátní schopnost člověka zabíjet bližního pro abstraktní čipové jednotky, na něž se dnes redukovala výplata peněz. Symbolické vidění nepodmíněného vede zmíněného dobráka k tomu, aby ctil až do krajnosti daný imperativ: „Pokradeš!“. Z hlediska jevového tedy slouží určitému „Božstvu“, tj. uctívá jistý nárok jako nepodmíněný a absolutně platný. Nebo konvertuje zkorumpovaný funkcionář a začne uctívat nárok nepodmíněného morálního závazku: „Nenecháš se zkorumpovat!“ Katolík nebo evangelík podobným způsobem uznává určité náboženské hodnoty zprostředkovávané Biblí a (nebo) církví: „Věřím v Boha, Otce všemohoucího...“. První rozměr spirituální geometrie tedy ukazuje hodnotu Boha jako hodnotu, se kterou nesmíme manipulovat podle naší libosti. Tím je dána souřadnice „x“ známé karteziánské sítě, tedy nepodmíněný závazek napomínající každého ke slušnému životu. Souřadnici „y“ představuje náš zápas o integraci tohoto závazku do osobního života zde a nyní. Naplnění jakéhokoliv morálního či duchovního imperativu stojí úsilí, protože není samozřejmé. Samozřejmé je krást a lhát, protože to vyhovuje momentálním potřebám, které máme všichni a pro něž jsme také schopni mnoho či mnohého obětovat. Zda obětujeme všechny, či jen některé, to záleží na subjektivně vnímané míře nepodmíněnosti. Ale „můj“ pocit úcty k zákonům a hodnotám či závazek osobní integrity, apel bližního, povinnosti atd. dává obecnému zákonu osobní rozměr výzvy adresované přímo na mne.
/n/n
Zkřížením obou os vzniká model jednání z osobního svědomí, který jsme popsali v minulé kapitole na osobách typu Sokrata, Ježíše, Husa a nesčetných dalších mučedníků pro pravdu. Tento model jednání je však zajímavý i jiného důvodu. Jeho geometrie není euklidovská, nýbrž ne-euklidovská. V normální ploše se dvě rovnoběžky protnou až v nekonečnu. Pokud je však nakreslíme na kouli či na vypuklé ploše, stihnou se potkat o něco dříve. Podobně Sokrates a Ježíš aktualizovali Martínkovo přikázání o luxování novým způsobem. Umožnili protnutí obecného příkazu v rámci osobní svobody. Stejně tak se Šalamoun ve svém slavném rozsudku o maternitě uchýlil ke lsti proto, aby zvítězila pravda. Pokud by byl pozitivistickým soudcem české provenience, líčení by odročil do smrti své či dotyčného dítěte. V mezidobí by pochopitelně vládla nespravedlnost a bezpráví, ale na to jsme si už zvykli. Ne-euklidovská spiritualita vnesla do rozměru povinností a apelů novou dynamiku danou na svobodném jednání. To najdeme u osobností zmíněného typu. Uznávají výzvu normy, ale jako poslední imperativ berou nikoliv tuto normu, nýbrž svobodný život v pravdě: sobota je pro člověka a ne člověk pro sobotu. Jinak řečeno: morální příkazy jsou zde proto, aby nám otevřely prostor neeuklidovské spirituality, kde se protne osobní zájem svobodného a kultivovaného člověka s nadosobním apelem hodnost. Jak víme z minula, toto lze provést pouze v jedinečné situaci, kdy se obecný apel musí prakticky aplikovat jako v případě Šalamounova rozsudku. Přesto všechno začíná opravdový duchovní život až ve stereometrii, tj. v trojrozměrném prostoru. Jak to vypadá v praxi, o tom až příště.
/n/n