Sněmovna přijala 26. 3. 2014 zákon o státním dluhopisovém programu na úhradu jmenovitých hodnot státních dluhopisů a některých dalších dluhů státu splatných v roce 2014. Maximální rozsah tohoto státního dluhopisového programu je téměř 210 miliard Kč, přičemž dluhy vyplývající ze státního dluhopisového programu podle tohoto zákona budou splaceny nejpozději uplynutím 105 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Co to znamená? Že budeme valit stále se zvětšující kouli dluhů stále před sebou. O problematice jsme psali v článku Kouzla kolem českého státního dluhu a rozhovoru s Jaroslavem Ungermanem (Skončí kapitalismus na úvěr?). Podíl jednotlivých vlád na tomto dluhu od roku 1997 můžeme vidět např. na Britských listech. Velikost této zátěže na státní rozpočet České republiky by v budoucnosti měl být limitován tzv. Fiskálním paktem, který připravuje EU.

Ten je pro nás zatím nezávazný, jelikož se týká jen okruhu zemí, jejichž měnou je euro. Připravovat se však můžeme již nyní na maximální zadlužení ve výši 60 % HDP s maximálním ročním schodkem rozpočtu ve výši 0,5 % HDP. A chystat bychom se opravdu měli, protože k limitu 60 % se již blížíme mílovými kroky a k sestavení rozpočtu se schodkem maximálně 0,5 % bychom, jak se zdá, potřebovali kouzelníka, a nikoliv ekonoma. Můžeme však být klidnější, protože kouzelníka hledá nejen naše vláda, ale i celá Evropská unie. Navíc nesplníme-li daná kritéria, přijde na řadu mírná pokuta 0,1 % HDP. Prostě i zadlužení má své limity a Česká republika nedisponuje takovým mocenským vojenským a ekonomickým potenciálem jako Spojené státy, jejichž míra zadlužení přesáhla 17 bilionů dolarů, což představuje asi 110 % jejich HDP.

Jak je vidět, dluhy neseká jen proradná levicová Zemanova či Paroubkova oranžová postkomunistická tsunami, ale i ta liberálně konzervativní. Žijeme prostě v globálním světě kasinového kapitalismu. A z něj nás nevytáhne ani Sobotka, ani kníže mající k lidu nejblíže. Záměrem majitelů kasina není náš bankrot, ale přiměřené zadlužení, které nám umožní přežít do příští výplaty, jejíž hlavní část odvedeme hlavnímu bankéři. Na začátku je „půjčka bez rizika“, pokračování přes půjčky na splátky první půjčky, a tak dále až k osobnímu bankrotu, aby nám zůstaly jen pověstné „holé ruce“ a konečně jsme si tak mohli s chutí zazpívat známý šlágr „Teď když máme co jsme chtěli, do rachoty zvesela … vyhrňme si rukávy“. V našem, celostátním případě, platíme ročně „na obsluhu státního dluhu“ kolem 100 miliard korun ročně.

Nezoufejme, navíc nám naši přátelé ještě poskytnou na úvěr třeba ony krásné stroje F16, kterými můžeme rozbít kde co, například nějaké ukrajinské nebo ruské městečko. No nepronajměte si takový výhodný artikl za pouhých 10 miliard, když si za ně můžeme půjčit hned 14 takových užitečných kousků. Dále pro nás banky mají připravenu jednu energeticko-bezpečnostní elektrárničku za několik set miliard. A když bude nejhůře, přihodí navíc zcela zdarma jeden světově unikátní radar. Můžeme být tedy klidní, naši spojenci nás ve štychu nenechají. Mají bohaté zkušenosti jak na to.

Zprivatizuje se třeba zdravotnictví, aby tak mohlo poskytovat služby jen těm, co na to mají. To jsou naši pilní občané, většinou bývalí veksláci a šmelináři v zeleninách, kteří se za Klause neflákali, ale poctivě se činili v různých bankách, fondech, správních radách atd. Tito neoliberální kapitáni dali příklad ostatním, aby se také naučili hospodařit, spořit a poctivě pracovat. Receptem na šťastnou společnost je totiž nerovnost.

To samozřejmě ví v USA většina demokratů i republikánů a jen některým zpozdilým senátorům tato blahodárnost pořád nejde do hlavy. Jedním z nich je americký senátor Bernie Sanders, který je k vidění se slovenskými titulky, zapněte si je na videu.

Invalid YouTube URL provided


Tento senátor tvrdí, že bohatí vedou válku proti chudým. Více než kdykoliv v historii Spojených států ubývá střední třídy a přibývá chudoby. USA - náš vzor! I naše země jde vpřed, nijak nezaostává za prvním hráčem světové ekonomiky. Všiml si toho Paul Craig Roberts, bývalý náměstek ministra financí USA a držitel nejvyššího francouzského vyznamenání, čestné legie. Podle něho jsme loutkovým státem USA. Vzhledem ke Klausově minulosti a původu nás podobné tvrzení naplňuje hrdostí. Loutkami jsme rádi a loutky zbožňujeme. A naše média by k tomu dodala: Komu se to nelíbí, ať hlasuje nohama a táhne do Afriky, KLDR nebo na Kubu.

Ne každý z nás dokáže být tak kouzelně ohebný, jako náš současný eurokomisař a sběratel řady vyznamenání Štefan Füle. Tento muž nabral základy diplomacie jako komunista v Moskvě, aby je zúročil jako přesvědčený demokrat, na postu velvyslance České republiky v NATO. Dnes své moskevské vzdělání uplatňuje na místě eurokomisaře zodpovědného za rozšiřování EU a politiku sousedství. Jedině takovým pružným způsobem se mohou ve společnosti nerovnosti prosadit nejlepší a nejnadanější.

Dalším zářným příkladem řešení domácí a ukrajinské krize se jeví hudebník Michael Kocáb. Prodával majetek DIKů, který nebyl jeho, a v tom je jeho genialita, na kterou každý z nás není schopen dosáhnout. Přesně jak to zpívá v písni „Snaživec“.

Invalid YouTube URL provided


Ano, my co nemáme Kocábův talent, můžeme brnkat tak leda koledu. To však vůbec nevadí, na tom je právě založena ona společnost nerovnosti, která umožní těm nejlepším vyniknout a být po zásluze i lépe odměňován. Proto ti nejlepší z nás, když už privatizace téměř skončila, vsadili na vzdělání třeba na prestižních „plzeňských právech“. Další oblastí, v níž vyniknou jen opravdu ti nejlepší, je investování do akcií. V tom se ukázal být schopným někdejší předseda vlády Stanislav Gross, který si nejprve půjčoval na byt od strýčka pár milionů, aby o pár let později inkasoval 100 milionů. Myslel to upřímně, a také nám to všem dokázal. Nikdy nezapomeneme.

Po pravdě řečeno, takových výtečníků měla a má Česká republika nadbytek a není možné je všechny vyjmenovat. Jejich množství a působení totiž tak nějak koreluje se státním dluhem kolem dvou bilionů korun. A tento zase koreluje s výtečníky celého světa.

Kam tedy kráčíme a kam kráčí svět?

Ruku v ruce kráčíme k revoluci, válce, či jinému krachu. Společnost, která je založena jen a pouze na soutěži, ani jinak dopadnout ani nemůže. Bohatí, - tedy alespoň někteří - se budou muset vzdát svého bohatství, nebo jim bude odebráno, dluhy budou odpuštěny nebo skončí v hyperinflaci a bankrotu. Každopádně můžeme být klidní, ať už to dopadne jakkoliv, jsme pevnou součástí tohoto světa, který společně stojí a také společně padne. A pak jistě vstanou noví výtečníci.