„Pojedu s tebou!“
„Ne, nikam nepojedeš, chci jet sám.“
„Ale jo, pojedu.“
„Nepotřebuji nikoho otravovat. Ještě jsem snad svéprávný a můžu si jezdit jak chci.“
„Říkám ti, že se ráno sejdeme na nádraží.“
„Dobře, když tedy jinak nedáš, tak v kolik chceš jet“, dodává smířlivě nakonec.
Rok co rok, bezmála již sedmdesát let jezdí můj tatínek ve výročí úmrtí své maminky na její hrob. Rok za rokem je tato cesta pro něj namáhavější.
Když ráno vcházím do nádražní haly, vidím jeho šedivé vlasy ve stánku s časopisy. Stále ho drží vášeň pro politiku.
„Chceš si taky něco koupit ke čtení?“
„Ne. myslím, že bude stačit to co máš ty. Ty mi něco půjčíš.“
Stojíme na peronu a vyhlížíme vlak. Cožpak se lze dnes spolehnout na jízdní řád? Jen naiva si může naplánovat těsnou návaznost spojů. Vlaky si jezdí, jak chtějí. Konečně!
„Žádáme cestující ze zpožděného rychlíku, aby urychleně přestupovali....“ Ano, ano. Snažíme se být rychlí, jistěže.
„Není ti dobře, viď?“
„Počkej, za chvíli to přejde“, sotva popadá dech tatínek v chodbičce již rozjíždějícího se vlaku.
Vesnička jako vymydlená k jarnímu  tanci. Vítr hladí mladé listí na stromech, pod taktovkou slunce rozverně skotačí žluté hlavičky na zeleném parketu. Hřbitov leží na kopci, za vesnicí. Jsme u první lavičky.
„Je třeba pojíst“, najednou rázně zavelí tatínek a ihned dosedá.
Posilněni pomalu pokračujeme v chůzi, abychom za chvíli zase zastavili. Kamufláž slabosti pokračuje povídáním o tom, kdo v které chalupě bydlel.
„A tam, kde je teď ta červená střecha tam bydlel Franta. Franta..., Franta...., jó Sušil ! Už jsem se bál, že si nevzpomenu. Ani nevíš, jak mě to štve, že začínám zapomínat.“
„To tě vůbec nemusí štvát. Vždyť už máš na to nárok.“
Kdybys jen věděl, jak jsem ti častokrát záviděla tvoji paměť, tvé vědomosti!
„Řekni mi, k čemu mi to teď je. Co z toho mám?“
V tichu dojdeme na hřbitov, kde se již dávno nepohřbívá. Babiččin hrob je zarostlý trávou, pomník mírně vychýlen, obrubníky takřka na úrovni země. Spatřím tvář na náhrobku, zavírám oči. V pokoji mého dědečka se na mne ze zažloutlých fotografií usmívá mladá krasavice.
„Řekni mi, k čemu mi to teď je? Co z toho mám?“ Slyším znovu otázku, na níž není snadné najít odpověď.
Jakou cenu bude mít přítomný okamžik třeba za třicet let?