Loudám se pomalu z práce. To mi to dneska dalo zase zabrat. No nic, čeká mě rozestlaná postel a již se těším, jak uložím nohy do vodorovné polohy. Ještě tři patra a jsem doma. Otvírám dveře a zvoní mobil.
„Heli, jsi doma? Jedu kolem. Můžu se stavit na čaj.?“
„Samozřejmě, již stavím vodu.“
V rychlosti strkám lůžkoviny pod postel, umývám nádobí od snídaně a zapínám varnou konvici. Však již taky zvoní zvonek.
„Ahoj, hned jsem dole.“
„Teda, ty musíš mít vymakané svaly na nohách“, slyším při výstupu v druhém patře: „Myslíš, že mi to spraví figuru?“
Snažím se něco vhodného odpovědět a nemyslet na to olovo, které se mi dnes nasbíralo v nohách.
Čaj je vypitý a řeč skončená. Pomalu vyprovázím sestru k domovním dveřím. Co to tady je zase za papír? Vždyť ještě před chvílí tu nalepený nebyl. No jo, je třeba nahlásit stav hlavního vodoměru. Ten je ve sklepě a klíč u mě v bytě. Takže znovu nahoru a dolů. Opsaný stav vodoměru a s papírkem v ruce opět koukám na lístek, abych si poznačila mail, na který mám to číselko poslat.
Stojím a zírám. V přízemí se rozrazily dveře a dva chlapy táhnou do začínajícího soumraku obrovitou ušmudlanou sedačku. Uhýbám na bok a ve výhledu se objevuje uplakaná sousedka.
„To je neštěstí, to je neštěstí, co nás postihlo,“spustí, když mě zaregistruje.
„Co se děje?“
„Co se děje? Hlavní věc, že kupujete barák a nevíte co v něm je! Štěnice máme. Všechno musí pryč. Sedačka, válendy i peřiny,“oboří se na mě sousedka, jakoby již ten sám fakt, že kupuji byt a ona ne, byl příčinou výskytu štěnic u ní v bytě. Tak ráda bych jí něco opáčila, ale nic mě nenapadá. Mlčím, už podruhé. Před časem jsem už jednou neuspěla. Vždyť si mohla koupit podíl na domě jako my všichni, a měla by dnes klid.
„Podívejte, máte děti, máte vnoučata. Vždyť vám pomohou, a pak jim ten byt zůstane.“
„A co ještě? Já budu šetřit, ani halenku si nekoupím, aby vnuk měl byt! Každý ať se stará sám o sebe.“
Co to je za zvíře ta štěnice? Nějaký parazit, určitě jsem o ní četla i slyšela, ale moje vědomosti jsou víc než mizerné. Mám však na dosah google, hned budu chytřejší! Nabírám rychle směr třetí patro a zvědavost mě popohání. Už ani necítím v nohou tíhu dne.
Otevřu internet a vstupuji do života štěnic. Je to tam všechno hezky pohromadě. Biografie, zvětšené foto i animované ukázky. Brrr...je tam taky povídání o tom, že výskyt není ovlivněn čistotou bytu... Omlouvám se, paní sousedko. Ale ta vaše sedačka, skutečně naříkala steskem po vyčištění.
Je čas jít spát. Ale rozjetým myšlenkám neporučíš. Dříve než spánek ukolébá mysl a pohladí tělo, ocitám se o čtvrt století zpět.
Je horká srpnová noc na Sahaře. Klimatizace vrčí a já nemohu usnout. Včera jsme se zase stěhovali.
Krabice i nábytek , vše nevybalené. Jak dlouho to tak ještě zůstane? Jdu do chodby a z očí mi tečou slzy. Krčíc nohy na židli pozoruji noční veselí pod sebou. To jsme se snad nastěhovali do bytu, kde si dávají rande všichni šváby z okolí? Vzlykám a slzy se mísí s potem.
„Pojď spát. To zvládneme. Ráno moudřejší večera.“
Ráno moudřejší večera a Béďa družnější než jeho družka. Časně z rána venčí pejska a ten kousek co mám do práce jde se mnou.
„ ….. povídali na městě, že v pátek pošlou deratizaci. Budete doma? Všechny byty musí být vystříkány, aby byla jistota, že se štěnice nebudou šířit dál.“
Večer již bylo oznámení na dveřích i s přípisem krajské hygieny. V slíbený den nastoupila deratizační četa. Ujišťují mě o tom, že přípravek určitě neškodí zdraví ani květinkám. Jen ať nechodím boso, a týden ať nevytírám. To ráda poslechnu, v podstatě jsem osoba líná. Ještě než odejdou, slyším otázku: „Vy jste věřící?“
Copak, copak? Že by tak soudili podle kříže v pokoji?
„Ano, a proč se ptáte?“
„Dívali jsme se na to, co máte napsáno tady v kuchyni. To je z bible? A co to znamená?“
V kuchyni na malé keramické deštičce je vyryto:
„Nestaví-li dům Hospodin,
nadarmo se namáhají stavitelé.“