V jedné české chaloupce u lesa žili, byli, babička a dědeček. No, spíš nežili a nebyli. Každý den to u nich hromovalo a nadávalo, hanba povědět. Dědek měl rozumu na tři pytlíky a babce pořád do všeho mluvil. Tady dala málo másla, tady zase rozlila vodu, tamhle ji spadly hrnky z police. Babka však měla hubu na správném místě a taky pěkně namazanou. A tak to tam lítalo od jednoho k druhému a od druhého zase nazpátek. Ještě, že měli blízko několik supermarketů. Když se unavili neustálou bitvou o pravdu Boží, popadli prospekty a s radostí se skutáleli z kopce do ráje snížených cen. Nakoupili 50 rohlíků po koruně, deset jogurtů po pětikoruně a věnec buřtů za - no nekup to, když je to za patnáct. S plným ruksakem se vybatolili ke své chaloupce, záříce štěstím, jak lacino nakoupili. Chvíli se zdálo, že ta zaslíbená země supermarketů je alespoň do večera spojí společným štěstím. Ale jak se pustili do jídla, začalo to nanovo. Hádali se tak, že zapomněli počítat, kolik vlastně těch rohlíků už snědli. Jaký div, že se oba kulatili stále víc a bylo nebezpečí, že jednoho dne už z domečku přes dveře nevylezou. Horší bylo, že čím byli kulatější, tím víc do sebe naráželi a vztekali se. Když hromy, blesky dosáhly vrcholu, povídá jednoho dne babka:
"Slyšela jsem, že se teď lidi rozvádějí, každý si vezme svoje a jdou od sebe."
Dědek vzal zbytek rozumu do dlaně, chvíli ho přebíral a nakonec povídá: "Tak jo, každý si půjdeme svojí cestou."
Ráno, když jim slunce hráblo do vlasů, se začali dělit. Šlo to dobře, beztak toho společného moc neměli a tak se kupily pěkně dvě hromádky vedle sebe. Až přišlo na stůl.
„Kdo si vezme stůl?“ zeptala se babka. „Nikdo,“ rozhodl dědek, „pěkně na půl.“
A už se hrne do kůlny pro pilu.
„Dvě nohy tobě a dvě nohy mně,“ zavelel dědek.
Každý chytil jednu stranu pily a kupodivu, pěkně se to střídalo, babka táhne, dědek povolí, a zase naopak. Docela se jim ten rytmus pily zamlouval a tak měli chvilku těšení. Ale jak si ten rytmus užívali, zapomněli, že mají jít od sebe, ale už bylo pozdě. Stůl se najednou rozlomil a deska bouchla do podlahy. Oba se na tu spoušť chvíli dívali a pak jim to došlo:
„Některé věci se nedají dělit. No, ale teď už nemáme ani stůl, tak musíme od sebe.“
Každý si vzal těch pár krámů, co si vyrozvedl a pustili se z kopce, no samo sebou, na stejnou stranu - do supermarketu. Stůl zůstal uprostřed chaloupky jako kolíbka. Byl by tam dodnes, kdyby nepřiletěli tři andělíčci.
„To je ale nadělení,“ vzdychl si první. „To není nadělení, to je dělení,“ opravil ho druhý.
Třetí si sedl na překlopenou židli a začal hledat po neviditelných kapsičkách v nebeské encyklopedii, jak tu spoušť nazvat, aby se to dalo opravit. Najednou vyskočil a křikl na kamarády:
„Už to mám: „Uděláme z toho nadílku! Stůl zase pěkně spojíme, upečeme na stůl chleba a budeme čekat.“
„A na co?“ zeptali se ti dva andělíčci, kteří na ten nápad ještě nedosáhli.
„No, když ten chleba bude pěkně vonět, třeba se vrátí někdo, kdo tu spoušť tady způsobil,“ vysvětlil ten třetí.
A jak řekli, tak udělali. Chvilku si pohověli v kolíbce, pak vyskočili, zatopili v peci, upekli chléb a nebeskou silou spojili stůl zase dohromady. Sedli si na pec a čekali. Babka se zatím prohrabovala v mandarinkách, žádná ji nebyla dost dobrá a dědek si nabíral už podesáté zlevněnou cibuli, kterou vůbec nepotřeboval. Dělali, že se nevidí, ale když se vykutáleli ven, zůstali stát jako zkoprnělí. Odněkud se táhla neskutečně líbezná vůně čerstvě upečeného chleba. Babka zahodila mandarinky, dědek cibuli a co mohli, rozběhli se za vůní. Moc nemohli, spíš to vypadalo, že se kutálejí, ale protože to bylo do kopce, museli mít pod kulatým tělem nějaké nožičky. Do kopce se bez nožiček kutálet nedá. Celí udýchaní, srazili se u své, opuštěné chaloupky. Dveře dokořán, jeden vpravo u dveří, druhý vlevo, civěli do světnice na opravený stůl s voňavým chlebem.
„To je jako Betlém,“ vydechla babka.
Vzpomněla si totiž, jak ji maminka kdysi vyprávěla, že Betlém je vlastně dům chleba.
„Jo, taky jsem to kdysi slyšel,“ zanotoval dědek.
Podívali se na sebe a s ohnutými zády vstoupili do světnice. Pomalu usedli za stůl a zbožně si chleba prohlíželi. Seděli tam, šedivé hlavy skloněné, dokud čas chodil po světnici. Až konečně v zapomenutých vzpomínkách našli ušmudlanou modlitbičku, která zahnala strach, že sudý počet u stolu nepřináší štěstí. Nevěděli totiž, že u stolu sedí také tři andělíčci. Až když ti začali zpívat. Nejprve potichoučku, aby to slyšela jen jemná duše babičky. Pak přidávali, aby i dědeček slyšel své zvěstování po chlapsku. A tak, když už jim kapaly slzy jako hrachy, dědeček povídá:
„Babičko: Narodil se Kristus Pán, nám, nám narodil se…..“
A babička jen šeptla: „Ano, dědečku. A teď nakroj.“
Dole právě zhasla poslední světla supermarketů, když se na obloze rozsvítilo tisíce hvězdiček mléčné dráhy. To aby andělíčci našli rychle cestu do mléčné jeskyně v Betlémě, kde Boží děťátko potřebovalo pohoupat.