<EM>Si tacuisset, philosophem mansisset. </EM>Po snídani s osmdesátiletým jezuitou neboli „spolubratrem“, jak zní interní žargon, jsem uznal oprávněnost tohoto antického šprochu. Debata v mnichovském domě, kde jeden semestr učím na zdejší <EM>Hochschule für Philosophie</EM>, nás zavedla na rozbahněné téma zvané „homosexualita kněží“. Jeden německý spolubratr, civilním povoláním psycholog a psychoterapeut, publikoval v internetovém vydání <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/Schwulen.mht" target="_blank">časopisu Spiegel </A>(tj. nikoliv na papíře) rozhovor na téma homosexuálů v církvi. Interwiev vzbudil u starších kolegů (a části mladších) živé vášně. Vzhledem k notoricky ospalé atmosféře v domě plném důchodců šlo o jev vskutku překvapivý. Tvrzení kolegy jsou přehnaná, ale není vůbec jisté, zda je takto řekl, a pokud ano, v jakém kontextu je řekl. A navíc má v mnohém pravdu, ale to není až tak důležité. To jest, není to důležité pro mne osobně. Hony na čarodějnice nemám v oblibě. Řízením osudu jsem prožil mládí v zemi, kde se hra na ideologickou honěnou stala vládním, tudíž mocensky organizovaným sportem. <BR><BR>Jsme na Borech někdy v roce 1980, sedíme na pryčně v čase volna a já s mladistvou vervou vyčítám svému spoluvězni následující: Jak mohli být v padesátých letech jako mladí komunisté tak pitomí, že neviděli zločiny stalinismu? Hodný a veselý pán jménem Jiří Dienstbier mi s úsměvem řekl, že oni tehdy slepí a pitomí nebyli, ale že reformy ve straně šly programově dělat až v šedesátých letech. Dříve se za ně platilo špagátem. Jeden moudrý soudruh po pověšení Slánského pravil následující: „Lépe je mýlit se společně se Stranou nežli proti ní.“ Zlatá to slova, stále platná, i v katolické církvi, kterou si prosím nepleťte s Partají. Ale dějiny jsou dějiny. Reformní komunisté se nakonec prosadili, jenže je během normalizace posadili do basy. Pak se prosazovali s Chartou a definitivně se nám to všem povedlo až v roce 1989. Je lépe vzít si poučení všude, kde se naskytne, než skončit jako pitomec. Klasický církevní příklad. Jsme v roce 1965, řekněme někdy v lednu. A vy, mladý muži (mluvím ke geneticky ozvláštněným jedincům), jste nadšený a přesvědčený kandidát pro kněžství a právě podepisujete antimodernistickou přísahu o tom, že liberalismus a podobné ideologie či učení jsou pro kněze zcela nepřístojné. Pak přijde listopad téhož roku. Antimodernistická přísaha je mezitím potichu zrušena, protože „modernistické“ téma lidských práv a přirozené důstojnosti se stalo po II. vatikánském koncilu v církvi konečně <EM>salonfähig</EM>. Jistě je lépe mýlit se či převracet se s neomylnou církví, protože máte klid a nikdo vám neřekne ani „ň“. Ale znám jezuity, kteří v roce 1965 odmítli antimodernistickou přísahu podepsat z důvodů svědomí, a přesto žádali svěcení. Byli proročtí, neposlušní nebo obojí? Jejich problém byl a je jasný: měli se mýlit s církví, nikoliv proti ní. Předčasné reformy nejsou v církvi dovoleny, neb jsme hierarchicky založená a hierarchicky fungující instituce. Jenže bez těchto předčasných pokusů o reformy by nebyly vůbec žádné změny. A jsme tam, kde je zakopán zdechlý pes - nebo kde vane Duch. To záleží na úhlu pohledu a na dané situaci.<BR><BR>Na toto a na jiné jsem v duchu myslel, když jsem poslouchal zapálený útok na obranu tradičních hodnot rodiny, adopcí, obhajobu kontrol homosexuálů v seminářích a podobně. A pochopitelně jsem si vyslechl patřičnou kritiku na kolegu Hermanna Küglera, který poskytl zmíněný rozhovor. Takže k věci, heterosexuálně. Jako filosof, který se prakticky i teoreticky zabývá teorií výkladu (hermeneutika), vidím problém homosexuálů v církvi, popř. za oltářem, v několika rovinách. Za prvé a zásadně je zde problém morální. Slůvko „zásadně“ dodávám proto, že morálka ve své podstatě jiná než zásadní řešení nepřipouští: „Vaše slovo buď ano, ano - ne, ne; co je nad to, je ze zlého.“ (<EM>Mt 5,37</EM>) Hlídání morálky a čistoty učení, mravů, popř. vyšetřování <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/Homo.mht" target="_blank">homosexuálů v seminářích </A>nemám v církvi na starosti ani já ani můj osmdesátiletý kolega, ale příslušný úřad. S údivem zjišťuji, kolik ochotných a pilně spolupracujících duší má Kongregace pro otázky víry po celém světě. A tyto duše prosím kolaborují zcela dobrovolně, bez nároku na odměnu. To se musí ocenit. Na druhou stranu by bylo dobré, kdyby se staraly i o jiné věci, které Ježíš zmiňuje na prvním místě. Ale to bychom se dostali k jinému tématu. Problém je po morální stránce vyřešen tím, že mám (musím) držet církevní lajnu. Závazné morálně-učitelské výroky k homosexualitě najdeme třeba v <EM>Katechismu</EM>, <A href="http://www.katechismus.cz/paragraf.php?sel_paragraf=2357" target="_blank">§ 2357</A>. Takže morálně katolicky platí, že „homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené... a v žádném případě nemohou být schvalovány“. Pozor, zdůrazňovaná přísnost se netýká pouhého sklonu k těmto úkonům. U homosexuality platí, že „její psychický zrod zůstává z velké části nevysvětlitelný“ (<EM>tamtéž</EM>). Možná se totiž jednou ukáže, že je tento sklon dán určitým tělesným ustrojením, třeba mozku atd. Pak bychom měli problém s tím, že bychom v morálním zápalu odsoudili Stvořitele za špatně provedené dílo. Tomu se církev ve své moudrosti hledí vyhnout.<BR><BR>Když neschvalovat, tak neschvalovat - to jest morálně neschvalovat. Jenže společnost je dávno sekularizovaná a má na krku jiné problémy než Katolický katechismus. Musí se starat třeba o to, že homosexuálové a lesbičky už dávno děti mají, přestože žijí vnitřně nezřízeně. Tak jako se církev musí prakticky starat o to, co se stane s knězem, který se po praktickém nedodržování celibátu stal (ne)šťastným otcem. A jsme u další roviny problému, která je praktického či pastorálního rázu. A tuto rovinu nutně musí reflektovat společnost postavená na občanském a nikoliv na církevním zákoníku. Jistěže lze argumentovat i v politice čistě morálně a každý občan, tedy i katolík, dokonce i katolička, na to mají plné právo. Tvoříme část společnosti a máme právo, od II. vatikánského koncilu i výslovnou povinnost, žít v souladu se svým svědomím uplatňovaným aktivně i v občanské, tj. v liberální, sféře. Jenže zde existuje nejen morální, ale i praktický problém. Mezi našimi spoluobčany se vyskytuje skupina lidí, kteří žijí, jak žijí (to jest, katolicky či biblicky „nezřízeně“) a přitom si ještě pomohli k dětem. Docela legálně, protože jsou: a) svobodné matky žijící s přítelkyní; b) svobodně kohabitující otcové, kterým děti po zinscenovaném rozvodu přiřkl soud. Společnost nemůže problém řešit pouze z hlediska Katechismu, i kdyby chtěla. Katolické či biblické morální hledisko je jedno z mnohých, které do této komplexní situace patří. I zde je pes pochován. Pokud se mne někdo zeptá, zda schvaluji adopci dětí u homosexuálů, pak řeknu, že ne. Naštěstí to většině samozvaných inkvizitorů stačí a už se dál neptají. Jsem ve správném církevním šuplíku, dokud se nevyskytne další důvod k dotazu. Ale pak se mne někdo může zeptat, co si o tom myslím jako liberální čili svobodomyslný občan. Patřím totiž do kategorie, které stát (to jest, my všichni) platili už dvakrát odškodné za bývalou obranu svobody. Ocitáme se na jiné úrovni dotazu, protože se týká „mého“ osobního soužití se skupinou obyvatelstva, o jejichž právech se začíná diskutovat až ve velice nedávné době. Zhruba od 60. let, kdy proběhla v USA a v západní Evropě tzv. sexuální revoluce. Pro srovnání. V rakousko-uherském zákoníku z roku 1852 je mezi „zločiny smilstva“ (§ 129) v prvním odstavci zmíněna homosexualita v charakteristickém odstavci zločinů „proti přírodě“. Tím se nemyslí ekologické hříchy, ale staré scholastické označení „<EM>contra naturam</EM>“ neboli jednání proti lidské přirozenosti: „Jako zločiny trestají se též další způsoby smilstva: I. smilstvo proti přírodě, to jest: a) se zvířaty; b) s osobami téhož pohlaví. Trestem toho jest těžký žalář od jednoho až do pěti let.“ Tvrdší sazba byla až do deseti let. Tolik ke zlaté monarchii, kde církevní a trestní právo tvořilo málem jeden celek. Zoofilie a sodomie byly ve stejném sazebníku. Je jasné, že časy se změnily. Homosexuálové chtějí svůj díl svobody a uznání. Zda právem, nebo ne, to je věc společenské debaty. A navíc, tato nyní velmi aktivní a dříve spíše ostrakizovaná menšina má mezi sebou faktické otce či matky, kteří fakticky vychovávají faktické děti. Komu vadí nadbytečné užití slova „faktický“, ať si je nahradí slovem „milující“. Tito lidé drtivou většinou nežijí v souladu s církví, ale musí žít v souladu s občanskou společností.<BR><BR>A zde je pes pochován doopravdy, i s náhrobkem. Do církve se nerodíme, ale svobodně se rozhodujeme, zda si svůj dospělý život zařídíme podle určitých norem a závazků. Do společnosti se rodíme a ona navíc nemá jinou možnost přímé převýchovy než represivní. Máme povinnou školní docházku a spoustu dalších povinných věcí. Čili buď svobodu druhým necháme, nebo do ní musíme represivně zasáhnout. Jinou možnost státní moc nemá. Jednoduchý a zásadně léčivý recept by byl následující. Děti soudně odebrat a homosexuály s nezřízenými rodičovskými sklony poslat do koncentráku. Čili do nápravného zařízení, kde se jim dostane patřičné morální výchovy. Třeba podle <EM>Katechismu</EM>, § 2357 mravního zákona. Nebohé děti, které k tomu přišly jako slepý mládenec ke kostelním varhanám, přijdou prozatím do ústavu, později do pěstounské péče či adopce. Homosexuální páry s kontranaturálními sklony po převýchově propustíme a nebudeme je dále diskriminovat. Jen si je necháme v úřední databázi, pro všechny případy. Schválně podávám věc extrémně. Aby byla vidět „autonomie pozemských skutečností“, jak to v květnaté církevní ideologii, psané tehdy ještě latinsky, nazývá úřední dokument <EM>Radost a naděje</EM>, jedna z nejdůležitějších konstitucí Druhého vatikánského koncilu. Společnost nemůže postupovat stejně radikálním způsobem jako morální praxe církve. Jsem zcela vědomou částí této společnosti, protože jsem ji takto svobodnou chtěl. Dejme tomu, že seminaristy s „nevhodnými sklony“ ze semináře vyloučíme, protože můžeme. Vtipně to vyjádřil kardinál Miloslav Vlk v jednom rozhovoru: <A href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/archiv/materialy/Vlk.mht" target="_blank">svěcení není lidským právem</A>. Jsme instituce s autonomním řádem, kterému přísluší nezadatelná lidská i zadatelná občanská práva. Ale společnost nemůže nikoho vyloučit mimo sebe, protože pak už není kam jít. Jedině zpět mezi opice, ale tam jsme prý podle kreacionistů nikdy nebyli. Korektivní mechanismy společnosti musí běžet na základě dlouhodobé debaty, při níž jasně vykrystalizují zásadní, tj. politicky uznané a prosazované hodnoty. Jak to moudře řekl filosof Heraklit již v 6. století před Kristem: „Občané se musí angažovat ve věci obecního zákona stejně odhodlaně jako při obraně hradeb.“ Nejen obyvatelé antického Efezu žili pohromadě v jedné polis. I my bytujeme ve velikém paneláku, kde musíme žít v principiálním smíru se všemi partajemi. To zvládneme jen tehdy, pokud povedeme debatu o věcech společného zájmu. V občanské latině zavražděného politika Cicerona se tomu říkalo <EM>res publica</EM>. Já mám debaty rád. Zvlášť, když se daná věc jeví hodná mediální či společenské námahy. Důvod je nasnadě: problém homosexuality v církvi a ve společnosti se dotýká mnoha rovin. Jsou děti, které takto vychovávány jsou a budou. Stejně jako se někteří mladíci s homosexuálními sklony hlásí a budou hlásit do seminářů. Z pastoračního a mudroslovného hlediska lze oprávněně namítnout, že se nemám natolik intenzivně zabývat těmito „okrajovými“ jevy, popř. těmito zrádci a ztroskotanci. <EM>Si tacuisset, philosophem mansisset</EM>.
.<BR><BR>
<table align="center"><tr valign="top"><td align="center"><img src="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/clanky/image/191_seminar.gif" alt="Pat Oliphant, cartoons" border="1"></td></tr></table>