Nečasova vláda se zřejmě zapíše do historie úplně jinak, než si původně přála: jako ta, která svým diletantstvím a necitlivostí zbavila velkou část českých voličů dlouholeté nechuti ke komunistické straně. Česká ekonomika se propadá a komunisté posilují, pokud nenastane nějaká radikální změna, budou se v příštím roce tak či onak podílet na vládě (ani tichá podpora jistě nebude zadarmo). Nepomůže ani administrativní zákaz komunistické strany, podobné návrhy dosud soudy vždy smetly ze stolu. Dávno je proto zapomenuta někdejší velkorysost vítězů a hesla typu "nejsme jako oni". Slovník těch, kdo se označují za demokraty, se v poslední době výrazně změnil: ubylo racionality a přibylo hrubosti, objevují se i otevřené výzvy k násilí.

Antikomunismus je několikerý: u řady inteligentních a charakterních lidí může vycházet z odsouzení reálných zločinů, kterých se komunisté dopustili; a že těch, komu diktatura proletariátu výrazně změnila život k horšímu, nebylo málo. Jenže to se stalo už dávno a většina lidí řeší spíš problémy, které mají v současnosti. Historii už patří také například první světová válka, v níž kvůli krátkozrakosti rakousko-uherské vlády umíraly tisíce Čechů za velkoněmecké zájmy. Přesto se dnes na monarchii dívá většina lidí spíše s úsměvnou nostalgií. Současné KSČM nepřidává na důvěryhodnosti personální politika, dosazující do funkcí lidi s dost temnou minulostí. Jenže i politruk pohraniční stráže se ve srovnání s nedávným ministrem školství Dobešem jeví docela přijatelně.

Antikomunismus ovšem pěstují často lidé, kteří mají sami máslo na hlavě. Asi nejsem jediný, kdo zažívá pocit bezbřehé trapnosti, když slyší dštít síru na komunisty (a vůbec jakoukoli levici) herce a zpěváky, kteří za minulého režimu zdobili na obrazovce každý sjezd a První máj.

Z podobného vrhu jsou i různí takzvaní odborníci, sebevědomí muži okolo padesátky, kteří dnes škodí v politice, managementu i jinde. Také oni zahájili kariéry před Listopadem, se všemi kompromisy, které byly a jsou k sebeprosazení nutné. Člověk se ani nediví, že to s komunisty tak dopadlo, když dosazovali do exponovaných postů právě svoje nesmiřitelné ideové odpůrce… Je zajímavé, že aktivní odpůrci minulého režimu se na toto období dokážou dívat s nadhledem, na rozdíl od šedé zóny, která se k němu až obsedantně vrací, jako by chtěla zpětně odčinit svoji někdejší servilitu. Jak praví klasik, nejhůř se vyrovnáváme s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.

Zcela specifickou odrůdou je pak antikomunismus těch, kteří v roce 1989 nebyli na světě a představy o té době mají značně mlhavé. Dospívající mají rádi společného nepřítele, vůči němuž se mohou vymezit. A zatímco jindy jsou za vulgární slovník káráni, na komunismus se může nadávat beztrestně. Na podobném principu je ostatně založena školní šikana.

Nakonec je to i generační záležitost: podobně jako ultralevicová mládež v západním Německu šedesátých let označovala své rodiče na základě kolektivní viny jako spoluviníky nacismu, tak i dnes je lákavé odmítnout autoritu starších poukazem na jejich někdejší pochybení, bez přemýšlení nad souvislostmi a nad tím, jak by se třeba v podobné situaci zachovala ta čistá mládež. Podbízet se těmto sklonům a využívat je proti stávající politické opozici je ovšem značný hazard. Někteří mladí lidé se dají zradikalizovat nesmírně snadno. Podstatně těžší je zvládnout jejich frustraci, když se slibované zářné zítřky nedostaví.

Společným jmenovatelem všech typů antikomunistů je odtrženost od reality, již ukazuje někdejší slogan: "S komunisty se nemluví". Jen velmi nezralý a zpupný člověk si totiž osobuje právo rozhodovat, s kým bude mluvit a s kým ne. To je možné jen v sociální bublině, jakou představují různé partičky a štamtiše, notující si nad morálními kýči a ignorující svět venku.

Protože lidé nemají svoji politickou orientaci napsanou na čele, možná by se leckterý komunistobijec divil, kdyby zjistil, že členem KSČM je třeba instalatér, který mu vyměnil stoupačku. Nebo prodavačka, u které si denně kupuje svačinu. Nebo dokonce jeho obchodní partner - protože navzdory ustáleným klišé komunisté zdaleka nejsou jen mezi manuálně pracujícími. Znám pár úspěšných podnikatelů, kterým prostě přišlo příliš hloupé vystoupit po Listopadu ze strany, s níž byl jejich kariérní vzestup spojen.

Označit za komunistu, a tím vyřadit z jakékoli civilizované debaty, je možno kohokoli. Jenže komunistická strana je součástí českých dějin (byť tou méně slavnou) a nedá se z nich vytrhnout. A vzhledem k voličské podpoře s ní bude nutno počítat i do budoucna - i když asi všichni bychom v roce 2013 raději řešili poněkud jiné problémy. Kdo se stále zabývá dávnými křivdami, bývá nakonec poněkud trapný. Stejně jako ten, kdo okázale vyjíždí do bitev, které už za něj dávno vybojoval někdo jiný. Současná pravice bohužel nedokáže komunikovat jinak než hystericky a obviňuje ze svých nezdarů všechny okolo. Nápadně tím připomíná ze všeho nejvíce právě ty komunisty.

Převzato z Kulturních novin