Setkání dvou osob přivedlo naše přemýšlení o spiritualitě k podstatnému zlomu. Nejde jen o to, že jsme bytosti schopné vraždit pro čipové jednotky. Homo sapiens je zajisté nadán schopností symbolického vidění skutečnosti. To by kráva neudělala, protože tak hloupá není. Čipovou kartu nemůže sežrat a jinou než utilitární hodnotu pro žaludek v ní vidět nemůže. Dalším zlomem se stalo setkání se světem hodnot a morálních příkazů. I zde jsme věci probrali z různých stran, od Martínkova luxování koberce přes kradoucího státního či městského úředníka až po osobnosti typu Sokrata či Ježíše. Výsledkem bylo mudrování o jakémsi novém rozměru, který nás má převést z dvojrozměrného do normálního třírozměrného světa duchovna. Kde se tedy skrývá hloubka jako třetí rozměr?
/n/n
Hloubku dodá pouze setkání dvou svobodných a věcí zaujatých osobností. Schválně nepoužívám slova „osoba“, protože setkání dvou lidí na úrovni osob považuji za devalvované, navzdory slovutné filosofické tradici, která úspěšně tvrdí opak. Význam slova „osoba“ se zrodil v antickém divadle, kdy si herci nasazovali masku tragéda (<em>prosopon</em>), s níž pak hráli různé postavy dramatu. Římané pak rozšířili tento význam i na nositele státních a veřejných funkcí; byli „někdo“, tj. osobou ve smyslu reprezentace moci či autority (<em>persona</em>). Od toho máme kádrováky neboli dnešní personalisty. Zabývají se lidmi jako nedůležitými osobami, které jsou však najednou důležité: když mají být přijaty do práce, když mají udělat víc práce, když zato mají dostat menší plat nebo když se mají vyhodit z práce úplně. Jak vidíme, setkání dvou osob není tím pravým ořechovým: setkávají se v předem připravených pozicích a rolích, kde každý přesně ví, co může a má od druhého očekávat.
/n/n
Toto setkání s Bohem jako osobou zprostředkovávají všechna náboženství světa, dokonce i takzvaně "neosobní" náboženství vzývající Boha jako kosmickou sílu. V každém náboženství se Bůh a člověk stávají přehlednou veličinou v systému obecných výměn: já dávám něco ze svého přebytku či snad i nedostatku – abys ty Bože mi (nám) daroval svoji přízeň a ochranu (<em>do ut des</em>). Princip reciprocity je jedním ze základních stavebních kamenů společnosti a práva. Handlu typu „něco za něco“ rozumí každý. Proto je každé náboženství tak nádherně srozumitelné všem, kteří něco zásadního potřebují. A protože všichni trpíme nějakým nedostatkem, ať již skutečným nebo jen vsugerovaným – a protože všichni jednou zemřeme – pak náboženství i dnes představuje naprosto racionální reakci na situace, které již ze svých vlastních sil nemůžeme zvládnout. Již předminule jsme viděli, že náboženství představuje Boha <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=269">vypočitatelného a fungujícího</a>, a proto zcela osobního. Je osobou, tedy „agentem“, jednajícím v zájmu našem i svém, protože by od nás také nemusel nedostat vůbec nic. A to by se mi jako jeho placenému zástupci vůbec nelíbilo, protože bych se musel živit jinak, nakonec třeba i vlastní prací. Setkání dvou osob není tedy jen čistě soukromou záležitostí; je institucionálně zprostředkováno pomocí církví a náboženských společností, které propagují, vysvětlují a hájí zájmy určitého osobního Boha. Mají na tom osobní i ekonomický zájem, protože pomáhají druhým osobám žít jejich existenci v určité roli vůči Absolutnu. Církevní a náboženští činovníci jsou personou čili „někým“ v náboženském slova smyslu („kněz“, „jáhen“, „farářka“...), kdo ví, jak to u Boha chodí. Už jenom proto by neměli být agenty jiné mocnosti, třeba StB. My moc nevíme, jak to u Boha chodí. Proto se ptáme církví vyškolených osob, popř. za instrukce (liturgie, svátosti atd. ) také někdy platíme. Komunisté tuto osobní rovinu náboženství velmi dobře viděli, protože ji chápali správně jako „náboženskou potřebu“. Mýlili se jen v tom, že tato potřeba je dějinným produktem starých dob, načež v komunismu zmizí. Snažili se proces náboženského "opotřebování" urychlit násilím, zavíráním, mučením, ale potřeba náboženství nezmizela. Proč? Protože vztah k Bohu jako osobě každý z nás čas od času potřebuje. Nejsme ani nesmrtelní ani všemohoucí. Víme, že naše závislost sahá až za hranice smrti, protože tvoříme jen nepatrnou část všehomíra a jeho dějin. Pak rádi vklouzneme do role prosebníka a obětníka, protože v této roli můžeme onoho „funkčně-náboženského“ Boha racionálně oslovit. My dáváme, on dává; my máme zájem, on má zájem. Tak proč bychom se nějak nedohodli, když na to máme faráře?
/n/n
Z předešlého pohledu je jasné, že náboženství žádnou spiritualitu nepotřebuje. Já přece nebudu laškovat s úřednicí v momentu, kdy podávám daňové přiznání nebo když jdu vyjednat na berňák daňovou úlevu. Vystupuji v roli zvané „plátce daně“ a daná osoba na druhé straně přepážky hájí zájmy státu. Emoce nastoupí, až přijdou obě osoby domů a odloží svou úřední masku a s ní spojené role. Spiritualita a osobitý duchovní život musí tedy začít jinde. Tato situace může nastat, když se setkají dvě osobnosti. Ty totiž občas kašlou na společenskou roli, jsou hravé, svobodné a nevypočitatelné. Mají zájem o druhého jako takového, nezajímají ho pouze jeho či její zájmy. Někdy dokonce jednají i proti osobnímu zájmu, protože mají dotyčného rádi a myslí na jeho či její dobro a nikoliv na nějaký zájem. Pak ale dostává čistě náboženský postoj hodně na frak a spiritualita se poprvé dostává do otáček. Vypočitatelná známost s Bohem jako osobou v nám známé nábožensko-církevně-společenské roli se mění ve známost nevypočitatelnou, ba dokonce přímo nebezpečnou. O tom zase příště.
/n/n