Kdysi dávno, konkrétně v letech 1984-1990, jsem se podílel na vysokoškolském ekologickém hnuti (Družiny ochrany přírody). Kromě konkrétních akcí, převážně navrhování přírodních památek a rezervací, jsem se zabýval i ekologickou problematikou obecně. Výsledkem je zamyšlení nad otázkou uvedenou v názvu tohoto článku.
<h3>1. Čím bylo ekologické hnutí</h3>
Ekologické hnutí, které jsem znal z vlastních zkušeností, bylo docela rozmanité, což platí i obecně. Patřili k němu zejména odborníci, které profesionálně zajímala ochrana konkrétního vzácného druhu, společenstva či lokality nebo místní skupiny protestující proti konkrétnímu projektu poblíž jejích obcí nebo zdravotníci a jiní, které zajímá výhradně otázka lidského zdraví, ochrany domorodých kmenů apod. Na druhé straně k němu patřili také globální alarmisté, antiglobalisté, příznivci různých sociálních doktrín, mystikové různého směru atd. Ale některé body důležité z filozofického, teologického a morálního hlediska byla a jsou společné velké části ekologů.
/n/n
Značná část ekologického hnuti byla ostře zamířena proti antropocentrismu (původně biblickému), tj. proti myšlence, že člověk je králem přírody. Stejně tak odmítali čistě utilitární přístup k přírodě populární v 19. až 20. století, například patos „zkrocení přírody“. To se mezi ekology vyjadřovalo zejména heslem: „Chráníme přírodu, nikoliv životní prostředí“. Často pěstovali citový až mystický vztah k přírodě. Potkával jsem mezi nimi aktivní či pasivní buddhisty nebo novopohany, zejména stoupence nauky Carlose Castanedy. Totéž platí do jisté míry i pro terénní pracovníky.
/n/n
Dalším svérázem ekologického hnutí byl protikonzumní patos, který původně vycházel z myšlenky Římského klubu o nutném omezení ekonomického růstu. Mnoho ekologů to vzalo z morálního hlediska jako výzvu k dobrovolnému omezení vlastní spotřeby: nenakupovat nadbytečné věci, používat výrobky co nejdéle, podle možnosti jezdit veřejnou dopravou apod. Z psychologického hlediska to bylo v souladu s nostalgií po jednoduchém životě v přírodě. Šlo také o náklonnost ke starým věcem, z nichž každá má svůj svéráz a svou „auru“, popřípadě o soulad s výzvou duchovních nauk ke koncentraci „na hlavní a jediné“ atd.
/n/n
Ekologické hnutí bylo celkově zamířeno proti nadnárodním společnostem a jeho značná část nesla zjevně antiglobalistický, a občas i nacionalistický patos. V sovětském kontextu 80. let to znamenalo u neruských národů následující schéma. Přišli zlí Rusové se svými „stavbami století“ a tím zničili naši přírodu. U ruských místních patriotů toto místo zlých Rusů zaujali „zlí Moskvané“. Z jejich hlediska Moskvané nejsou praví Rusové, ale spíše Židé či Bůh ví kdo. Samotným Moskvanům nezbývalo nic jiného než nadávat na úředníky ministerstev a dalších ústředních institucí. Zkrátka a dobře, nějaký interní či externí nepřítel se vždy našel.
<h3>2. Co se podařilo</h3>
Úspěchy ekologického hnutí za posledních 30 let jsou očividné. Byly zpřísněny normy, spousta peněz byla investována do čistoty vzduchu, do sekundárního využívaní odpadů, používá se méně toxických materiálů, běží rekultivace a revitalizace průmyslové krajiny, hledají se alternativní zdroje energie apod. Veřejnost se začala zajímat o to, jakým způsobem se vyrábí zboží: například jestli cenou za výrobu toho či onoho zboží v obchodě není nenávratné ničení tropických pralesů.
/n/n
Dalším úspěchem spíše v morální než v ekologické oblasti se stal vliv hnutí za ochranu zvířat. Morální nátlak ochránců zvířat výrazně snížil spotřebu kožešin, lov velryb atd. Mučení zvířat se stalo samostatným trestným činem. Za mého dětství šlo mučitele psa či kočky odsoudit jenom nepřímo, třeba jako majetkovou škodu (pokud pes měl majitele) nebo skrze trestný čin výtržnictví. Asi před rokem se v Moskvě stal vzorný případ, kdy byl odsouzen příslušník soukromé ochranky za zvěrskou vraždu toulavého psa spáchanou ve dne a před očima spousty lidí.
/n/n
Ekologická myšlenka se postupně se prosazuje i v církvi. Před několika lety jsem byl v Brně na přednášce jednoho teologa z Vídně, který se zabývá ekologickými otázkami. Řekl, že v 19. století církev zaspala sociální otázku a ve 20. století otázku ekologickou. Navíc obhajoval myšlenku, kterou jsem dřív slyšel výhradně u buddhistů a u novopohanů: každý živý tvor má svůj smysl existence určený Bohem. A tento smysl nelze redukovat na pouhou využitelnost pro člověka. My tento smysl neznáme a není naším úkolem, abychom o něm rozhodovali.
<h3>3. Co dopadlo jinak</h3>
V ekologickém hnuti, jak jsem ho znal, se složitě prolínaly a splétaly lokální, národní a globální zájmy. Třeba v boji proti pytláctví, proti znečištění půdy a vody zemědělstvím nebo do značné míry i v boji za založení přírodních rezervací. Našim přirozeným spojencem byla městská veřejnost a naším přirozeným nepřítelem byl venkov. Ale v boji proti velkým projektům (přehrady, tratě, průmyslové podniky apod.), a v pozdější době i v akcích proti výstavbě chatových osad, to bylo přesně naopak. Vzpomínám, jak za Gorbačeva nám jeden okresní starosta vyčítal, že jsme ho dřív nedotlačili k založení přírodní rezervace. Moskva by mu totiž bývala zmenšila plán budování chatových osad. V 80. letech se začala formovat něco jako „ekologická internacionála“. Stávalo se, že západní zelení psali ruským kolegům: „Pozor, firma X chce k vám přemístit nebezpečnou výrobu!“ A občas se podařilo společnými akcemi podobný projekt zneškodnit.
/n/n
Ale celkový trend byl spíše antiglobalistický, což hezky vyjadřovalo heslo „Small is beautiful”. Mělo se totiž za to, že přírodě nejvíce škodí velké projekty nadnárodních společností nebo v sovětském kontextu projekty ústředních ministerstev. Naopak se tvrdilo, že tradiční místní způsoby využívání půdy jsou prý pro přírodu šetrnější. Jenže se postupem času zjistilo, že je to často přesně opačně. Třeba v lesním hospodářství ve prostředí ekologů hodně se mluvilo o návratu k situaci před sovětskou dobou. Ve 30. až 80. letech lesní závody např. na Sibiři kácely desítky až stovky čtverečných kilometrů lesu a nechávaly po sobě skoro poušť. Vzhledem k tomu můžeme mluvit o “starých dobrých časech”, kdy za cara sedlák přes léto pracoval na poli a v zimě těžil les za pomoci koňského spřežení. Jezdil po zmrzlé půdě, co je určitě pro les lepší. To dnes není možné, aspoň ne ve větším měřítku. Pokud má velký lesní závod zajistit těžbu, pak si koupí drahé skandinávské těžební stroje, které jsou pro les rozhodně šetrnější. Ale menší závod na to nemá a musí těžit starými ne-ekologickými traktory. Globalizace je v tomto případě celkem výhodná.
/n/n
Velké nadnárodní společností nejsou ani zlé, ani hodné: představují velmi sofistikované stroje na tvorbu zisku. Dokud se veřejnost nezajímala o podmínky výroby zboží, pak nadnárodní společnosti používaly levnější, ale ekologicky škodlivější technologie, popřípadě nelítostně vykořisťovaly místní pracovníky. V momentu, kdy se veřejnost začala zajímat o ekologii, musely koncerny nejprve přesunut škodlivou výrobu někam dál, kde to ještě nikoho nezajímalo. Až se západní veřejnost začala zajímat i o ekologických podmínky výroby mimo své vlastní země, nadnárodním společnosti byly nuceny globálně implementovat ekologické normy. A to udělaly podstatně úspěšněji než menší národní výrobci, vždyť pro to měly víc prostředků. A tak se stalo, že ekologie, původně zbraň nacionalistů a konzervativců proti globalizaci, se proměnila ve zbraň nadnárodních společností namířenou proti místním výrobcům a konzervativcům. Například zpřísnění ekologických podmínek v EU pro dopravní letadla zdecimovalo ruský letecký průmysl. To se týká i negativního vlivu nacionalismu. Po rozpadu Sovětského Svazu utrpělo mnoho přírodních rezervací, zejména ve Střední Asii, značné škody kvůli pytláctví a pastvě. Místní nacionalisté pokládali přírodní rezervace za vynález „ruských okupantů“. Možná bude jednou potřeba nějaký typ „ekologického kolonialismu“. Třeba bude jednou nutné okupovat ekologicky zaostalé země, aby se zachránily jedinečné přírodní druhy a zdroje v zájmu celého lidstva. Ve sci-fi jsem se již setkal s podobnými náměty. Dalším bodem střetu ekologů a nacionalistů se stala otázka omezení růstu obyvatelstva, níž kdysi psal Římský klub. Zjistilo se totiž, že je kapitální rozdíl v chápání „naší“ nebo „jejich“ porodnosti.
/n/n
V postmoderní společnosti zatím úplně ztroskotala ekologická výzva k sebekázni a dobrovolnému omezení konzumu. Podobně dopadly i ostatní výzvy na toto téma, třeba křesťansky motivované. Místo vyrábění a nakupování trvanlivých věcí a jejich dlouhodobého používání se čím dál tím více rozšiřuje krátkodobé či jednostranné využití. Občas je to diktováno nezbytnými důvody, viz například zdravotní materiál na jedno použití. Ale nejčastěji se jedná o pouhou rozmařilost nebo záměrnou politiku výrobců. V dětství jsem umýval igelitky po každém použití a používal jsem je až do roztrhání. Nebyli jsme extrémně chudí, ale taková byla výchova: věc musí sloužit, dokud je funkční. Můj otec používal do nedávna auto vyrobené roku 1957. Současné auto slouží průměrně pět let. Čím dál více lidí zásadně jezdí autem než veřejnou dopravou. Je to zvlášť nápadné v Moskvě, kde existuje kvalitní síť metra a přitom panují věčné zácpy na silnicích. Propagované „dny bez aut“ nevyvolávají žádné nadšení. Spoustu technických výrobků nelze opravit. Podle jednoho britského průzkumu Britové vyhazují do popelnic asi 40% potravin, které nakupují, včetně nerozbalených a dosud platným termínem použití. Místo morální proměny lidstvo vynaložilo vědeckou kapacitu na to, aby nadále umožnilo neomezené plnění všech našich rozmarů (omezených pouze financemi), a navíc uměle vytváří nové potřeby pomocí reklamy.
/n/n
Navíc ekologie samotná se stala dalším předmětem konzumu. Slovička „eko“ nebo „bio“ čím dál tím víc vyskytují v názvech luxusního zboži. Některé ekologicky čisté oblasti slouží na výstavbu luxusních obytných čtvrtí, hotelů apod. Viz článek umlaufovin o <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=342">ekonomickém fašismu</a>v horách. Třeba jedna z nejhezčích oblastí v okolí Moskvy, tj. údolí řeky Moskvy na západ od města, která dřív sloužila především pro výlety, zejména na běžkách, je nyní hromadně zastavěna nejluxusnějšími vilovými osadami. Najít tam volný kus lesa neoplocený několikametrovým neprůhledným plotem je skoro nemožné. Místní přezdívka typu „Rublevská silnice“ se stal symbolem nejbohatší časti ruského obyvatelstva. To mi připomíná jednu povídku od autora jménem Paolo Coelho. Příslušník jedné skupiny připomínající punky vysvětluje, proč se chovají nápadně nespolečensky. Snaží se vypadat protivně, aby se nestali zbožím, jako to se stalo hnutí hippies. Začínali totiž jako zásadně protikonzumní hnuti. Jenže oblečení a doplňky v tomto stylu se začaly prodávat v módních obchodech za velké peníze.
/n/n
Jeden můj český kolega mne však upozornil na jednou důležitou věc. Přepych lidí z vyspělých zemí dává prostředky na živobytí spoustě chudáků v rozvojových zemích. Ti se živí výrobou a prodejem onoho „zbytečného“ zboží. Kdyby morální výzva k sebekázni globálně uspěla, pak obrovské množství lidí zůstane bez prostředků. Pokud argument sedí, pak je to hodně smutné. Lidstvo by připomínalo auto, které se nekontrolovaně řítí horskou serpentinou. Má sice právně nastavený volant, ale brzdy mu nefungují. Zatím se podařilo úspěšně projet všechny zatáčky, tj. řešit vzniklé globální problémy dané vývojovými tendencemi. Ale není čas zastavit se a zamyslit se na d tím, kam vůbec jedeme. Před námi se rýsuje další zatáčka a nezbývá, než pouze zběsile točit volantem.
/n/n