Jako spisovateli mi bylo jasné, že mi prezidentské volby 2016 sedět nebudou. Ještě před 6 nebo 7 měsíci jsem čekal střet dvou oligarchických dynastií: Bushovci verze 3 vs. Clintonovci verze 2. Jejich volební kolize sice vykazovala určité rozdíly, ale ty byly zcela zastřeny celkovou podobností. Včetně skutečnosti, že Wall Street byl naprosto spokojen jak s jedním, tak s druhým kandidátem v Oválné pracovně.

A pak dokázal všechno změnit jeden nevrlý, 74letý dědek. Stejně jako mnoho progresivně smýšlejících lidí, i já jsem postupně poznával v posledních letech aktivity senátora Bernieho Sanderse. Jeho tahy proti chamtivým požíračům našich peněz, jeho kritiku nerovnosti příjmů, firemní chamtivosti, vlivu miliardářů v americké politice. Ale myslel jsem si, že jeho vstup do prezidentské kampaně v roce 2016 bylo v podstatě protestní gesto, nic víc. Pak přišly davy, pak nadšení, a to vedlo k větším davům a k většímu nadšení, což zase vedlo k nárůstu v průzkumech veřejného mínění, a to zejména ve státech New Hampshire a Iowa.

Sandersův raketový vzestup něco probudil i v mé 56leté duši. Když mi bylo 9 let, sledoval jsem policisty napadající hippies v ulicích Chicaga v roce 1968. To je moje první opravdová politická vzpomínka. A věděl jsem instinktivně, že musím být na straně hippies. A byl jsem si jistý ve své adolescentní naivitě, že někdo z této generace Baby Boomers protestující v amerických ulicích jednoho dne povede tento národ do věku Vodnáře. Do nové éry, která postrčí občanská práva a osobní svobody a zároveň smete ze stolu nesmyslné války, jako ta ve Vietnamu. Ale to se nikdy nestalo. Už se na prezidentském křesle vystřídali dva reprezentanti této generace. První byl mladý republikánský roztleskávač z univerzity v Yale (Bush 2) a další byl údajný nehulič a značkař permanentní střední cesty (Clinton 1). Sen nebyl naplněn až do doby, kdy se vynořil Sanders na konci své padesátileté odysey. Rozcuchané šedé vlasy, mírně nahrbený, ochraptělý, starý chlap.

Tento podzim jsem se vydal na cestu, abych viděl na vlastní oči, co se kolem něho děje. Cestoval jsem po Sandersových shromážděních v místech, jako Manassas ve Virginii, kde se jeho fanoušci museli projít kolem šiků demonstrantů mávajících konfederačními vlajkami. A v Bostonu, kde 20 tisíc příznivců Bernieho zaplnilo každou píď betonové podlahy kongresového sálu, nebo na něj čekalo ve tmavém a studeném parku. Jel jsem na venkov do Vermontu bez elektřiny a se stánky s rychlým občerstvením, kde Sanders musel kapitulovat v polovině 60. let. A také jsem byl v neonové záplavě v Las Vegas, kde se Bernie definitivně prosadil proti Hillary Clintonové. A na obrazovce se jeho jméno objevilo s lidmi jako Don Rickles nebo Wayne Newton. Výsledkem tohoto putování byla moje kniha The Bern Identity: A Search for Bernie Sanders and the New American Dream (Bernova Identita: Hledání Bernieho Sanderse a nového amerického snu).

Dozvěděl jsem se hodně. Věci, které mě překvapily, a jiné věci, které jsem čekal, ale chtěl jsem je vidět na vlastní oči. Viděl jsem okolí Brooklynu, kde Sanders vyrůstal ve stísněném bytu na druhém patře vedle dálnice. Mluvil jsem po telefonu s jeho starším bratrem Larrym z Anglie, který je aktivista Strany zelených. Larry Sanders mi řekl, že jeho malý bratr Bernie už jako dítě na základní škole neuměl lhát, i když ho to dostávalo do problémů. A jak rostl, veřejné lži jiných ho přivedly k politickému aktivismu. Viz jeho milovaný Dodgers slibující zůstat v Brooklynu těsně před odchodem do Los Angeles, nebo lži Nixona a Kennedyho o americké politice vůči Kubě a vůči Třetímu světu. A konečně i lež laureáta Nobelovy ceny, který vedl Universitu v Chicagu a veřejně lhal, že na vysokých školách není rasová segregace.

Také jsem viděl vznik pozoruhodného pouta mezi kandidátem, který nezměnil své základní politické hodnoty více než půl století, a mezi novou generací voličů, kteří toužili po této autenticitě. Tu ale může poskytnout jen člověk jako Sanders se skutečnou životní historií, nikoli s agendou řízenou předvolebními průzkumy a zájmovými skupinami. A toto pouto s mladými vzniklo v současném hnutí Occupy Wall Street. Hnutí spojilo Sanderse s mnoha veterány tohoto protestu, který však měl jen krátký život. Jenže mnozí z nich chtěli skutečnou sociální a politickou změnu, a ne jen politická prohlášení. Proto se připojili k Sandersovi v době, kdy další populární senátorka Elizabeth Warrenová odmítla nastoupit do prezidentské kampaně. Výsledkem byly davy zájemců od Bostonu až do Seattlu.

Je na tom jedna zajímavá věc. Zjistil jsem, že spousta mainstreamových médií (ke kterým profesionálně patřím) byla úplně mimo mísu ohledně toho, co se kolem Sanderse děje. Jeho příznivci, které jsem oslovil během své reportáže a psaní knihy, byli zcela znechuceni z toho, že média odmítají psát o naprosto nových momentech, která tato kampaň nese. Nazývat se v Americe "demokratickým socialistou" (tj. komunistou v Česku, pozn. překl.) dostat tak masovou podporu, to je něco neslýchaného: "Tak toto je podle vás na osmiminutový TV štěk?", říkal mi už asi třicátý návštěvník jeho volebního shromáždění v Bostonu, "vždyť tito lidi tady volají, aby jim někdo konečně řekl pravdu...!"

Ve skutečnosti je takzvané "Trumpovo léto" prodlouženo až do zimy. A mezitím se vztah médií k Sandersovi stal skutečně hnusným. Normální průzkumy jasně ukazují, že mnohem víc Američanů si přeje, aby se stal prezidentem Sanders než těch, co jsou pro Donalda Trumpa. Ale přesto tento krátkoprsťák z Manhattanu má zhruba třiadvacetkrát více prostoru ve zpravodajství. Tyndallova agentura potvrdila, že např. televize ABC uváděla Trumpa celkem 81 minut a Sanderse - asi 20 sekund.

Co s tím dělat? Je fér poznamenat, že Trump nadále zůstává na čelném místě v rozbité Republikánské partaji, zatímco Sanders je až za Hillary Clintonovou, alespoň na národní úrovni. Proto se volební kampaň stala do velké míry mediálním zápasem těchto dvou, Trumpa a Clintonové. Ale Sandersovi stoupenci říkají, že celý mediální cirkus je narafičen tak, aby se nikdy nemohl změnit současný stav veřejných věcí. To je možné, ale jako novinář-veterán vím, že Bernie odmítl hrát zavedenou hru. Je snad prvním kandidátem postreaganovské éry, který se aktivně vyhýbal mediálním štěkům připravovaných na každý den a jeho fotky nebyly na předních stránkách masových webů a novin. Místo toho lidem přednáší 55 minut o hospodářských a sociálních problémech Ameriky. A dělá to každou noc. A lidé to milují, i když to TV producenti nenávidí. Sandersův názor - asi šílený v roce 2015 - zní, že pokud mluvíte trvale pravdu, lidé k vám nakonec přijdou. A jeho odmítnutí dělat tanec pro média je přesně to, proč jej lidé mají rádi.

V roce 1969, ve svých novinách ve Vermontu s názvem The Movement napsal Sanders, že "revoluce se blíží, a je to velice krásná revoluce." Rok nato Gil Scott-Heron zpíval, že "revoluce nebude v televizi". A o 45 let později to vypadá, že Scott-Heron měl pravdu. Ale záleží na tom? Nepochybuji o tom, že Sanders by rád šokoval svět a stal se 45. americkým prezidentem. Stejně jako šokoval svět v roce 1981 tím, že vyhrál volby jako starosta Vermontu coby socialista, a navíc pouhých šest týdnů poté, co se Reagan stal prezidentem. Ale jeho skutečná bitva je na poli idejí. A podívejte se na trend Demokratické partaje a jejích prezidentů prodávajících korporátní dohody. A pak na aktivistickou základnu, která ohledně klimatických změn a dalších bodů míří jasně doleva. Pak je jasné, že Sanders bitvu idejí vyhrál už teď.

Originál článku zde.


Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 450 Kč
Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!