První části jsem jsem probíral problém korupce a byrokracie z hlediska praktických zájmů. Můžeme se však podívat na byrokracii nejen jako na atribut státní správy, ale také z hlediska psychologie lidských vztahů. Tady bych byrokracii nazval „právem na bezcitnost“. To celkem odpovídá evangelijnímu pohledu na farizeje. Z tohoto hlediska je farizej člověk, který nahrazuje svědomí či soucit příručkou. Možná proto v tradiční křesťanské společnosti (zejména ve staré ruské, jak ji známe z klasické literatury) se očekávalo, že člověk musí jednat „podle svědomí“. To znamená vyjít vstříc, i kdyby to nebylo jeho formální povinností: nakrmit hladového, ubytovat pocestného a podobně. Samozřejmě, zdaleka ne všichni tak jednali, ale kdo to nedělal, musel se nějak stydět, čelil veřejnému opovržení, nějak své jednání vysvětloval.

Takový starý postoj jsem zažil jen jednou kolem roku 1990 v jedné přírodní rezervaci asi 200 km od Moskvy. V lese asi 5 km od vesnice, kam jezdil autobus, jsem musel najít brod přes řeku, proti němu v hájovně totiž měla sídlit naše expedice. Brod jsem nenašel a vrátil jsem se do vesnice, abych se podrobněji zeptal na cestu. První kolemjdoucí, kterého jsem zastavil, mi odpověděl, že je to na vysvětlování složité a navíc se stmívá, tak ať raději přespím u něj a zítra že mi ukáže cestu. A tak jsem po večeři, kdy jsme si příjemně povídali, přespal v jeho chalupě a ráno mě skutečně dovedl na místo, odkud jsem už snadno našel cestu.
Myslím, že každý vandrák či terénní pracovník zažívá podobné historky – někdy lidskou ochotu a pomoc, jindy lhostejnost. Současná situace je ale specifická v tom, že se snaží o formalizaci řešení ve všech možných situacích a tím dává lhostejným „odpustek“: na tradiční ruskou řečnickou otázku v podobných situacích „Máš vůbec svědomí?“ mohou klidně odpovědět: „Mám příručku.“
<!-- |:1:| --> Tři následující historky ilustrují různé přístupy ve stejné situaci.
Klasický byrokratický přistup popisuje sovětská spisovatelka Larisa Vasiljevova ve svém cestopisu „Albion a tajemství času“. Byla totiž s delegací sovětských spisovatelů na návštěvě v Británii. Chtěli tam zejména navštívit muzeum Waltra Scotta v Edinburghu. Podle pravidel byl poslední vstup návštěvníků do muzea umožněn hodinu před uzavřením muzea. Přišli ale o něco později - asi 45 minut před uzavřením a vrátný je tam nepustil. Hodně ho prosili, slibovali, že si to v každém případě stihnou prohlédnout do zavírací hodiny; vysvětlovali, že přijíždějí z území za železnou oponou a že se už zřejmě nikdy do Edinburghu nedostanou, ale vrátný zůstal neoblomný.

S „lidštějším“ přístupem jsme se setkali s manželkou v Haifě. Na procházce jsme narazili na muzeum místního malíře. Podle předpisu měl být vstup ukončen půl hodiny před uzavřením, přišli jsem o 15 minut později. Sympatická slečna se nás zeptala, zda si to stihneme prohlédnout během zbývajících 15 minut a když jsem slíbili, že ano, pustila nás dovnitř. Ve skutečnosti nám stačilo i 10 minut. Na klasický orientální přístup jsme měli štěstí v Istanbulu, kde jsme se chtěli podívat na jednu bývalou byzantskou baziliku. Opravovala se a byla zavřená. Ale někdo místní nám poradil: „zaklepejte na tamty dvířka naproti, zeptejte se tam na Ibrahíma, dejte mu nějaký drobný bakšiš a on vás tam pustí“. A tak to opravdu dopadlo.

Vedlejší snahou formalizace současného života je co největší zjednodušení rozhodování ve složitých morálních situacích nebo, z pohledu tradicionalisty, „nahradit svědomí příručkou“. Jde ale o to, že jakkoliv promyšlený systém pravidel a zákonů nemůže postihnout všechny situace. A tak občas vznikají takové situace, které vyžadují neformální přístup „podle svědomí.“ V Čechách jsem jednou zažil něco podobného. Bylo to asi dva měsíce potom, co jsem tam poprvé přijel. Česky jsem ještě moc neuměl, bydlel jsem na kolejích, kde jsem nikoho neznal, ale to mi zatím nevadilo, dokud jsem si jednou nenachladil zubní nerv. Bylo to v zimě, a tak jsem nemohl ven. Zároveň jsem nemohl zavolat někomu do práce, protože mobily tehdy ještě neexistovaly a veřejný telefon na kolejích fungoval jen na kartu. Kartu jsem neměl a jít si ji koupit jsem nemohl. Na vrátnici byl samozřejmě normální telefon, ale z toho mi vrátná nedovolila zavolat, i když jsem jí vysvětlil situaci - „Sorry, it is absolutely impossible“. A tak jsem seděl týden sám doma o rýži, čaji a paralenu (toho všeho jsem měl dost), až mě kolegové přišli navštívit. Nezajímalo je, jestli jsem už nenatáhl bačkory, ale něco ode mne potřebovali. Tato situace měla jednoduché neformální řešení, který by nikomu nevadilo. Krátce předtím jsem poprosil jinou vrátnou, abych si mohl zavolat. Ta mi řekla: „Uděláme to takhle, dejte mi dvě koruny a zapíšeme to na můj účet.“

Hezký příklad toho, že „příručka“ nemůže nahradit „svědomí“ jsem také zažil, když jsem si v Čechách dělal řidičák. V učebnici totiž stálo něco v tom smyslu, že když je velký provoz tak i v situacích, kdy podle pravidel nemusíš druhého pustit, bys to měl udělat z ohleduplnosti. Když k tomu nedojde, může to dopadnout jako v jedné historce, kterou jsem kdysi slyšel. Jedna nezkušená slečna jela velkým moskevským okruhem (ten má průměr asi 40 km). Potřebovala se dostat na silnici směřující dovnitř města, ale nikdo ji nepustil do příslušného pruhu. Tak objela celou Moskvu, zastavila u okraje a rozbrečela se, až si ji všiml jeden policista a pomohl ji z toho ven.
V naší tradiční společnosti se však formálně neřešitelné situace vyskytují podstatně častěji a jsou mnohem horší než v byrokratickém západním státě. Zejména proto, že čest v této tradiční společnosti má mnohem vyšší hodnotu a život zase mnohem nižší než v té moderní. Tak například velká část bezdomovců v současném Rusku je obětí tradičních patriarchálních zvyklostí, podle kterých správný chlap při rozvodu musí nechat byt manželce, a sám (vždyť je přece správný chlap) to nějak zvládne. Snaha nechat si byt pro sebe, když navíc i formálně patří manželovi, nebo se ho pokusit vyměnit za dva, se pokládá za nemužné chování. Ti, kteří to nezvládli, pak žebrají na moskevských nádražích a u kostelů.

Na závěr bych chtěl poznamenat, že jen Bůh má schopnost být nekonečně spravedlivý a současně nekonečně milosrdný. Pro člověka není volba mezi spravedlností a milosrdenstvím v mnoha případech zdaleka tak jednoduchá. Ale ani jedno by nemělo při rozhodování definitivně zvítězit. Neboť když vítězí spravedlnost, stává se z člověka farizej; v opačném případě bude shovívavý ke korupci a tak také přispívá ke zlu.
<div style="text-align: right;">První část najdete <a href="http://www.umlaufoviny.com/www/res_publica/Redakcni_system/index.php?clanek=597">zde</a>.</div>