Armáda České republiky si pořídila krásné nové hračky, útočné pušky CZ 805 BREN. Nebudu zastírat, že se mi moc líbí. Určitě bych si ji vybral pro zábavnou střelbu na střelnici, ale do války, pokud bych měl možnost volby, bych dal přednost Sa vz.58. Kromě toho typové označení zbraně ve mně vyvolává nepříjemnou asociaci s nepříliš povedenou Tatrou 805. Asi jsem pověrčivý.

Na první pohled se jedná o velmi pěknou zbraň modulární koncepce, precizně vyrobenou z kvalitních materiálů renomovanou zbrojovkou.

Útočné pušky Sa vz.58 se českým žoldákům v Afghánistánu zdály málo sexy a závistivě pošilhávali po krásných zbraních svých kolegů v misi, které se na pamětních fotkách jevily "hustěji", než jejich zastaralé "kosy". A tak si nejdražší čeští Rambové, aby byli cool, vykňourali na "vysoce kvalifikovaném" generálním štábu nové útočné pušky. Krásnější, spolehlivější, variabilnější, modulární a také podstatně dražší. A výzbrojní náčelníci jejich nářky ochotně vyslyšeli. Vždyť když se jedná o nákup vojenské techniky nebo zbraní, je tradičně státní kasa doširoka otevřena, bez ohledu na to, zda to, co se kupuje, je vůbec potřebné. Z cizího krev neteče.

CZ 805 BREN by měla být útočná puška nové generace v unifikované ráži 5,56x45 NATO. O naduté PR charakteristice zbraně "útočná puška vojáka 21. století" však lze úspěšně pochybovat. Už volba ráže a variabilita zbraně budí pochybnosti. Ráže 5,56x45 NATO má sice vysokou úsťovou rychlost (cca 1050m/s) s minimální klesavostí střely, ale současně je náchylná k vychýlení dráhy střely drobnými překážkami, např. vegetací. Dalším neduhem munice 5,56x45 NATO je vysoká odrazivost střely o pevné překážky a malá průraznost, takže v boji nablízko ve zděných objektech a městské zástavbě je vysoké riziko zranění nezúčastněných osob, případně i zranění samotného střelce vlastní odraženou rotující střelou. No fuj, to bolí. Současné ozbrojené konflikty probíhají většinou v městské zástavbě a volbou ráže podle standardů NATO si armáda dává vlastní gól. Podle mého názoru je ráže 5,56x45 NATO, resp. 223 Rem skvělá na terčové střelnici, nikoliv do současných konfliktů. Přechod na jinou ráži je komplikovaný, protože se kromě hlavně musí vyměnit kompletně celý závěr a podávací ústrojí, takže z původní zbraně zůstane pouze rám.

Nedokážu si představit (a to mám velkou představivost ), jak voják v extrémních podmínkách válečné zóny, třeba i pod palbou, si sám provádí tak rozsáhlou konverzi zbraně a proč. Konvertovanou zbraň si "nastřelí", protože přechod na jinou munici vyžaduje z důvodu jiné balistiky nové nastavení miřidel, vše do sebe bude perfektně pasovat, nic se nebude "vrklat" a to celé bude ještě spolehlivě fungovat. No není to krásné, když věci teoreticky fungují? Praxe je však trochu jiná, o tom později. Kromě toho argument o půjčování si munice mezi spřátelenými jednotkami a přestavbě zbraně podle aktuálního stavu muničního skladu je směšný.

Příliš složitá variabilní mechanická zařízení většinou trpí neduhem náhodné poruchovosti, což se u těchto zbraní projevilo, často dokonce kvůli přílišné složitosti v uchycení modulů trpí poruchami samotné funkčnosti zbraně. U modulárního kuchyňského robota patálie s problematickou funkčností člověka nejspíš naštvou, ale nejde o život. U zbraní, na kterých závisí život vojáka, mnohdy i osud jeho jednotky a vlasti, jde překombinováním výzbroje doslova o hazard se životy. Voják potřebuje instinktivně sáhnout po zbrani a zahájit střelbu, nikoliv v okamžiku ohrožení života přehmatávat po hranatých raily lištách s navěšenou bižuterií, peklit se se zaseknutým kvérem a šátrat po záložní zbrani. Pak už to není voják, ale padlý hrdina. A pokud pan ministr obrany Vondra poruchovost zbraní bagatelizuje, pak je nekompetentní blb, který modrou knížku dostal právem po zralé úvaze odvodní komise, pro blaho lidu.

Domnívám se, že výzbrojní náčelníci generálního štábu si nikdy při zimních ostrých střelbách neproplazili doupovské žluté bahno,nebo bažiny na Dobré vodě a při zadávacím řízení tím pádem vůbec netušili, jak nesmyslné požadavky na nové zbraně vznášejí. Dokonce mám vážné podezření, že zadavatelé výběrového řízení na nové útočné pušky z generálního štábu nikdy v ruce žádnou zbraň nedrželi, nikdy neabsolvovali vojenský výcvik, a nejostřejším nástrojem v jejich ruce byla obálka s úplatkem. Toto není kritika práce České zbrojovky, která na základě pitomých zadávacích kritérií odvedla na konstrukci zbraně maximum možného. To je kritika samotné koncepce zbraňového systému, kdy nekompetentní zadavatel požadoval nesmysl za každou cenu, a výrobce mu jeho debilní požadavky do puntíku splnil.

Modulární systém, kdy je možné na zbrani změnit ráži nebo navěšet různé doplňky, je sice velmi efektní na střelnici k ohromování střeleckých kutilů, nadšenců a neznalých amatérů, nikoliv ale vhodné k boji v extrémním prostředí. Voják potřebuje velmi ergonomickou, co nejjednodušší, lehkou, přesnou a spolehlivou zbraň s velkým zásobníkem k instinktivní střelbě. Speciálně ergonomii a jednoduchost CZ 805 BREN postrádá. Serepetičky jako závěsné lišty 1913 na předpažbí ze všech stran jsou většinou na obtíž a střelec si o ně může maximálně sám způsobit zranění. Na zbrani je důležitá pouze jedna lišta k upevnění noktovizoru a laseru. Stejně tak podvěsný granátomet zbytečně zvyšuje hmotnost zbraně. ČSLA měla připravený podvěsný granátomet vz. 70 na Sa vz.58 , ale do výzbroje nebyl pro neefektivitu nikdy zaveden. I komunističtí generálové pochopili, že je to hovadina. Pěchotní družstva byla naopak doplněna pancéřovníkem s vysoce účinným systémem RPG 7 o výkonu ručního kanónu. Ve válce v Iráku se podvěsné granátomety příliš neosvědčily a obě strany raději preferovaly RPG 7, u kterých bylo úspěšné zničení nepřítele zaručeno. Stejně tak američtí vojáci ve všech konfliktech v rámci možností preferovali Kalašnikovy v ráži 7,62 vz.43 před vlastními M16 a používali ukořistěnou munici. Asi věděli proč. Naše generalita se však z cizích zkušeností nepoučila.

Další možnou a nepoměrně levnější variantou k přezbrojení armády byl upgrade nových „uloženkových“ Sa vz.58 z armádních zásob v ceně 25 – 50 000,-Kč/ks podle rozsahu výbavy. Toho se ujaly různé soukromé firmy a nadšenci. Výsledky civilních verzí semi-auto jsou překvapující. Při zachování jednoduchosti a spolehlivosti prověřeného systému zbraně, lze na zbraň bez problémů navěšet veškerou „bižuterii“ po které Rambové tolik touží, včetně granátometu. Dokonce ani změna ráže zbraně není problémem, jen konverze musí projít jednoduchou dílenskou úpravou, slícováním dílů a nastřelením zbraně.

Možnosti, které se nabízely modernizací stávajících spolehlivých útočných pušek Sa vz.58, kterých měla armáda plné sklady, za zlomek ceny nových zbraní, byly odmítnuty jako nekoncepční řešení, a ve vypsaném výběrovém řízení na dodání 8 000ks nových útočných pušek za 1,5 miliardy Kč zvítězila Česká zbrojovka s modelem CZ 805 BREN. To je, pokud dobře počítám, 187 500,-Kč/ks. A jen pro ilustraci, uloženkové nové útočné pušky Sa vz.58 ze skladů AČR se budou vyprodávat spřáteleným firmám po několika stovkách. Jedná se opravdu o vítězství, protože opět zvítězila zbrojařská lobby nad daňovými poplatníky. Politici zvítězili nad občany a generálové ze štábu nad vojíny v poli. Kolik peněz ze zbytečné zakázky odplynulo jako kickback lobbystům a politikům, se asi nikdy nedozvíme, ale prostým úsudkem odhaduji, že to bylo hóóódně.